Page 42
INSTRUKCE
|
Psychologické zamyšlení
40
|
GOLF
instinktu“, se uvádí schopnost vyzařovat
takovou úroveň sebedůvěry, která erozivně
působí na sebedůvěru soupeřů a zároveň
v nás udržuje víru ve vítězství. Když už ma-
jitel tohoto instinktu jednou vede, pak v zá-
věrečné fázi nezaváhá, nezměkne, ale ještě
více se zatvrdí a přidá. Z hlediska sportovní
psychologie je totiž považován za nejchou-
lostivější právě ten okamžik, kdy pocítíme
možnost vítězství a stojí před námi úkol to
dotáhnout do konce.
Zdá se, že turnaj v Pebble Beach byl
svého druhu laboratoří vhodnou pro
zkoumání démonů a běsů. Zatímco Wi
tam předvedl ochromující potenciál syn-
dromu příliš dlouhého čekání na úspěch,
pak Woods demonstroval ukázku syn-
dromu ztráty zabijáckého instinktu.
Až do obecně známého skandálu okolo
jeho milenek a rozpadu rodiny byl Tiger
Woods příkladem sportovce, jehož killer
instinct byl rozvinut až do krajnosti. Když
oděn do červeně nastupoval do posled-
ního kola turnaje, čišela z něj taková míra
sebedůvěry, že soupeři se postupně roz-
pouštěli jako sněhuláci zjara.
A Tiger povětšině dokázal v závěru tur-
naje ještě vystupňovat svou sebedůvěru
a „utáhnout šrouby“ až ke konečnému
vítězství. Byl vychován a vycvičen jako
šelma, která bezmezně věřila, že dokáže
být lepší nežli ostatní. S přibývajícími
úspěchy také americká a pak i globální
společnost přidala svůj obdiv a přispěla
ujištěním, že je superman, na něhož se
nevztahují obyčejné přírodní a lidské zá-
kony. A pak se jednou vše zhroutilo.
Dnes je Woods „normálním“ golfi stou, tře-
baže nadále jedním z nejlepších. Ale zdá
se, že v jeho duši se něco změnilo. Mys-
lím, že se porouchala ta víra v jeho statut
nadčlověčenství, pro které neplatí fyzikální
ani společenské zákony. Byl v hloubi duše
pokořen a ztratil část ze svého instinktu
zabijáka. Nemám právo soudit, zda je ta
změna dobrá pro něj nebo pro golf či ne.
Prostě se to odehrálo.
Pro nás obyčejné golfové amatéry není
problém okolo zabijáckého instinktu tak
dramatický jako v případě Woodse a dal-
ších špičkových hráčů. Nicméně můžeme
si z tohoto případu vzít lekci a objas-
nit sami sobě některé naše problémy ve
sportu i v dalších oblastech života. Mnoho
z nás zažilo ve sportovním, pracovním
nebo osobním životě trauma podobné
tomu, jež postihlo Tigera. A u mnohých
takové trauma narušilo schopnost věřit si,
soutěžit a vyhrávat.
Najednou se sami sebe ve skrytu duše
ptáme: Co se to se mnou stalo? Vždyť
dřív jsem dokázal mít dostatek vůle,
abych obhájil svůj názor. Donedávna jsem
si byl jist, že mám svou hodnotu, že jsem
dobrý. Ještě před časem bych nezaváhal
a šel úspěšně až do konce.
Jak překonat trauma a opravit naši osob-
nost do té míry, abychom znovu doká-
zali úspěšně soutěžit a vítězit jako dříve?
To do značné míry závisí na konkrétní
podobě traumatu. Snad nám může po-
moci třetí z aktérů dramatu „Agónie
a extáze“ z Pebble Beach – Phil Mickel-
son. Také on si prošel svým peklem, když
před časem téměř současně onemoc-
něly rakovinou jeho manželka a jeho
matka. Nemá cenu spekulovat, jaká by
byla jeho golfová dráha, kdyby se tohle
neodehrálo, je však jasné, že tím byl
negativně ovlivněn.
Ve světových golfových médiích se do-
konce už spekulovalo, že jeho čas pomi-
nul, že ztratil vůli soutěžit, že je bez mo-
tivace. A někdy se mohlo zdát, že tomu
tak možná je. Ale pak zažil svou chvíli
návratu a je možné, že extáze z Pebble
Beach je předehrou něčeho většího, jeho
dalších vítězství na turnajích kategorie
„major“.
Zdá se mi zajímavé, jak odlišný byl pří-
pad dočasné ztráty zabijáckého instinktu
u Mickelsona ve srovnání s případem
Woodse. Je cenné vědět, jak rozdílná
mohou být traumata, která u naprosto
špičkově talentovaných a vnitřně odolných
jedinců mohou vyvolat tento druh démona.
Nevím, jak vyléčit Tigera z této ztráty, ale
zdá se mi, že se můžeme poučit z pří-
běhu Mickelsona. Jeho dočasná ztráta
motivace, soustředění na golf a zabijác-
kého instinktu vedoucího k výhrám byla
určitě zaviněna tím, co se přihodilo jeho
manželce a jeho matce. Na jeho hodno-
tové stupnici prostě na čas vyhrávání tur-
najů bylo méně důležité, než být oporou
jeho nemocným nejbližším.
Možná by si mohly partnerky a manželky
většiny současných mužů vzít příklad z
Amy Mickelsonové, jak dokáže být opo-
rou, aniž by v partnerovi umenšila jeho
sebeúctu. O jejím manželovi je známo,
že je rodinný typ. Současně však jeho
návrat k nekompromisnímu vítězení s vi-
ditelným instinktem zabijáka ukázal, že
rozumná partnerka dokáže vedle sebe
vychovat a udržet muže rodinného typu
a současně v něm neubít jeho zabijácké
instinkty nutné pro všechny soutěže na-
šeho života.
Je častým omylem současných eman-
cipovaných žen, že podle návodu z ča-
sopisů či TV pořadů podlomí ego svých
partnerů, udusí v nich šelmu, uhasí jejich
killer instinct. Pak se však začnou nudit,
protože mají doma jen „bačkoru“. Vězte
tedy, ženy a partnerky, je vždy zajímavější
mít doma láskou ochočeného jaguára než
vypelichané laboratorní morče zbavené
primárních instinktů.
Jsme pokračovatelé vývojové linie zvířat
a pak lovců, ale dospěli jsme do stadia,
kdy jsme rovněž rozumní lidé, pro něž
je vysoko na žebříčku hodnot láska k ro-
dině, sounáležitost a potřeba citu a citové
podpory. Pokud však chceme v čemko-
liv vyhrávat, je nutné si rovněž uchovat
v části naší duše killer instinct. Avšak ten
sám o sobě také nestačí, nedá se z toho
uplést udržitelné a snesitelné pletivo lid-
ského života, mezilidských vztahů.
Proto jsme tak komplikovaní, zdánlivě na-
vždy rozpolcení. Možná tajemství, jak tuto
složitou rovnici vyřešit, spočívá ve slově
„rovnováha“. Nedopustit, aby v nás killer
instinct zahynul nebo byl uhašen a sou-
časně po celý život vědět, že jsou také jiné
hodnoty než vítězství. Jedině tak je možno
pochopit naše životní agónie a extáze.
Pokud chceme v čemkoliv vyhrávat, je nutné si
rovněž uchovat v části naší duše killer instinct.
Avšak ten sám o sobě také nestačí, nedá se z toho
uplést udržitelné a snesitelné pletivo lidského
života, mezilidských vztahů.