Page 83
WWW.CASOPISGOLF.CZ
81
zážitky minulosti. Byl to velmi realistický
stav, žádná paramnézie, u které se do-
stavují vzpomínkové bludy a fantazie
dosazené na místo reálných zážitků.
Prostě jsem byl na místech, kde mne
kdysi oslovil golf.
Když jsem přicházel ke klubovně, bylo
mi jasné, že je to stále ten samý domek
„teskáč“ jako tehdy. Jenomže hned mne
napadl Parkinsonův zákon, podle něhož
si organizace stavějí honosná sídla až ve
chvíli, kdy už jsou v rozkladu a neefek-
tivní. Aniž bych to uměl přesně vysvětlit,
byl jsem moc rád, že si to místo zacho-
valo svůj původní genius loci včetně do-
mácky přátelské klubovny a žádný develo-
per tu dosud nevztyčil exhibici svého ega.
Beze slova jsem se usmál, nadechnul a šel
jsem vstříc tomu setkání.
Vybral jsem pro tu intimní schůzku spe-
ciální chvíli. Právě začínal semifi nálový
zápas mistrovství světa v hokeji, kde náš
tým kdesi na severu Evropy nastupoval
proti Slovensku.
A v Motole byl
krásný teplý pod-
večer s jasnou
oblohou a hřiště
se nezvykle vylid-
nilo. Možná v té
chvíli osamění
cítilo něco po-
dobně intimního
jako já. Stáli jsme
tam proti sobě se
sklopenýma očima
a čekali, jaké to
bude.
Už na prvním odpa-
lišti se vynořil první
démon vzpomínky.
Vybavilo se mi, jak
jsem přišel oblečený
do těchto míst na
můj první golfový
turnaj v životě. Po-
čátkem 80. let minu-
lého století nebyly obchody zrovna nabité
kvalitním sportovním oblečením.
Jako tenista jsem byl pyšný, že jsem „pod
rukou“ v Domě módy sehnal zahraniční
teplákovou soupravu značky Spalding.
Byla značně odlišná od modrých tepláků
reálného socialismu, měla řvavě červenou
barvu a výšivka „Spalding“ mi připadala
jako autentický vzkaz ze západního světa
za železnou oponou, kam jsem tehdy ne-
směl ani nahlédnout.
Když jsem takto vystrojený dorazil
do Motola na můj první golfový turnaj,
radost mi pokazil kamarád ing. Velden
(dnes už rovněž golfový „arch“). Chytil se
za hlavu a pak se začal smát, načež jsem
rychle pochopil, že v teplákách se golf
nehraje, i když mají autentickou západní
výšivku. Cestou na první odpaliště jsem
při vzpomínce na tu ostudu ještě dnes
pocítil na zádech střídání horka a zimy.
Ale takové to tehdy bylo, takoví jsme byli.
Takže jednička. Začal jsem zvolna, jen
trojkou dřevem na jistotu. Když jsem
pak stál na značce 150 metrů, pokračo-
valo mé „déjà vu“. Tak jako kdysi, i ten-
tokrát jsem se bál a raději nedohrál na
green, za kterým je prudký svah. Násle-
dovala přihrávka na green a „dělnické
bogey“.
Na dvojce jsem si uvědomil, že odpa-
liště jsou nyní o hodně kvalitnější – pevná
rovná a dobře zatravněná. Hodně gol-
fi stů si neuvědomuje, jak velký vliv má na
přesnost a délku jejich hry kvalita povrchu
odpaliště. Při pohledu na fervej dvojky
jsem si vybavil, jaký rituální význam pro
nás mívala bříza ve ferveji blízko značky
100 metrů ke greenu.
Měli jsme tehdy před 25 lety hole
posháněné, jak se dalo. Mnoho z nás
mělo v bagu každou hůl jiné značky.
Pokud to ovšem bylo v bagu. Já jsem
v té době nosil hole v upraveném
plastovém patníku od silnice… Drajvry
byly dřevěné a otlučené. Po večerech
jsme ty staré hole opravovali, lakovali
a převazovali omoty nití v místě dnešní
feruly. Takové vybavení logicky nemělo
potenci dnešních holí, takže dostat
míček k bříze byl výkon, který sklízel
obdiv.
u
Evrop
y
nastupoval
-
ý
u-
Čtyřka – no jasně, hukaři pozor! U toho pětiparu
opravdu nezáleží na tom, jaké má jamka číslo.
Bez ohledu na její pořadí v hřišti a na století, ve
kterém se hraje, visí nad ní kategorický imperativ –
nezatáhnout drajv doleva do lesa.
Dnes si jen t
ěžko mladí golfi
sté umějí představit, kolik dobrovolné práce musela odvést předešlá golfová generace.
Občas stojí za to připomenout to, abychom si výsledků té práce více vážili.
Foto: Archiv GCP