Page 49
WWW.CASOPISGOLF.CZ
47
jsem odjel do Algarve na dvou-
denní turnaj. Když jsem pak na
cvičné louce v Quinta da Cima
zkoušel odehrát několik míčků,
zjistil jsem, že s mým obvyk-
lým švihem nevydržím ani de-
set minut.
Bylo nutno vymyslet něco no-
vého, co by mi umožnilo ode-
hrát sobotu a neděli a neu-
dělat si příliš velkou ostudu.
Ale nemohl jsem se v žádném
případě „opřít“ do rány. V tu
chvíli jsem jen tak lehce držel
hůl a vzpomínal na to, co ří-
kával Jack Nicklaus: „Holí do
míčku nešviháme tělem. Hráč
pouze umožňuje hlavě hole,
aby volně proletěla a odehrá la
míček.“
Zkusil jsem hrát podle této
filozofie. Ještě více jsem „od-
lehčil“ držení hole a snažil
jsem se najít pocit, kdy mé tělo
při švihu minimalizuje pracné
úsilí a nedělá nic jiného, než
diskrétně mění úhly tak, aby
uvolnilo cestu golfové holi,
jejíž akcelerující hlava odvádí
veškerou práci.
Výsledek byl překvapující. Když
jsem omezil svou „přítomnost“
ve švihu i veškeré fyzické úsilí
a pouze nechal hůl akcelerovat,
nejenže vzdálenosti byly stejné
jako předtím při nejagresivněj-
ším švihu, ale v některých přípa-
dech zvláště čistého kontaktu
mezi hlavou hole a míčkem byly
dokonce delší.
Touto radou vás samozřejmě ne-
chci nabádat k tomu, abyste se-
bevražedně hráli v situaci, kdy
vaše tělo skutečně potřebuje od-
počinek. Jen jsem použil tento
extrémní příklad k ilustraci toho,
jak užitečná a efektivní je teorie,
podle níž by hráč neměl vyvíjet
přehnané fyzické úsilí a soustře-
dit se pouze na to, aby ve správ-
né sekvenci pohybů vždy včas
vyklidil místo holi a umožnil její
hlavě maximální akceleraci.
Nedávno jsem byl v Lisabonu
pozván, abych se jako host
zúčastnil jednoho z turnajů,
které pro své členy pořádá
společnost zvaná „Skupina
deseti“. Před skoro 20 lety
tato zájmová společnost
vznikla jako projekt deseti
přátel, kteří spolu chodili
hrát golf. Nyní se rozrostla
do „elitního klubu“, majícího
přes sto členů, kteří soutěží
po celý rok v turnajích o vý-
roční „Order of Merit“.
Toto soutěžení se však ode-
hrává podle vlastních pravidel
skupiny. Začíná se vždy „mul-
liganem“ – neboli při prvním
drajvru má každý právo vybrat
si ze dvou lepších ran. Po celý
rok se pak hraje podle ulehče-
ného zimního pravidla, míček
se na ferveji umisťuje a vý-
sledky „gross“ neexistují, hra-
je se pouze na výsledky „net“
s odečtením HCP.
Pozoroval jsem předávání vý-
ročních cen „Skupiny deseti“
a povšiml si, že ceny za dlou-
hodobě nejlepší výsledky zís-
kali bez výjimky hráči, kteří
si zcela právem zaslouží pří-
zvisko „motyčkáři“. A uvědo-
mil jsem si, že tento klub si ve
svých pozměněných pravidlech
zakonzervoval svou vlastní
stagnaci.
Tím, že se nikdo nikdy neohlíží
na to, kdo doopravdy zahrál
ve skutečnosti nejméně ran,
upadají ti golfisté do sebeu-
spokojení nad získanými cena-
mi a nedochází jim, že se
vlastně vůbec nezlepšují. Ať
se nám to líbí nebo ne, součet
ran v kategorii „gross“ je jedi-
ným skutečně objektivním
měřítkem kvality v golfu.
Když něco nového píšu, snažím
se vzpomenout, co jsem napsal
na podobná témata v minulosti.
Musím se proto zastavit nad
tím, co jsem před několika lety
napsal o kategorii hry na rány.
Konstatoval jsem, že hrát neu-
stále jen na rány vytváří na gol-
fistu takový psychický tlak, že
má pořád strach, aby neudělal
chybu, a tak začne hrát příliš
„na jistotu“, opatrně, což může
ochromit jeho výkonnostní růst.
Tato úvaha však byla spíše re-
flexí minulosti, kdy moje ge-
nerace golfově „rostla“ v 70.
a 80. letech minulého století
pod tlakem toho, že jsme na-
še HCP museli uhrát právě jen
ve formátu hry na rány. Dnes
už se téměř všude hraje jen
„stableford“ a také HCP jsou
založeny na tomto tolerant-
nějším formátu.
Proto myslím, že je na čase re-
habilitovat hru na rány jako
součást přípravy a osvěžit si
zážitek, který lze získat jen při
této hře. Pokud si čas od času
třeba jen sami pro sebe neza-
hrajete důsledně na rány, ni-
kdy se nedozvíte pravdu o své
odolnosti, o svých schopnos-
tech řešit složité situace a ne-
nechat se zlomit nepříznivými
náhodami. Když musíte kaž-
dou jamku dohrát „až do hoř-
kých konců“, je to naprosto ji-
ná hra než stableford. Je to
holá pravda o vašem golfu.
Proto doporučuji, abyste pravi-
delně v tréninkové hře střídali
nejrůznější formáty. Není nic
špatného na tom, že většina tur-
najů se hraje ve formátu stable-
ford. Budete-li však jen trénovat,
vyzkoušejte si hru na rány i zce-
la odlehčené formáty. Třeba
„ Texas Scramble“, což je jakási
antiteze hry na rány, protipól,
kde po většinu času nejste pod
tlakem a máte možnost si vy-
zkoušet zdánlivě bláznivé a ne-
pravděpodobné rány a otesto-
vat hranice své výkonnosti.
CHCETE GOLFOVĚ RŮST?
DRIVING
|
Zamyšlení, reflexe
Když jsem ome-
zil svou „přítom-
nost“ ve švihu
i veškeré fyzické
úsilí a pouze ne-
chal hůl akcele-
rovat, nejenže
vzdálenosti byly
stejné jako
předtím při nej-
agresivnějším
švihu, ale v ně-
kterých přípa-
dech byly do-
konce delší.
Pokud si čas od
času třeba jen
sami pro sebe
nezahrajete
důsledně na
rány, nikdy se
nedozvíte
pravdu o své
odolnosti,
o svých
schopnostech
řešit složité
situace
a nenechat se
zlomit
nepříznivými
náhodami.
Střídejte herní formáty!