Page 77
Nebo to bylo jinak? Dobrá, ale přesto trvám na tom, že
zrození Black Sea Rama pohádku alespoň trochu připomí-
ná. Ale od začátku. Na letišti ve Varně už na mě čeká vůz,
protože míříme ještě asi padesát kilometrů na sever. Mohu
si vybrat ze dvou cest a volím tu delší, průjezd Varnou,
dnes druhým největším městem Bulharska.
Na třetí hodinu odpoledne nepanuje v centru kdovíjaký
ruch, dopravní špička naštěstí v nedohlednu. V poklidu
projíždíme městem, co do velikosti srovnatelném s Brnem.
Míjíme univerzitu, katedrálu Nanebevzetí Panny Marie
i několik „skvostů“ z doby nedávno minulé... Ostatně na
„pohrobky“ z dob budování socialismu tu narazíme ještě
několikrát, což mé průvodce přivádí trochu do rozpaků
a až omluvně komentují historii vlastní země. Není proč se
omlouvat, není co vysvětlovat, vždyť my to zažili také...
Sotva opouštíme Varnu, krajina se párkrát prostřídá, chví-
lemi máte pocit, jako by na vás dýchla domovina, pak si
zase vybavíte dovolenou v Chorvatsku. Náš seat svižně po-
lyká jeden kilometr za druhým, a najednou, k mému pře-
kvapení, předjíždíme povoz tažený oslíkem. Hmmm, začí-
ná to zajímavě, napadá mě. Kdo ví, jaké bude hřiště. Jak se
blížíme k cíli, stává se krajina čím dál tím rovinatější, místy
zemědělská půda, místy máte pocit, že míjíte „zemi niko-
ho“ – tak zpustle ta placka vypadá.
A jsme na konci, billboard zobrazuje snímek známý z webo-
vých stránek a jako oáza v poušti tu vykukuje Black Sea Rama.
Vstupní brána i klubovna ve stejném duchu – kámen, dřevo,
sklo. Dokonalé souznění s přírodou. Black Sea neřeším, to je
jasné, ale ta Rama... Tady si nějak s angličtinou nevystačím.
Jediné, co mě napadá, je souvislost se stejnojmenným rost-
linným tukem. Ostatně tak trochu to vypadá, jako by tu Gary
Player se svými kumpány zabořil skutečně nůž do másla
a s pečlivostí i charismatem jemu vlastním tak lehce, jak jen
to rama dovolí, roztíral zeminu, až z původní roviny vykouzlil
nezaměnitelné kopečky, zvlněné ferveje a pěkně modulované
gríny. Tak takhle nějak ta pohádka o třech dějstvích začala.
BLACK SEA RAMA
Tak tedy díl první, pohádkový příběh o Černém rytíři alias
Gary Playerovi a princezně, jíž byl kus státní půdy, ne zrovna
prvotřídní kvality, kterou spolu s dalšími dvěma společníky
odkoupil Kancho Stoychev a rozhodl se zde vybudovat gol-
fové hřiště. Jeho klenot mimochodem obdržel před čtyřmi
lety i Bentley Award, cenu za nejlepší nový evropský projekt.
Po příjezdu do klubovny se mě ujímá Delyana Davidova,
manažerka, jež mě po celé tři dny více méně doprovázela
a ochotně odpovídala na všechny dotazy. Začínáme inspek-
cí interiéru, zavítáme do restaurace, baru, pro shopu, šaten.
Z klubovny projdete na terasu, za kterou zbudovali pěkný
amfiteátr, kde se mohou odehrávat divadelní představení,
i když stačí se jen kochat pohledem na moře při západu
slunce... V létě tu často grilují a pořádají party. Už mí svítá,
proč Rama. Je to zkratka slova panorama, jež jsou zde neo-
pakovatelná. Výhledů na moře se snad nikdy nepřejíte.
Podobnou romantiku si můžete dopřávat a zároveň odpo-
čívat v bazénu, který je součástí klubovny, podobně jako
další relaxační a welness zařízení. Ve spodní části zbudo-
vali i vinný sklípek, mimo jiné tu pěstují vlastní víno. Zají-
mavostí je i biofarma (tu už samozřejmě v klubovně nehle-
dejte), jejíž produkty tu také servírují.
Gary Player
už Bulharsko
objevil.
A co vy?
Zní to jako v pohádce o Černém rytíři,
který zabrouzdal do zdejších končin
a za úkol dostal probudit princeznu
z dlouhého spánku. A protože pohádky
mívají šťastný konec, povedlo se. Jenom
s tím rozdílem, že si za to nevysloužil
oživlou krasavici a půl království k tomu,
ale „jen“ obdiv všech golfistů, kteří už
krásu této osmnáctky spatřili.
Text: Petra Prouzová, Foto: Black Sea Rama
MAGIE
ČERNÉHO
RYTÍŘE