Page 19
INSTRUKCE
|
Pomalá hra
WWW.CASOPISGOLF.CZ
17
Zlatým pravidlem při předcházení v golfu
by vždy měla být slušnost a sociální inteli-
gence. Jejich nedostatek v praxi projevují
jak pomalí hráči, kteří nedbají na provoz
za sebou, tak i ti rychlí, když si průchod
vynucují pískáním, pokřikováním nebo do-
konce tím, že skupině před sebou „hrají
na paty“.
DVĚ HLAVNÍ PŘÍČINY ZDRŽENÍ
Asi těžko se nám podaří z jednoho dne
na druhý aplikovat radu francouzské
studie, podle které hru zpomalují malé
greeny. V naší zemi prostě máme hřiště
s malými greeny. A ještě dlouho na nich
budeme muset hrát. Takže bychom
se měli alespoň vážně zamyslet, jak
během této části hry neztrácet zbytečně
mnoho času.
V průběhu normální přátelské hry by re-
kreační hráči mohli podstatně zkrátit po-
byt na greenech, kdyby respektovali ná-
sledující zásady: 1) umístit si vozík nebo
bag nikoliv za sebou mezi fervejí a gre-
enem, ale na straně k odpališti, 2) první
hraje ten, kdo je nejdříve připraven – bez
ohledu na délku patů nebo čipů, 3) paty
se pokud možno dohrávají – to znamená,
že když hráč mine jamku o pár centime-
trů, tak buďto pat dostane darem (mi-
mosoutěžní hra), nebo ho ihned dohraje
bez markování, 4) green je nutno svižně
vyklidit okamžitě po dohrání a přemístit
se do bezpečné vzdálenosti k příštímu
odpališti.
Za skutečné mučení považuji pohled na
skupinu rekreačních hráčů, v níž každý
dlouhé minuty studuje dráhu patu a poté
všichni omarkují míčky v těsné blízkosti
jamky a začíná nový „semestr“ studia.
Velmi iritující jsou pro čekající skupinu
rovněž projevy dramatického talentu
hráče, který minul těsně pat a pod tíhou
té frustrace se vcítil do role Hamleta na
scéně Národního divadla.
Takový samozvaný dramatický umělec chvíli
stojí s nakloněnou hlavou, místo lebky svírá
v ruce patr, a nevěřícně zírá na míček sto-
jící na okraji jamky. Pak Hamlet trochu od-
stoupí, přečte si dráhu neúspěšného patu,
znovu teatrálně nachýlí hlavu a pak paží
modeluje ve vzduchu křivku, po které přece
měl jeho míček rolovat do jamky.
Pokud je čekající skupině souzeno vy-
pít kalich hořkosti až do dna, tak Hamlet
nedoklepne míček do jamky, nýbrž jej
omarkuje a vydá se k bagu, aby jej pečlivě
očistil. Mezi tím se zvyšuje pravděpodob-
nost, že v čekající skupině postihne ně-
které hráče infarkt nebo odejdou prodat
hole a navždy zapomenout na tu pekel-
nou hru.
Dalším zdrojem zdržení bývá hledání
míčků. Již byla zmíněna nutnost zahrání
provizorního míče v případě, že existuje
nebezpečí ztráty a hrozí časově náročný
návrat na odpaliště. Jsou však rovněž
„chytráci“, kteří zneužívají instituci provi-
zorního míče k tréninku a hrají provizorní
ránu i tehdy, když je zřejmé, že jejich
první rána je hratelná. Tenhle „fígl“ by se
opravdu neměl nadužívat, protože je sám
o sobě zdrojem zdržení.
Ovšem, i když se čestně a v souladu s pra-
vidly odehraje provize za pravděpodobně
ztracený míček nebo míček v autu, zů-
stává tu ještě materiální problém prvního
míčku jakožto majetku. Velmi často ví-
dám na našich hřištích zdržení vyplýva-
jící z toho, že golfi stovi bylo líto nového
drahého míčku.
Zde musím zmínit starý vtip o dvou řidi-
čích, kteří totálně zdemolovali svá auta
v nebezpečné serpentině. Ten první
odepsal luxusní mercedes, ale pak byl
šťastný, že se mu vůbec nic nestalo.
Krátce po něm havaroval na stejném
místě řidič s trabantem. Taky odpis,
ale řidič „bakeliťáku“ – ač zázračně živ
a zdráv – začal usedavě plakat nad ztrá-
tou auta. A druhý šofér jej utěšoval:
„Příště si nekupuj tak drahý auto, abys
ho musel tolik litovat.“
Jsem přesvědčeným zastáncem sociál ní
inkluzivnosti golfu neboli – že by měl
být přístupný i pro méně favorizované
a chudší lidi. Ale když si prostě nemohu
dovolit hrát novými Pro V1, tak si kou-
pím míčky z vodních překážek nebo
„sebrance“ od podnikavců na místním
hřišti. I mezi takovými levně dostupnými
míčky se dají najít kvalitní a použitelné
kousky. Ať již jste tedy „za vodou“ nebo
hrajete tím, co se posbírá okolo hřiště,
vězte, že v životě se člověk musí naučit
oželet nějakou tu ztrátu, aby mohl jít dále
a dopředu.
A už vůbec by se na našich hřištích
neměl tolerovat zlozvyk hledání dříve
ztracených míčků během hry. Jistě
znáte egoistické „houbaře“, kteří mají
svůj míček po drajvu bezpečně na fer-
veji a cestou k němu zdržují hledáním
jiných míčků v okolních rafech a lesích.
Proti těm by měli zasáhnout hráči ve
skupině nebo marshal, stejně jako proti
„rybářům“, kteří zdržují tím, že se s lo-
vítkem brouzdají okolo vody a vyhlížejí
utopené míčky.
ÚVAHY NAD NĚKTERÝMI
NAŠIMI ZVLÁŠTNOSTMI
Tuto část pojednávající o specifi cky národ-
ních problémech našeho golfu musím aty-
picky začít citací ze španělského zdroje.
V blogu Fuera de Límites jsem našel člá-
nek s titulkem El juego lento es una enfer-
medad para el golf (Pomalá hra je nemocí
golfu). Rozebírá se tam otevřeně problém,
zda je pro běžné rekreační hráče reálně
možné dodržovat časové limity hry.
Když například vezmeme hráče, který
dosahuje průměrně 96 ran za 18 jamek
a použijeme jako časový limit 4 hodiny,
dojdeme k zajímavému závěru, že
na každý z těch úderů by měl přesně
2,5 minuty, pokud bychom si odmysleli
čas na přechody mezi jamkami, hledání
míčků atd. Když dáme 40 minut na pře-
chody, hledání a všechny další činnosti,
zůstávají přesně 2 minuty na každý úder.
Je v možnostech průměrného hráče
udržet takové tempo?
Španělský článek mne donutil k zamyš-
lení. Je sice hezké, kdyby si všechny naše
Skupina hráčů je zodpovědná za to, že se jejich
odstup od předchozí skupiny nebude zvětšovat.
Pokud je skupina pozadu o celou volnou jamku
a zdržuje skupinu za sebou, měla by dát této
skupině pokyn k předejití, a to bez ohledu
na počet hráčů v této skupině.