Page 40
INSTRUKCE
|
Psychologické zamyšlení
38
|
GOLF
Internetová stránka jednoho z hlavních svě-
tových golfových médií zveřejnila hned po
skončení turnaje článek s titulkem „Agónie
a extáze“. Jeho autor zřejmě patří k těm
vzdělanějším golfovým publicistům, protože
titulek se zjevně odvolával na slavný román
Irvinga Stonea „Agónie a extáze“ o životě
fl orentského sochaře, malíře a architekta
Michelangela. Použití této analogie s výsled-
kem turnaje v Pebble Beach je vpravdě sym-
bolické, protože Stone se v Kalifornii narodil
a prožil tam většinu života.
V golfovém smyslu chtěl titulek vystihnout
agónii, jíž na zmíněném turnaji prošel
Tiger Woods, a pozitivní extázi, do které
se dostal jeho vítěz Phil Mickelson.
Abychom však mohli na scénu uvést širší
reprezentaci démonů lidských duší, je
nutno připomenout rovněž amerického
golfi stu korejského původu Charlieho Wi,
který vstupoval do posledního dne turnaje
z první příčky.
Po třech dnech bojů byl v čele o tři rány
čtyřicetiletý Wi, který dosud nevyhrál. Ne-
vyhnutelně přišla otázka, zda tentokrát
konečně dokáže své postavení promě-
nit v první titul na PGA Tour. Nabízelo se
srovnání s Woodsem, který zvítězil již při
pátém startu. Wi se o to pokoušel zatím
bezúspěšně ve 163 případech! Již toto
srovnání připomenuté novináři muselo
v Charlieho duši probudit celé kohorty
vnitřních běsů. Ostatně to otevřeně při-
znal: „Vím o tom, že zítra budu bojovat
především se svými vlastními démony.“
A ti se dostavili. Už na první jamce za-
hrál double bogey. Více či méně vzdo-
roval vnitřním démonům po celé kolo,
těžko však říci, s jakým úspěchem. Skončil
druhý. Na jednu stranu je to dobrý vý-
sledek, ale současně nelze říci, že by po-
chybnosti v duši opravdu přemohl.
Zvítězil Mickelson, na něhož se snesla
zmíněná golfová extáze, přičemž v po-
sledním kole zahrál 64 úderů. S nějakým
druhem vnitřních příšer se utkal znovu
Woods, končící turnaj výsledkem 75 ran,
což jej srazilo na dělené 15. místo.
To vše mne inspirovalo k zamyšlení nad tím,
kolik druhů různých démonů a běsů se vy-
skytuje v našem nitru a jak s nimi lépe žít.
DÉMONI OSOBNÍ I SDÍLENÍ
V Brazílii jsem se v 90. letech minulého
století setkal s pořekadlem: Todo homem
tem o seu diabo pessoal. (Každý člověk
má svého osobního ďábla.) Tuto ideu vy-
jádřilo mnoho vědců a tvůrců. Jedním
z těch, kteří toho znají hodně o démo-
nech v lidské duši, je autor špionážních
románů John Le Carré. V knize „Noční re-
cepční“ napsal: „Každý člověk má svého
osobního démona, který na něj někde
číhá.“ A my, v hloubi našich duší, víme, že
Le Carré má pravdu. Máme je všichni, ob-
čas dokonce víme, kde na nás číhají…
K lepšímu pochopení vlastností těch dé-
monů a běsů je však užitečné nezastavit
se pouze u konstatování, že každý z nás
mé své personální a neopakovatelné, ale
pokusit se rovněž o zobecnění, o klasifi -
kaci těch nejčastějších, které sdílíme.
To, co se projevilo během turnaje v Pebble
Beach u Charlieho Wi, by šlo charakterizo-
vat jako syndrom příliš dlouho nepřichá-
zejícího úspěchu. Nedávno jsem napsal
do časopisu Golf kratší článek s titulkem
„Některé prohry jsou předsíní příštích
vítězství“. Snažil jsem se v něm vysvětlit,
že není zapotřebí přeceňovat situace, kdy
zahodíme vítězství v posledním okamžiku.
Pod vlivem negativních emocí nám spor-
tovcům často uniká, že k tomu, aby člověk
mohl zahodit vítězství na 18. jamce, musí
předtím 17. jamek vést.
Ve sportu i v jiných oblastech života se tak
často opakuje situace, že mentálně dosta-
tečně odolní jedinci se neúspěchem nezlomí,
nýbrž poučí, vnitřně posílí a jejich předchozí
zhroucení je vlastně vstupní síní k příštímu
vítězství. Ale… To vše je sice pravda, ale bo-
hužel to neplatí pro všechny a všude. Aby
naše prohry mohly být předstupněm příštího
úspěchu, je zapotřebí, aby nastal souběh
dvou důležitých podmínek: 1) vnitřní odol-
nost a integrita jedince, 2) absence vnějších
negativních asymetrických faktorů.
Bohužel však neplatí pro všechny lidi to,
co hlásal německý fi losof Fridrich Nietz-
sche: Co mě nezabije, to mě posílí. Nastá-
vají případy, kdy kombinace nepříznivých
podmínek zmaří opakovaně objektivní úsilí
jedince, a narůstající kumulace neúspěchů
pak oslabí jeho víru, že to ještě dokáže. Čím
víckrát nám nespravedlivý osud upře dobrý
výsledek navzdory našemu poctivému
úsilí a schopnostem, tím přímo úměrně
u většiny lidí klesá víra, že to ještě dokáží.
A právě ta silná víra v úspěch je tou nejdů-
ležitější pohonnou hmotou na cestě k ví-
tězství. Člověka lze zmrzačit různě. Dlouho
odpíraný úspěch je jednou z možností, jak
se lidský jedinec může vnitřně zlomit.
Když novináři Charliemu Wi na turnaji
v Pebble Beach připomněli jeho 163 ne-
úspěšných pokusů o vítězství v PGA Tour,
probudili v něm démona příliš dlouho
Naše golfové
agónie a extáze
Pohled na některé démony, kteří sídlí v našich duších
Tento článek byl motivován událostmi, které se odehrály v únoru 2012 v Kalifornii
během turnaje PGA Tour Pebble Beach National Pro-Am. Hned úvodem však zdůrazňuji,
že není mým cílem podat zprávu o průběhu a výsledcích tohoto turnaje.
Text: Ondřej Kašina