Page 43
INSTRUKCE | Strategie
WWW.CASOPISGOLF.CZ
41
soustředění na technickou (či mechanic-
kou) stránku golfového úderu. Je to jeden
ze způsobů, jak se v golfu odrovnat.
Již mnohokrát jsem psal o škodlivosti
příliš „technického“ myšlení v golfu.
Nadměrné soustředění na detaily me-
chaniky švihu dokáže i vynikající hráče
oloupit o přirozenost a uvrhnout ho
do sedmého kruhu golfového pekla,
v němž se plácají v nových a nových
technických změnách, kompenzacích
a improvizacích.
Velmi výstižně popsal současný Wood-
sův problém bývalý úspěšný golfový
profesionál a vítězný americký rydercu-
pový kapitán Paul Azinger. Konstatoval,
že z Woodse, který byl původně jedním
z největších umělců této hry, se stal „in-
ženýr“ posedlý hledáním nového švihu
a novou ideální technikou hry.
Obecně známý průšvih s nevěrou a ná-
sledná ztráta sebedůvěry vedly Tigera
od jednoho trenéra k druhému, od jed-
noho švihu k dalšímu a mezi tím i ke
zraněním. To vše se spojilo v začaro-
vaný kruh, jehož dominantou je marné
hledání té staré dobré lehkosti a přiro-
zenosti, která se někde ztratila.
Ale možná to není až tak složité. Mám
jednoho dobrého golfového kamaráda
jménem David. Když jsme spolu kdysi
hrávali v Portugalsku, zaujal mne jeho
komentář poté, co někdo z nás zkazil
ránu vinou podivných a neobvyklých
pohybů, které nijak nepřipomínaly náš
obvyklý, byť nedokonalý swing.
„Tak jsem zase zkoušel vymyslet novej
švih během rány,“ říkával lakonicky Da-
vid. Možná je to právě tohle. Měli by-
chom se držet naší přirozenosti a být
velmi opatrní v pokusech o předělávání
našeho přirozeného, byť možná ne
zcela dokonalého švihu. Aby se z nás
nestali „inženýři“ věčně vzpomínající
na krásné časy, kdy hráli „jen tak, jak
jim zobák narost“.
PŘIHRÁVKY – ČÍM MENŠÍ
VZDÁLENOST, TÍM VĚTŠÍ RIZIKO
Tato teorie je vcelku srozumitelná
a myslím, že je přijatelná pro většinu
golfistů, pokud jde o normální plný
švih. Ale v případě krátké hry vstupuje
do hry ještě několik dalších démonů.
Hlavní z nich se anglicky jmenuje
„yips“, česky bychom mohli říci třeba
„blikance“. S nejvyšší pravděpodobností
se jedná o problém nervové soustavy,
který může přerůst ve fobii, jež ukon-
čila kariéry mnoha slibných golfistů.
Během přihrávek a patování totiž gol-
fista využívá daleko jemnější a delikát-
nější mechaniku. Motorika a koordinace
pohybů jsou podstatně zranitelnější
než u zažitého plného švihu. Tyto „bli-
kance“ před časem málem ukončily
kariéru německé hvězdy Bernharda
Langera, který jimi trpěl při patování.
Nyní tato pohroma postihla Woodse
u přihrávek.
Ačkoliv jsou tyto potíže původu neu-
rologického, bohužel je ve většině pří-
padů neurologové ani psychologové
neumějí léčit. Jsem přesvědčen, že
„blikance“ u přihrávek jsou ještě horší
nežli u patování. Když vás totiž po-
stihne výpadek koordinace u patu, vět-
šinou to napraví příští pat, škoda tudíž
není tak velká. Avšak pořádný „blika-
nec“ u přihrávky znamená, že budete
hrát tu další z větší dálky a z horší po-
zice, navíc naplněni strachem, který
vám do značné míry znemožní byť jen
normálně držet hůl.
JAK SE TOMU BRÁNIT?
Jsem přesvědčen, že jste to už všichni
zažili na vlastní kůži. Přihrávkové „bli-
kance“ paradoxně nejsou tak devastu-
jící u golfistů, kteří techniku přihrávek
dosud neovládli a obecně přistupují
k jakékoliv přihrávce okolo greenu, jako
kdyby měli uchopit do ruky prudce
jedovatého hada. Rutinní „topaře“
Během přihrávek a patování golfista využívá daleko
jemnější a delikátnější mechaniku. Motorika
a koordinace pohybů jsou podstatně zranitelnější
než u zažitého plného švihu.
TROCHA TEORIE A ČÍSEL
Jak jsem již předeslal, technika při-
hrávek je velmi individuální. Někomu
vyhovuje PW, jiný spoléhá na 56°
wedge, další třeba střídá 54° a 58°
a jsou tací, kteří ovládají 60° wedge,
nebo dokonce 62°. Důležitý je je-
nom výsledek a to, čemu věříme.
Z fyzikálního hlediska však objektivně
platí, že vysoké přihrávky (loby)
s wedžemi s loftem 54° a více jsou
náročnější na pohybovou koordinaci
a dokonalé načasování pohybů (timing).
Úhel útoku hlavy hole proti míčku
s wedží s vysokým loftem bývá strmější
a množství energie vložené do úderu
počítá se vzestupem míčku a vysokou
zpětnou rotací.
U správného lobu musí hlava hole
při kontaktu s míčkem akcelero-
vat. Pokud tento efektní (a v pod-
statě dynamický) úder neproběhne
přesně, bývá chyba statisticky vyšší
než u valivého čipu hraného pev-
ným zápěstím, technikou podob-
nou patování.
Obvyklý patr má loft 4°, tedy
o 50°–58° méně než wedge uží-
vaná pro vysokou přihrávku typu
„lob“. Jestliže vaše koordinace a ti-
ming nejsou v pořádku, je bez-
pečnější přejít na minimalistickou
defenzivní taktiku a zkusit třeba
„patovací čip“ železem č. 4. To má
obvykle loft 24° (o 30° méně než
wedge). I těch 24° loftu však stačí
na to, aby se přihrávka z blízkosti
greenu trochu vznesla a měla ně-
jaký ten backspin.
V případě želez č. 4 (24°)
a č. 7 (33°) už záleží jen na vaší
preferenci. Valivý „patovací čip“
železy č. 4–7 v podstatě nelze zka-
zit, jeho kvalita se odvíjí především
od kalibrace užité energie. Každo-
pádně ve chvíli přihrávkové krize,
kdy ztratíte cit, timing a koordinaci
a necítíte žádnou sebedůvěru – se
lze opřít o statistiku. Dobíhající va-
livé „patovací čipy“ jsou statisticky
podstatně bezpečnější nežli efektní
loby (které však přes jejich riziko-
vost milujeme a po krizi se k nim
zase rádi vrátíme).