Page 13
PROFIL
|
Nicolas Colsaerts
WWW.CASOPISGOLF.CZ
11
Když se řekne Belgie, někomu vytanou na
mysli pralinky, sportovní fanoušci nejspíš čile
vyjmenují plejádu slavných cyklistů, kteří tuto
zemi proslavili i v těch nejnáročnějších eta-
pách „grand tours“. Ale spojení golf a Belgie?
Vsadím se, že po tomto synaptickém mostu
se vydal jen málokdo z vás.
Co jste kdy slyšeli o zdejších hřištích?
A dokázali byste ještě donedávna vyjme-
novat alespoň jednoho hráče či hráčku ze
země Valonů a Vlámů? Já si matně vzpo-
mínám, že se jedna z Belgičanek mihla na
LET, ale i kdybyste mě na skřipec natáhli,
na jméno si nevzpomenu.
A do toho v zemi s nějakými padesáti
hřišti a pětačtyřiceti tisíci registrovanými
hráči vtrhl, zmizel a zase se vynořil Ni-
colas Colsaerts. Dalekonosnými drajvy si
klestil cestu na výsluní, až do rydercupo-
vého výběru Evropy.
SPORTOVEC TĚLEM I DUŠÍ
Když se rozdával sportovní talent, možná
si Nicolas stoupl do řady hned několikrát.
Nebo za to mohou geny? Už jeho děde-
ček reprezentoval v roce 1920 Belgii na
olympiádě, a to rovnou ve dvou sportov-
ních odvětvích, ale ani kdyby golf v Ant-
verpách tehdy nescházel, s golfovou holí
bychom Colsaertsova dědu hledali marně.
Svou zemi reprezentoval v basketbale
a vodním pólu.
Sport tak byl odjakživa Nicolasovou vášní
číslo jedna. Přičichl k němu záhy a ještě
do šestnácti let se pravidelně věnoval pěti
různým sportům, ze kterých postupně
vypadly tenis a squash, o dva roky později
pak skončil i s pozemním hokejem. Lou-
čení to nebylo snadné, ale bylo potřeba
stanovit si jasné priority.
„Týmové sporty mi hodně chyběly. Řekl
bych, že pro ně mám určité vlohy, takže je
mi líto, že na profesionální úrovni v golfu
není mnoho příležitostí bojovat jako člen
týmu,“ stýská si Belgičan, který dodnes po-
drobně sleduje sportovní dění a drží palce
svým oblíbencům, mezi které počítá te-
nisty Federera, Ivaniševiče či motocyklo-
vého závodníka Rossiho, dříve fandil také
McEnroovi, Jordanovi nebo fotbalistům
Cantonovi se Zidanem. Z golfi stů odjakživa
obdivoval Ballesterose a Couplese.
Druhou Colsaertsovou velkou láskou je
hudba, takže bez svého iPodu nedá,
obrazně řečeno, ani ránu, zvlášť během
četných přeletů z turnaje na turnaj, na
body ovšem zvítězil golf. „Na profesio-
nální úrovni je to ale hodně těžký džob,“
varuje všechny, kteří uvažují o dráze pro-
fesionálního golfi sty.
Sám vzal do ruky hůl poprvé v šesti letech
v domovském klubu v Bruselu a už o rok
později se zúčastnil prvního turnaje. V roce
1991, kdy mu bylo teprve osm let a jeho
hendikep se pohyboval kolem 25, absolvoval
svou první lekci u Michela Vanmeerbeeka, se
kterým, jakkoli to zní neuvěřitelně, pracuje
dodnes. V deseti soupeřil na národní úrovni
s osmnáctiletými, rok nato už skončil čtvrtý
na domácím juniorském šampionátu.
V dětském pokoji pomalu začínalo být
těsno, jak jej zaplňoval trofejemi, na skreč
hendikep dosáhl mezi třináctým a čtrnác-
tým rokem, kdy už začínal spřádat plány
o budoucí sportovní kariéře. Zelenou dostal
golf a k osmnáctým narozeninám si sám na-
dělil dárek v podobě vstupu mezi profesio-
nály, kam zamířil s hendikepem +5.
Ještě předtím si v červnu 2000 zahrál Lu-
xembourg Open, a hned skončil druhý. Nad-
míru dobře zvládl i první stupeň kvalifi kace
na EPGA, kde dělil 3. místo, v další fázi, kam
už se vydal jako profesionál, skončil třináctý
a dveře mezi elitu se mu otevřely dokořán.
SOUBOJ S DÉMONY
Jenže pak se, a určitě ne znenadání,
slibně se rozvíjející kariéra zadrhla. Hráč,
který jako druhý nejmladší v historii nej-
vyšší evropské série tak hravě vyvázl
z osidel kvalifi kační školy, po více než de-
set let bojoval hlavně se svými vlastními
démony. A na tom, že během této doby
osciloval mezi chvostem EPGA a nižší
Challenge Tour a potupně škemral o po-
zvánku na druhořadé turnaje, rozhodně
měl svůj podíl viny.
Na vlastní kůži se mnohokrát přesvědčil,
jak těžké to mezi hráči první evropské ligy
může být. Zazářil jako kometa, která se
stejnou rychlostí, s níž vystoupala, také
rapidně pohasínala.
„Všichni ode mě očekávali velké věci,
jenže místo toho jsem ztrácel kartu. Do-
stal jsem se mezi elitu příliš brzy, byl jsem
mladý a nevěděl, co si počít,“ obrací se
Nicolas do minulosti a dál si sype popel
na hlavu. „Dělal si ty nejhorší možné věci,
co si jen dovedete představit,“ přiznává,
že se zdaleka ne vždycky choval jako
řádný profesionál.
RADIKÁLNÍ ŘEZ
Jeho příklad může poslou-
žit jako memento všem, kdo
hřeší na svůj talent. Jen s jeho
pomocí vystoupal Colsaerts
až do nejvyšších pater evrop-
ského golfu, ale tam už jen
s talentem nevystačíte. Lo-
gicky následoval pád.
Na samé dno se zřítil před
čtyřmi lety. Na Challenge Tour
se „plácal“ a pravděpodobnost,
že projde cutem, byla stejná,
jako když si hodíte korunou –
panna, nebo orel. V konečném
účtování se nevešel ani mezi
150 nejlepších, v kvalifi kační
škole to nebylo o moc lepší…
Jednoho dne se tak probudil
a rozhodl se udělat za svým
dosavadním životem tlustou
čáru. Sbalil se a na čtyři mě-
síce zmizel v Austrálii. Právě
tady se narodil „nový“ Nicolas
Colsaerts.
„Od svých osmnácti let, co
jsem se dostal na túru, jsem
kráčel peklem. Cesta zpátky
rozhodně nebyla lehká. Ne-
měl jsem vůbec ponětí, na
jakou úroveň se člověk herně
musí dostat, aby mohl půso-
bit na evropské túře, nikdy
jsem ale neztrácel víru v to,
že se znovu dokážu vyškrábat
tam, kde už jsem jednou byl.
Nakonec jsem rád, že jsem si
zvolil právě tuto cestu,“ ohlí-
žel se za temnou minulostí,
s níž dokázal skoncovat.
V Austrálii si vyčistil hlavu,
uvědomil si, co chce i co
je třeba tomu obětovat,
v mnoha směrech dospěl
a za svou víru začal sklízet
odměnu v další sezoně na
Challenge Tour.
Na úvod v Maroku sice nepro-
šel cutem, ale v následujících
třech vystoupeních se pohybo-
val kolem 10. místa, v polovině
června skončil druhý v Irsku,
aby se za necelé dva měsíce
dočkal dosud nejcennějšího
titulu ve své profesionální
C
O
L
S
A
E
R
T
S