Page 54
CESTY ZA GOLFEM
|
Španělsko
52
|
GOLF
První dvě jamky pohodička na rovině,
hned na první ráně jezírko, jedno ze 14,
které se na hřiště vešly. Pak dojdete
k silnici, trojka je hned za ní, u přechodu
sedí starý pán v obdobně starém autě,
jehož kapota je pokryta pytlíky s míčky,
roztříděnými podle značek. Trochu
brzo, tady ještě každý míčky má, ale
ta cena… optimální, navíc jsou krásně
vydrhnuté.
Pak to začne: trojka vede hodně dolů,
u grínu se široká fervej podstatně zúží,
kolem grínu stromy… Na čtyřce si to vy-
nahradíte, třípar, ale celou tu výšku na
něm vystoupáte zpátky. Poté se výškoměr
uklidní, ale klasickou rovinu nečekejte,
modulace fervejí i grínů je pěkná a po-
každé jiná.
Carlos mi vykládal, že velice dbají na ži-
votní prostředí. To se v praxi projevuje
tak, že nepoužívají jedovaté látky, re-
cyklují vodu, vysadili už 12 000 stromů,
původní starší stromy při stavbě hřiště
zachovali, zatravnili Bermudou, které
stačí o 40 % méňě závlahy než jiným tra-
vinám… Duby, olivy, cypřiše, pinie, palmy.
Běhají tady králíci a jiná zvířena, dokonce
tady prý loví orli.
Olivovníků byly stovky. Ochutnal jsem olivy
skoro ze všech stromů, které jsme potkali.
Byly už zralé, aspoň tak vypadaly, ale chut-
naly strašně. Hledali jsme vytrvale, která
bude mít chuť trochu se blížící tomu, co
známe, ale nenašli jsme. Nejsem znalec
postupů úpravy oliv, zřejmě je potřeba je
uvařit nebo jinak změnit tu hořkou chuť –
nicméně bylo to zábavné hledání.
Druhá devítka je obdobná té první, na
většině jamek jste sami, jiné fl ajty není vi-
dět, těch stromů a keřů je tady opravdu
dost. Devítka a osmnáctka jsou si dost
podobné, míří ke klubovně vedle sebe od-
dělené hustým stromořadím a na každé
je v dopadové zóně delších ran pořádné
jezero. Nejtěžší překážky jsou naskládány
kolem dvoustovky na většině jamek.
Za nejtěžší je považována třináctka,
dlouhý pětipar. Nekonečně daleko dolů
z kopce, pak pravý dogleg, u maličkého
grínu jezírko, ale žádná hrůza to není.
Většina jamek je pěkně průchodných, je
to celé spíš na techniku než na hrubou
sílu, přestože často široká fervej k po-
řádné ráně vybídne. Carlos tvrdil, že kdo
tady hraje častěji, oblíbí si právě nejtěžší
jamky, kde je potřeba přemýšlet.
Zastavme se v restauraci, tak to většina
hráčů dělá. I ta restaurace je normální,
na nic si nehrají. Místní kuchař je specia-
lista na pizzu, mají jich nespočet druhů
a ceny nejsou nijak závratné, od pěti euro
za klasickou Margaritu do osmi za specia-
litu kuchaře jménem Mama Luchía. Carlos
mi doporučil, že mám říct číšníkovi „pizza
a la Carlos“ a uvidím. Uviděl jsem – dali
na ni snad všechny přílohy, co měli.
V restauraci jsme také snídali a večeřeli.
Snídaně slabší, doháněli jsme to náku-
pem potravin v nedalekém městečku
(Je tam laciněji než u nás, člověku se ne-
chtělo uvěřit, že jsme ve Španělsku.). Pak
jsme požádali o rozšířené snídaně a do-
stali jsme je. Večeře – salát nebo polévka,
hlavní chod s výběrem ze tří a nakonec
moučník – naprosto postačí. Ceny nápojů
víc než lidové, pivo jako u nás, kafe za
euro, dvojité za euro dvacet…
Typické pokrmy v celém kraji jsou ryby
a další mořské potvory, všechno čerstvé,
moře je na dohled. Jednou jsme místo
„domácí“ večeře vyjeli do městečka
Alhaurín, měli tam rybí speciality, nad ni-
miž zůstávaly chuťové buňky stát, a zase
ceny nijak závratné.
Jezdili jsme pronajatými auty. K tomu je
nanejvýš vhodné dovézt si vlastní navi-
gaci. Lauro leží na stoupajícím okraji vel-
kého údolí Quadalhorce a silnice jsou tam
všechno jiné jen ne rovné, ostatně kopírují
terén plný hřbítků a údolí. Než sjedete do
Málagy, absolvujete nejmíň deset kruho-
vých objezdů. To ještě jde, nápis Málaga
je častý, ale zpátky se Lauro hledá docela
špatně: leží mezi městy Alhaurín Grande
Z odpališť několika jamek je rozhled, který se mi nechce
popisovat nějakými superlativy, i když by si to zasloužil.
Patnáct kilometrů vzdálená Málaga se svým letištěm,
modré moře až po hodně vzdálený obzor, za městem
pásma hor, na nejvzdálenějším pruh sněhu.
Kulisu hřišti tvoří pohoří Mijas Mountains, pokryté hustými lesy. Pěkný kontrast.