Page 51
INSTRUKCE
|
Emoční inteligence
WWW.CASOPISGOLF.CZ
49
To je jedna z nejdůležitějších a často
přehlížených moudrostí při řešení
emočně náročných herních situací.
Není nic špatného na tom, když vám
chvíle uklidnění a obnovení rovno-
váhy mezi „srdcem“ a „rozumem“
znovu doporučí radikální řešení,
které vás svádělo ve stavu emočního
zkratu. Jenomže důležitý rozdíl je
v tom, že když ten obtížný úder bu-
dete hrát po zklidnění a obnovení
normálních funkcí mozku a těla, je vy-
soká pravděpodobnost, že rána bude
daleko lépe provedena, s lepší koor-
dinací a rytmem a se zvýšenou prav-
děpodobností čistého kontaktu mezi
holí a míčkem.
POUZE V JEDNOTĚ TĚLA A DUŠE JE
LIDSKÁ BYTOST NEJSILNĚJŠÍ
Mám rád styl amerických spisovatelů li-
teratury faktu, jako je třeba autor knihy
Emoční inteligence pan Daniel Gole-
man. Takoví lidé dokáží široké veřej-
nosti zpřístupnit přitažlivým způsobem
vědecké poznatky a nenudit u toho.
Jejich oblíbenou a účinnou metodou je
to, že zhusta prokládají odborný text
skutečnými příběhy ze života, zajíma-
vými reálnými zážitky.
Za patrona tohoto dílu jsem vybral
českého génia, který dle mého soudu
nebyl národem nikdy dostatečně doce-
něn – Jana Ámose Komenského. Zcela
v souladu s metodou moderních peda-
gogů a spisovatelů „populárně vědecké
literatury“, zdůrazňoval Komenský již
v 17. století důležitost zajímavých, kon-
krétních příkladů (mj. v knize „Schola
ludus“ – „Škola hrou“ z roku 1654).
A v jeho duchu zakončím tento díl jed-
ním skutečným příběhem, který uka-
zuje, jak zvládnutá emoční zkušenost
ze situace „amygdalového únosu“ může
být pozitivně využitelná.
Od konce roku 2005 jsem žil v Portu-
galsku a zvláště jsem si oblíbil krajinu
mezi pohořím Sintra a mořským záli-
vem u městečka Cascais. V této oblasti
se nachází hned několik zajímavých
golfových hřišť: Oitavos Dunas, Penha
Longa, Quinta da Marinha, Quinta da
Beloura a Estoril.
V posledně jmenovaném klubu jsem
měl kamaráda jménem José Cruz. Vy-
konával tam cosi jako funkci hlavního
marshalla a ve skutečnosti byl (a dosud
je) duší a šedou eminencí tohoto hřiště.
Strašně rád hrál jamkovku se soupeři
podobné výkonnosti. Patřil jsem mezi
ně i já a během mého života v tomto
magickém kraji jsme spolu sehráli hez-
kou řádku podvečerních utkání v jam-
kovce, která se vyznačovala jak nelí-
tostným soupeřením, tak i sportovním
přátelstvím.
V srpnu 2010, v závěru mého pobytu
v Portugalsku, jsme hráli dva duely,
které měly rozhodnout o vítězi celé
té dlouhé série. V předposledním kole
jsme došli na čtrnáctku a byl jsem
dvě jamky dole. Věděl jsem, že musím
udělat něco mimořádného, abych hru
obrátil.
Pod tlakem té situace jsem zatáhl drajv
hodně doleva a 14. jamka v Estoril Golf
Clubu je obtížný par 4, dogleg zatáče-
jící se doleva. Můj míček navíc skončil
před vysokou, košatou borovicí, od-
kud je grín neviditelný, protože ho za-
krývá vyvýšený val ferveje. Dostavily
se u mne skoro všechny výše popsané
příznaky paniky a emočního zkratu,
tunelové vidění a stres z výšky stromu
stojícího v cestě.
Vytrhl jsem z bagu železo číslo osm
a veškerou možnou silou jsem míček
napálil, aby přeletěl vysokou borovici.
Adrenalinu tam bylo nemálo a ta os-
mička sice letěla vysoko, ale taky ná-
ramně daleko. Míček skončil za grínem,
jamku jsem prohrál, a tím i celý zápas.
Týden poté se uskutečnilo naše po-
slední utkání před mým odjezdem
z Portugalska. Opravdu jsem ne-
chtěl prohrát. Na záludnou čtrnáctku
jsme došli „all square“ a José tu po-
slal dlouhý drajv do ideálního místa
na pravý okraj ferveje, žádné stromy
v cestě. Vydrážděn soupeřovým úspě-
chem jsem se naplno opřel do dra-
jvu – a míček zase skončil v levém
rafu před pinií.
Rychle jsem tlačil vozík k míčku a už
jsem byl náchylný k dalšímu emočnímu
zkratu. Ale najednou se cosi změnilo
v mém způsobu vidění hřiště a jeho
okolí a já si s plnou naléhavostí uvě-
domil, že na tom krásném hřišti jsem
nadlouho naposledy, možná úplně
naposledy. Začal jsem zcela jinak vní-
mat dlouhé podvečerní stíny stromů,
stříbřité šmouhy na temně modré ob-
loze, pruhované dudky dloubající zo-
báčkem ve ferveji.
Když jsem došel před borovici, kam se
na této jamce nikdy nemá míček za-
hrát, už jsem vůbec necítil příznaky
„amygdalového únosu“. Namísto toho
jsem se obdivně díval na hebkou, ko-
šatou korunu toho velebného stromu
portugalsky zvaného pinheiro manso
(Pinus Pinea). A uvědomil jsem si pomíji-
vost našich úspěchů či neúspěchů tváří
v tvář času a přírodě.
Od toho už nebylo daleko ke stavu
vnitřního míru, v němž jsem si dokázal
přesně vybavit ránu, kterou jsem zde
zahrál před týdnem. Pak jsem se ještě
jednou podíval na pinii a představil si
úder, vzal jsem devítku železo a klidně,
nicméně s velkou chutí jsem zahrál.
Rytmus švihu byl lepší než obyčejně,
snad proto, že jsem tu ránu nehrál proti
někomu, ale pouze a jen sám sobě pro
radost a na památku. Míček skončil půl
metru od jamky.
Ten příběh jsem nevyprávěl proto,
abych se chlubil. Není taky čím. Hraju
golf stejně dobře i špatně jako většina
rekreačních hráčů. Jen mi ten příběh
připadal srozumitelný a užitečný pro
ilustraci toho, jak správně zkrocené
emoce mohou být dobrým energetic-
kým zdrojem. Ve chvíli, kdy dokážeme
klidně a s nadhledem vidět sami sebe
ve vztahu ke světu a své vlastní chyby
a přednosti, když naše minulá selhání
dáme do služeb zkušeností, pak se do-
stáváme do stavu, kdy dokážeme hrát
srdcem i rozumem současně.
Příští díl bude věnován doporučením,
jak zvýšit úroveň sebepoznání a na
tom základě postupovat po ose sebe-
poznání – sebeovládání. Tato cesta by
měla vést právě k lepší harmonii těla
a duše, srdce a rozumu.
Text a foto: Ondřej Kašina
Článek vznikl ve spolupráci s psycholožkou
PhDr. Martina Klicperová Baker, CSc.
(dokončení příště)
Kdykoliv se dostanete do situace, která ve vás
vyvolá popsaný stav paniky a touhu po překotné
akci, vše zastavte. Zapomeňte na to, že za vámi
je třeba někdo, kdo nesnáší zdržování, sejměte
ze sebe tlakový faktor času.