Page 12
COVER STORY
|
Ranaři
10
|
GOLF
Třebaže díky technologii dostávají hráči
čím dál tím vyspělejší zbraně, přímo nutící
k „závodům ve střelbě do dálky“, i v minu-
losti se našla řada golfi stů, kteří dokázali
vykouzlit velmi dlouhé rány.
Vyšší vzrůst, dlouhé paže, ohebný jak
proutek, zdálo by se, že vysocí a vypra-
covaní atleti musejí být jednoznačně ve
výhodě. Není to ale tak docela pravda.
Malý, velký, hubený, silný – sbírka ranařů
je s ohledem na tělesnou konstituci
vcelku pestrá. A tak pokud vám pánbůh
nenadělil dva metry výšky, ještě nemusíte
zoufat. Ostatně byl snad Ian Woosnam
kdovíjaký habán? A co takhle Rory McIlroy
se svými 175 centimetry?
Tajemství úspěchu je zakleté jinde. Jde
o správnou sekvenci pohybů, timing,
chcete-li. Tedy jakýsi kinetický řetěz, pro-
ces přenosu energie v rámci jednotlivých
fází švihu. Čím efektivnější, tím delší rána.
Při nápřahu se síla prvotně přenáší na
chodidla a dále přes nohy, trup a paže
až na hlavu hole. Pomocí pružnosti těla
se energie ukládá, aby se poté při spouš-
tění hole postupně transformovala zpátky
skrze rotující tělo. Počínajíc boky a tru-
pem, k dalšímu zrychlení dochází díky
pažím a vše ústí v hlavě hole v momentě
zásahu míče.
Prostá fyzika, pro někoho pochopitelnější,
pro někoho méně, podobně jako samotná
realizace švihu, jež je pro jednoho stejně
snadná jako zavazování tkaniček u boty,
zatímco druhý se trápí, aby se přiblížil as-
poň dvěma stům metrům. Ne tak desítka
borců, kteří byli ve své době pověstní
svými dlouhými údery a právem je lze po-
važovat za vyslance délky.
Ted Ray
Rodák z ostrova Jersey (*1877) možná ne-
byl tak úspěšný jako jeho tři velcí konku-
renti, Braid, Vardon a Taylor, nicméně po
sobě zanechal výraznou stopu. Nejenže
získal dva majory (Open 1912 a US Open
1920), ale proslul i ranami z odpaliště,
jež uváděly diváky v úžas. Rayův švih byl
účinný, zdaleka však ne elegantní. Při ná-
přahu přesouval váhu výrazně na pravou
stranu těla, aby vzápětí doslova „hodil“
tělo do mocného drajvu, mnohdy přitom
pohyb zakončoval stoje pouze na pravém
chodidle!
Když ale měl den a své pohyby dokonale
časoval, dostával se za 250 yardů. Ho-
voříme přitom o době, kdy byla značka
200 yardů považována za nadprůměrný
odpal. Jeho délka ho nicméně často do-
stala do potíží, obrázky z počátku 20.
století jej proto nezřídkakdy zachycují,
kterak míč hledá mezi vřesovým poros-
tem. „Většina cest vede do Říma a ně-
které z nich jsou rychlejší,“ komentoval
své počínání a dodával „a já často v zá-
věru cestuji sám.“
Výbava: Na hřišti se procházel v tlustém
tvídovém saku a ve vázance, což v porov-
nání s dneškem švih nijak neulehčovalo.
Často při hře pokuřoval z dýmky, kterou
neodkládal ani při odpalu. Používal drajvr
s hickorovým šaftem a malou dřevěnou
hlavou, jenž byl pro tehdejší dobu typický.
Pokud jde o vzdálenost, hodně mu po-
mohl Haskelův míč z kaučuku, který pou-
žíval od roku 1901.
Sam Snead
Ze Samuela Jacksona Sneada vyzařo-
val přirozený talent už v dětství. A pla-
tilo to nejen o golfu. Jen podle sluchu se
sám naučil hrát na bendžo i na trubku,
100 yardů dokázal zaběhnout pod 10 s
a velmi dobře si vedl ve středoškolském
fotbalovém, baseballovém i basketbalo-
vém týmu. Jakmile se vrhl na golf, záhy
v něm exceloval.
Neměřil sice ani 1,80 m, ale využíval
dlouhé končetiny a jeho švih byl tak uvol-
něný a plynulý, že si díky němu krátce
KAŽDÁ DOBA MÁ SVÉ
RANAŘE
Vyšší vzrůst, dlouhé paže, ohebný jak proutek,
zdálo by se, že vysocí a vypracovaní atleti musejí
být jednoznačně ve výhodě. Není to ale tak docela
pravda. Malý, velký, hubený, silný – sbírka ranařů je
s ohledem na tělesnou konstituci vcelku pestrá.
Foto: Globe Media/Reuters
Sam Snead