Page 31
ROZHOVOR | Michal Pospíšil
WWW.CASOPISGOLF.CZ
29
Na hřišti v Olšových Vratech totiž ještě
jako amatér uhrál v letech 2009 a 2013
dvě druhá místa na Czech International
Amateur Championship, tedy Mezinárod-
ním mistrovství ČR ve hře na rány. Pravda
je, že na stejném šampionátu sahal po
vítězství i do třetice, a to na Karlštejně
v roce 2016, kdy mu titul utekl dokonce
až v playoff. Po přestupu k profesionálům
se mu však jednoznačně daří právě v jiho-
moravském Slavkově, kde před pár týdny
získal titul šampiona na Czech Strokeplay
Championship Czech PGA Tour 2020. Po-
cit vítězství tu zakusil už vloni, kdy berdí-
kem na poslední jamce vybojoval vítězství
na úvodním turnaji Golf Magazine Trophy
Czech PGA Tour 2019.
Patříte k rozrůstající se skupině
českých profesionálů, kteří se pro
přestup rozhodli až absolvování vy-
soké školy. Předpokládám, že nelitu-
jete, respektive pomáhá k většímu
klidu vědomí, že po kariéře golfové
jednou nastane kariéra pracovní
i mimo golf?
Rozhodně nelituji. Určitě jsem nechtěl
končit se školou už po maturitě. Vysoká
škola byla skvělá zkušenost, kterou bych
rozhodně neměnil. Kromě studia jsem
se seznámil se spoustou zajímavých lidí,
získal čas pro zlepšování své hry, a jak ří-
káte, díky diplomu i trochu toho klidu do
podvědomí.
Po střední škole jste odešel dokon-
čit vzdělání na americkou univerzitu.
Byl jedním z podstatných důvodů
právě jejich systém univerzitního
sportu? Nebo ve vašich úvahách fi gu-
rovaly i vysoké školy tady u nás nebo
v Evropě?
Po školách v Čechách ani jinde v Evropě
jsem se popravdě ani nedíval. Líbil se mi
systém, který v Americe mají, protože
vedle studia podporuje i sportovní růst.
A bral jsem to i trochu jako výzvu. Na Lan-
der University v Jižní Karolíně jsem prožil
skvělé roky.
Máte díky tomu možnost porovnat
amatérské turnaje v Čechách, univer-
zitní ligu v USA a teď v posledních
sezonách i turnaje profesionální. Co
pro vás mají společného a v čem se
absolutně liší?
Univerzitní liga se dá přirovnat spíše k tý-
movým soutěžím v Evropě, jelikož coach
zařizuje vše kolem turnajů a na turnaj
jezdíte se školním týmem. V porovnání
s tím je život profíka v podstatě životem
samotáře. O vše se staráte většinou sami
a častokrát i na ty turnaje jedete samo-
statně. Naštěstí nás českých profíků už
je celkem dost, takže se občas najde ně-
kdo, s kým se nejen podělíte o náklady na
cestu nebo ubytování, ale s kým vám na-
příklad ta několikahodinová cesta autem
lépe uteče.
Některé profesionální turnaje jste
měl možnost si zahrát na pozvání
promotéra ještě jako amatér. Jak
pracovala psychika v těchto přípa-
dech v porovnání s tím, kdy nyní hra-
jete nejen o prestiž a výsledek, ale
i o prize money?
Poprvé jsem do „jiného“ světa nakouknul
už v roce 2009, když jsem díky uhranému
druhému místu na Mezinárodním mistrov-
ství České republiky amatérů dostal mož-
nost zahrát si Moravia Silesia Open. Tedy
turnaj European Tour, který se tehdy po
letech vrátil do České republiky. Setkání
šestnáctiletého kluka s nejvyšší evropskou
ligou byl zážitek. Před pěti lety, v létě 2015
jsem na pozvánku odehrál Challenge Tour
tady u nás na Kunětické Hoře a následně
ve Švýcarsku a tentokrát jsem si v obou pří-
padech zahrál i víkendová kola. Na profe-
sionálních turnajích (obzvlášť na Challenge
Tour nebo na European Tour) máte jako
amatér většinou jeden hlavní cíl – dát cut.
Párkrát se mi cutem podařilo proklouznout
a o víkendu už jsem většinou nehrál tak
dobrá čísla jako první dvě kola. Myslím, že
je to hlavně proto, že podvědomě už má
člověk splněno a všechno navíc je bonus.
Jako profíkovi už takové nastavení nehrozí,
respektive nesmíte si ho dovolit a musíte
hrát pořád naplno.
Golf zřejmě nebyl jediným sportem,
kterému jste se věnoval?
Jasně, že ne. S bráchou jsme sportovali od-
mala. Před golfem jsem hrál hlavně tenis.
Pro mě se postupně stal prioritou golf, pro
Martina jsou momentálně nejvíc kola.
Kdy nastal ten zlom (a proč), kdy
jste se rozhodl stoprocentně právě
pro ten menší z míčků?
Tenis jsem opustil prakticky brzy poté, co
jsem začal hrát golf. Ten přechod byl fakt
rychlý. V podstatě většina ostatních aktivit
šla do ústraní právě na úkor golfu. Tehdy
mi bylo někde mezi jedenácti a dvanácti
lety. A proč? Prostě jsem mu propadnul.
S bratrem jste od sebe o necelé
tři roky, začínali jste s golfem spo-
lečně? V letech, kdy jste hráli oba,
hecovali jste se nebo probíhaly ně-
jaké sezónní sázky?
Golf postupně pohltil celou naši rodinu.
Napřed začal taťka a poté mamka s brá-
chou. Já se přidal až jako poslední. He-
cování mezi námi dvěma probíhalo kon-
stantně a naše výkonnost se dost dlouhou
dobu střídala. Chvíli jsem byl lepší já
a chvíli zase on.
Kdo nastavil váš první golfový švih?
Který z trenérů vám dal nejvíc?
Sourozence Pospíšilovy si vzal na starosti
jeden ze sourozenců Ničových… Mým
úplně prvním trenérem byl totiž Pavel Nič
jun. Zatímco jeho mladší bratr Petr hlavně
hrál turnaje, Pavel se věnoval trenéřině.
A s námi to tenkrát uměl skvěle. Postaral
se o to, že nás golf chytil a už nepustil.
V podstatě každý trenér, se kterým jsem
spolupracoval, mě v mé golfové kariéře
nějak posunul. Za pomoc a předání zku-
šenosti děkuji každému z nich.
Dlouhá hra, krátká hra, patování...
Která část přípravy vás baví nejvíc
a u které je to víc o vůli?
Ani jsem o tom takhle asi nepřemýšlel.
Nemůžu říct, že by mě některá disciplína
bavila víc než druhá. Nejvíce času ale asi
dokážu strávit na puttingu.
Zkusil byste někdy jakékoliv hřiště
z dámských, třeba jen proto, aby
člověk na ferveji poznal i místa, kam
se běžně nedostane?
Určitě. Byla to jedna z rad, kterou jsem
dostal od dalšího ze svých trenérů, Si-
mona Holmese. Při tréninku jsme hrávali
best ball z červených, abychom se dostali
co nejvíce pod par. Nejenže vidíte hřiště
z úplně jiné perspektivy, ale dá vám to
i možnost útočit úplně odlišně. Vyzve
vás to vyzkoušet z týčka dostřelitelné
čtyřpary, dá to víc příležitostí ke krat-
ším příhrám. A výsledek hluboko pod par