Page 93
DRIVING
|
Postřehy, komentáře
WWW.CASOPISGOLF.CZ
91
Merion East Course je na americké po-
měry skutečná starožitnost. Otevřeli jej
v roce 1912 a první US Open se zde ko-
nalo v roce 1934. Letos tam turnaj s nej-
drsnějšími podmínkami na planetě zaví-
tal již popáté. Mnozí sýčkovali, že syrové
drsnosti obvyklé pro toto klání nebude
učiněno zadost, že má Merion zastaralý
design, je příliš krátký a po deštích může
být nedůstojně snadný a nehodný turnaje,
který se tradičně pyšní nejtěžšími hracími
podmínkami a kde výsledky nad par spíše
připomínají klubový přebor u nás.
Nakonec Merion ukázal, že se všichni kri-
tikové mýlili. Hřiště podrobilo elitu svě-
tového golfu tvrdému testu, ale podle
většinového názoru to byl test férový.
Zahraniční média zdůraznila, že „Merion
East Course poskytl skvělou kombinaci
přístupnějších jamek i těch, kde se o par
či dokonce o bogey muselo bojovat jako
o život. Takže takováto starší hřiště roz-
hodně nemusejí být zastaralá.
Bylo zábavné a poučné sledovat, jak
„crème de la crème“ světového golfu
bezradně vyklofává míčky z hustých rafů
a semirafů a dělá chyby, které tak dobře
známe z našich hřišť. Když jsem viděl
ikony profesionálního golfu zakopávající
během přihrávky o drny u greenů, za-
čínalo mi svítat. Přestal jsem brát ohled
na slova amerických komentátorů, kteří
dokola zdůrazňovali, jak neobvyklé, ne-
čekané a unikátní jsou nástrahy této
osmnáctky v její brutální úpravě pro
US Open.
Najednou mi jasně došlo, že všechny ty
rafy, křáky, džihády, křoviska, trsy a drny
jsou klasickým průměrem našeho golfo-
vého hřiště. To je herní povrch, na kterém
jsme vyrůstali a který je pro nás tím, čím
je pro zmrzlináře vanilková zmrzlina!
Vzpomněl jsem si na fascinující knížku
„Rozprávky strýčka Rémuse“, amerického
autora Joela Chandlera Harrise. Starý čer-
noch vypráví malému chlapci příběhy, ve
kterých se objevují pan králík, pan lišák,
paní želva, pan luňák a další zvířata. Je-
jich půvabné historky zpodobňují lidovou
moudrost.
Mým favoritem byl důvtipný pan krá-
lík, který vždycky dokázal nějak obelstít
pana lišáka, který po něm šel. Jednou se
však pan králík přece jen nechal načapat
a vypadalo to, že bude k večeři. Jenomže
tvůrčí duch jej neopustil. A tak vsadil na
„přemotivovanost“ pana lišáka, aby jej po
tolika prohrách dostatečně zmučil. Prosil
ho slovy: „Klidně mě, pane lišáku, stáh-
něte z kůže, klidně mě upečte, jenom mě
prosím vás proboha nikdy neházejte do
šípkovýho trní!“
Samozřejmě, že ho lišák hned hodil
do hustého, zdánlivě neprostupného
šípkového trní. A za chvíli z něj na druhé
straně vyšel neporušený pan králík, nakru-
coval si vousky a povídal: „Jó, v šípkovým
trní, pane lišáku, v tom my sme vyrostlí,
v tom my sme jako doma.“ A já jsem si
s panem králíkem při sledování US Open
na Merion East Course říkal: „Jó, v týhle
přerostlý trávě a salátu my jsme vyrostlí
a měli bysme v tom bejt jako doma.“
A pak mi logicky došlo: „Tak sakra proč si
naši profesionální golfi sti vedou tak mi-
zerně na mezinárodní scéně, když jsme
zvyklí na těžké herní podmínky?“
KLÁVESOVÁ ZKRATKA CTRL+END
Hned jsem si vybavil článek Jana Bělo-
hubého zveřejněný v červnovém vydání
Golfu s názvem „Počítačový koutek: Klá-
vesové zkratky, jež rychle najdou české
profíky“. Byl to zajímavý příspěvek, i když
jsem se u něj zrovna nesmál. A jestli ano,
pak to byl onen hořký čechovovský „smích
skrze slzy“. Jak jinak refl ektovat příběhy,
jako je ten o našem mladém profíkovi,
který dostal divokou kartu sponzora na
European Tour a po 6 jamkách byl +21 ran
nad parem. Pak odstoupil. Autor tohoto
bezpochyby vtipného a současně sarkas-
tického článku se pokusil hledat příčiny
dlouhodobé absence výraznějších úspě-
chů našich profesionálních golfi stů.
Možná se opravdu do našeho profesionál-
ního golfu promítají neduhy a negativní
paradigmata naší současné společnosti –
nedostatek pokory a nedostatečná pres-
tiž tvrdé práce. Možná je těch příčin ještě
daleko více, ale já se teď ptám, proč ne-
dokáží naši golfi sté v přechodu do profe-
sionální fáze zúročit skutečnost, že po-
většině vyrůstali na hřištích, která nejsou
nikterak „vymanikúrovaná“ a v řadě pří-
padů jsou dokonce jakousi přípravkou na
„US Open“ styl herního povrchu. Jediná
fakticky zdůvodnitelná příčina, která mi
z toho vychází, jsou greeny.
Myslím, že můžeme vyjít z obecně při-
jatelné premisy, že čím vyšší je úroveň
soutěžení v golfu, tím důležitější se stává
efektivní patování. Ostatně ono US Open
2013, kterým jsem toto zamyšlení začal,
bylo jen dalším důkazem. Mezi vítězem
a zklamaným držitelem druhého místa
rozhodlo především patování. Proto bude
přínosné, když se zamyslíme nad rozdíl-
ností hřišť ve světě a u nás, pokud jde
o velikost, kvalitu a členitost greenů.
ROZDÍL VE VELIKOSTI, ČLENITOSTI
A RYCHLOSTI GREENŮ
Nemám v lásce závěry založené pouze na
dojmech a zdáních. V mezilidských vzta-
zích se tomu bohužel někdy nevyhneme,
ale když se snažíme posoudit nějakou
oblast, jež nabízí alespoň některé kvanti-
fi kovatelné údaje, neměli bychom to opo-
menout. Z porovnání našich hřišť s těmi
v USA a hřišti užívanými v rámci European
Tour mi vychází, že nejprokazatelnější
rozdíl je v greenech.
Podívejme se na webovou stránku „Golf
Course Superintendents Association of
America (GCSAA)“ – viz www. gcsaa. org/ _
common/templates/GcsaaTwoColumn-
Layout.aspx?id=1548&LangType=1033.
Lze se tam dočíst, že velikost greenů
vhodných k profesionálním soutěžím je
584 m
2
a více. Naše kvalitní hřiště mají
greeny cca v průměru 400 m
2
a vý-
znamná část z nich má greeny ještě
o hodně menší. Některá mají spíše ostří-
hané kousíčky ferveje než greeny ve
smyslu defi nice GCSAA.
K tomu přistupuje skutečnost, že gre-
eny, na kterých se konají hlavní světové
soutěže, mají povětšině rozdílné agrono-
mické parametry a jsou podstatně členi-
tější nežli ty naše. Dramatický rozdíl mezi
Můžeme vyjít z obecně přijatelné premisy, že čím
vyšší je úroveň soutěžení v golfu, tím důležitější se
stává efektivní patování.