Page 41
INSTRUKCE
|
Psychologické zamyšlení
WWW.CASOPISGOLF.CZ
39
nepřicházejícího úspěchu. Ten nahlodal
jeho vnitřní odolnost a sebedůvěru. Do-
kážu si přesně představit, jak mu bylo na
odpališti první jamky posledního kola.
Dozajista mu z podvědomí stále hlasi-
těji zaznívala otázka: Co se stane tento-
krát? Proč mi to znovu nebude dopřáno?
A s takovými otázkami se těžko vyhrává.
Je nás v různých oborech lidské činnosti
mnoho takových, kteří trpí „syndromem
příliš dlouho nepřicházejícího úspěchu“. Je
to demoralizující. S každým dalším přípa-
dem, kdy se vytoužené vítězství nedosta-
vilo, se snižuje sebedůvěra a bohužel také
vůle bojovat znovu o dosažení úspěchu.
Jak překonat tento syndrom, jak prolomit
ten začarovaný kruh?
Není snadné dát univerzální odpověď,
protože sice sdílíme některé podobné
vzorce chování, ale vždy zůstáváme rov-
něž neopakovatelnými individualitami.
Zdá se mi, že nejlépe prakticky upotřebi-
telný recept spočívá v rekonstrukci celého
našeho postoje k danému oboru činnosti.
Reálným zdrojem této frustrace je, že se
účastníte nějakého procesu činnosti a vní-
máte především, že se opakovaně nedo-
stavuje to, co navenek vypadá jako jedno-
značný úspěch. Pokud budete pokračovat
v postoji zaměřeném pouze na výsle-
dek, může se frustrace dále prohlubovat
a úspěch možná nepřijde nikdy.
Je dobré se zastavit a položit si otázku:
Baví mne to, co dělám? Nevyhrál jsem
sice ještě žádný turnaj nebo mne opět
přeskočili při povyšování v zaměstnání –
ale baví mne to, co dělám, jako proces
lidské seberealizace? Pokud zjistíte, že vás
ta činnost pořád ještě baví, pak v klidu
pokračujte, ale snažte se méně soustře-
ďovat na výsledek a více na proces uží-
vání si té činnosti a sebezdokonalování.
Jednou pak přijde i výhra.
To je užitečná rada pro ty z nás, kteří do-
sud neprolomili začarovaný kruh a ještě
nestáli na stupních vítězů, kteří dosud jen
nervózně klepou na dveře úspěchů. Avšak
ztráta sebedůvěry a výkonnosti může
postihnout i ty, kteří už dokázali vítězit,
ale něco narušilo jejich vnitřní rovnováhu,
jejich víru, že to znovu dokáží. V tomto
případě se může jednat o syndrom ztráty
zabijáckého instinktu.
Lidský rod dokázal sám o sobě vymyslet
a rozšířit spoustu nesmyslů. Jednou z ta-
kových idealistických fi kcí o charakteru
člověka je víra, že jsme především míru-
milovní. Kdyby to byla pravda, zásadním
způsobem by to popřelo Darwinovu teorii
o vývoji druhů a veškeré principy, na kte-
rých funguje svět po miliony let. Kmen
lidí, kteří by byli pouze hodní a mírumi-
lovní, by býval vyhynul rychleji nežli Didus
Ineptus neboli pták blboun nejapný.
Ve skutečnosti je člověk extenzí přirozené
vývojové linie, kde se uskutečňuje přírodní
výběr. V době osvícenectví však vznikla ten-
dence budovat nad lidským rodem auru
sebeklamu a tento trend dále zesiluje. A tak
jsme uvěřili, že jsme něco jiného, než ve sku-
tečnosti jsme. To nám komplikuje pochopení
našich vlastních pocitů a motivací.
Pro soužití v civilizované společnosti
naše „drápy“ pečlivě schováváme, ale ve
sportu, v soutěžení o úspěch v zaměst-
nání, v boji o partnera nebo partnerku
naše přirozenost ještě občas vystrčí rohy.
Pokud jde o sport, je na čase si přiznat, že
je to hra, která člověka vrací k jeho prapů-
vodní soutěživé přirozenosti a nahrazuje
dřívější soupeření na život na smrt.
Ani na amatérské úrovni nelze vítězit úrovni
bez vlastnosti, které se anglicky říká „killer
instinct“. Je to termín vyjadřující schop-
nost být při sportu rozhodnější a odolnější
než soupeři. V tenise je „killer instinkt“ již
uznávaným pojmem, který se součástí vý-
uky ve sportovní psychologii (např. http://
www.tennisserver.com/mental-equipment/
me_12_96.html).
Za jednu z hlavních charakteristik spor-
tovců, kteří si osvojili umění „zabijáckého
Trochu mimo © Zdeněk Kopáč 2012