ROZHOVOR | Michal Pospíšil

Na hřišti v Olšových Vratech totiž ještě

jako amatér uhrál v letech 2009 a 2013

dvě druhá místa na Czech International

Amateur Championship, tedy Mezinárodním mistrovství ČR ve hře na rány. Pravda

je, že na stejném šampionátu sahal po

vítězství i do třetice, a to na Karlštejně

v roce 2016, kdy mu titul utekl dokonce

až v playoff. Po přestupu k profesionálům

se mu však jednoznačně daří právě v jihomoravském Slavkově, kde před pár týdny

získal titul šampiona na Czech Strokeplay

Championship Czech PGA Tour 2020. Pocit vítězství tu zakusil už vloni, kdy berdíkem na poslední jamce vybojoval vítězství

na úvodním turnaji Golf Magazine Trophy

Czech PGA Tour 2019.

Patříte k rozrůstající se skupině

českých profesionálů, kteří se pro

přestup rozhodli až absolvování vysoké školy. Předpokládám, že nelitujete, respektive pomáhá k většímu

klidu vědomí, že po kariéře golfové

jednou nastane kariéra pracovní

i mimo golf?

Rozhodně nelituji. Určitě jsem nechtěl

končit se školou už po maturitě. Vysoká

škola byla skvělá zkušenost, kterou bych

rozhodně neměnil. Kromě studia jsem

se seznámil se spoustou zajímavých lidí,

získal čas pro zlepšování své hry, a jak říkáte, díky diplomu i trochu toho klidu do

podvědomí.

Po střední škole jste odešel dokončit vzdělání na americkou univerzitu.

Byl jedním z podstatných důvodů

právě jejich systém univerzitního

sportu? Nebo ve vašich úvahách figurovaly i vysoké školy tady u nás nebo

v Evropě?

Po školách v Čechách ani jinde v Evropě

jsem se popravdě ani nedíval. Líbil se mi

systém, který v Americe mají, protože

vedle studia podporuje i sportovní růst.

A bral jsem to i trochu jako výzvu. Na Lander University v Jižní Karolíně jsem prožil

skvělé roky.

Máte díky tomu možnost porovnat

amatérské turnaje v Čechách, univerzitní ligu v USA a teď v posledních

sezonách i turnaje profesionální. Co

pro vás mají společného a v čem se

absolutně liší?

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

Univerzitní liga se dá přirovnat spíše k týmovým soutěžím v Evropě, jelikož coach

zařizuje vše kolem turnajů a na turnaj

jezdíte se školním týmem. V porovnání

s tím je život profíka v podstatě životem

samotáře. O vše se staráte většinou sami

a častokrát i na ty turnaje jedete samostatně. Naštěstí nás českých profíků už

je celkem dost, takže se občas najde někdo, s kým se nejen podělíte o náklady na

cestu nebo ubytování, ale s kým vám například ta několikahodinová cesta autem

lépe uteče.

Některé profesionální turnaje jste

měl možnost si zahrát na pozvání

promotéra ještě jako amatér. Jak

pracovala psychika v těchto případech v porovnání s tím, kdy nyní hrajete nejen o prestiž a výsledek, ale

i o prize money?

Poprvé jsem do „jiného“ světa nakouknul

už v roce 2009, když jsem díky uhranému

druhému místu na Mezinárodním mistrovství České republiky amatérů dostal možnost zahrát si Moravia Silesia Open. Tedy

turnaj European Tour, který se tehdy po

letech vrátil do České republiky. Setkání

šestnáctiletého kluka s nejvyšší evropskou

ligou byl zážitek. Před pěti lety, v létě 2015

jsem na pozvánku odehrál Challenge Tour

tady u nás na Kunětické Hoře a následně

ve Švýcarsku a tentokrát jsem si v obou případech zahrál i víkendová kola. Na profesionálních turnajích (obzvlášť na Challenge

Tour nebo na European Tour) máte jako

amatér většinou jeden hlavní cíl – dát cut.

Párkrát se mi cutem podařilo proklouznout

a o víkendu už jsem většinou nehrál tak

dobrá čísla jako první dvě kola. Myslím, že

je to hlavně proto, že podvědomě už má

člověk splněno a všechno navíc je bonus.

Jako profíkovi už takové nastavení nehrozí,

respektive nesmíte si ho dovolit a musíte

hrát pořád naplno.

Golf zřejmě nebyl jediným sportem,

kterému jste se věnoval?

Jasně, že ne. S bráchou jsme sportovali odmala. Před golfem jsem hrál hlavně tenis.

Pro mě se postupně stal prioritou golf, pro

Martina jsou momentálně nejvíc kola.

Kdy nastal ten zlom (a proč), kdy

jste se rozhodl stoprocentně právě

pro ten menší z míčků?

Tenis jsem opustil prakticky brzy poté, co

jsem začal hrát golf. Ten přechod byl fakt

rychlý. V podstatě většina ostatních aktivit

šla do ústraní právě na úkor golfu. Tehdy

mi bylo někde mezi jedenácti a dvanácti

lety. A proč? Prostě jsem mu propadnul.

S bratrem jste od sebe o necelé

tři roky, začínali jste s golfem společně? V letech, kdy jste hráli oba,

hecovali jste se nebo probíhaly nějaké sezónní sázky?

Golf postupně pohltil celou naši rodinu.

Napřed začal taťka a poté mamka s bráchou. Já se přidal až jako poslední. Hecování mezi námi dvěma probíhalo konstantně a naše výkonnost se dost dlouhou

dobu střídala. Chvíli jsem byl lepší já

a chvíli zase on.

Kdo nastavil váš první golfový švih?

Který z trenérů vám dal nejvíc?

Sourozence Pospíšilovy si vzal na starosti

jeden ze sourozenců Ničových… Mým

úplně prvním trenérem byl totiž Pavel Nič

jun. Zatímco jeho mladší bratr Petr hlavně

hrál turnaje, Pavel se věnoval trenéřině.

A s námi to tenkrát uměl skvěle. Postaral

se o to, že nás golf chytil a už nepustil.

V podstatě každý trenér, se kterým jsem

spolupracoval, mě v mé golfové kariéře

nějak posunul. Za pomoc a předání zkušenosti děkuji každému z nich.

Dlouhá hra, krátká hra, patování...

Která část přípravy vás baví nejvíc

a u které je to víc o vůli?

Ani jsem o tom takhle asi nepřemýšlel.

Nemůžu říct, že by mě některá disciplína

bavila víc než druhá. Nejvíce času ale asi

dokážu strávit na puttingu.

Zkusil byste někdy jakékoliv hřiště

z dámských, třeba jen proto, aby

člověk na ferveji poznal i místa, kam

se běžně nedostane?

Určitě. Byla to jedna z rad, kterou jsem

dostal od dalšího ze svých trenérů, Simona Holmese. Při tréninku jsme hrávali

best ball z červených, abychom se dostali

co nejvíce pod par. Nejenže vidíte hřiště

z úplně jiné perspektivy, ale dá vám to

i možnost útočit úplně odlišně. Vyzve

vás to vyzkoušet z týčka dostřelitelné

čtyřpary, dá to víc příležitostí ke kratším příhrám. A výsledek hluboko pod par

29