Page 8
KOMENTÁŘE
6
|
GOLF
Nedávno jsem se zúčastnil promočního turnaje na novém hřišti
Palmela Village u Lisabonu. Hodně jsem váhal, než jsem pozvá-
ní přijal, protože jsem se na internetu podíval na skóre kartu
hřiště a zjistil jsem, že má par „jen“ 61 a celková délka ze žlu-
tých odpališť činí „pouhých“ 3 236 metrů.
Nakonec jsem přece jen hrál a byl jsem překvapen. Dlouho
jsem žádné takové „minihřiště“ nehrál a jako většina fanatic-
kých golfistů mám rád ta dlouhá, dávající nám pocit skuteč-
né výzvy. Jenže statistiky světových golfových soutěží tvrdí
něco jiného.
Ve skutečnosti mají dobří hráči nejlepší výsledky na parech 5,
následují pary 4 a jednoznačně nejtěžší jsou pary 3, kde je
nejméně prostoru k nápravě chyb. Jenomže ono se to na první
pohled nějak nezdá, protože zahrát birdie na tříparu není tak
„sexy“, není to taková „masáž ega“ jako třeba na jamce
s parem 5, která má přes půl kilometru…
Hřiště Palmela Village je klasickým příkladem toho nízkonákla-
dového golfového hřiště, jež slouží rekreačním účelům.
Korektní z hlediska golfové architektury – nikde se nic zbyteč-
ně nekříží, hráči se vzájemně neohrožují.
Kolem jsou desítky rekreačních domů, které se postupně pro-
dávají, aby se celý projekt zaplatil. Umím si určitě představit
charismatičtější hřiště ztracené v panenské přírodě, nicméně
pro normální lidi, kteří si chtějí po práci nebo v sobotu před
obědem pro zábavu zahrát, je naprosto ideální.
Také jsem musel dát zapravdu statistice. Na parech 3 není vůbec
nic méněcenného, jejich sekvence o délce 105 metrů, 150 metrů,
132 metrů a 126 metrů s využitím stromů a vody „dá za vyuče-
nou“ kterémukoliv hráči s jednociferným hendikepem…
Na kratších hřištích rekreačního typu, kde převládají tříparové
jamky, není nic banálního ani podřadného. Právě naopak. Pra-
videlný trénink na takových hřištích zlepšuje hru železy a stra-
novou i délkovou kontrolu ran.
Právě tato zkušenost mne znovu utvrdila v přesvědčení, že i náš
golf by měl kromě plnohodnotných „velkých“ hřišť nabízet stále
více nízkonákladových, menších rekreačních hřišť. Tyto „zmen-
šeniny na hodinu a půl“ vytvářejí příjemný kontext pro bydlení
i rekreační objekty, poskytují vhodné podmínky pro popularizaci
hry a golfové začátky a současně mohou sloužit jako cenný
doplňkový trénink již zkušenějších hráčů.
Z PRVNÍHO ODPALIŠTĚ
„Malá hřiště“? Velká zábava
i dobrý trénink
Konečně venku
Nedlouho před vydáním květnového Golfu jsem zavěsil svůj po-
slední pat na osmnácté jamce v St. Andrews. Bylo to pěkné bo-
gey, drajv jsem zatáhl zbytečně moc doprava skoro až k auto-
vému kolíku a par jsem již nezachránil. Tím pro mě zimní
sezona skončila.
Je sice hezké bezbolestně švihat do plátna zobrazujícího libo-
volné hřiště na světě, po ráně si sednout ke stolu, bogey zapít
douškem piva a v klidu sledovat ránu protihráče, ale není to
ono. Chybí čerstvý vzduch a procházka po zelenající se ferveji,
balancování na okraji vodní překážky a nohy zavrtané hluboko
v pískové překážce.
Naštěstí jaro je tu a můj první venkovní drajv letí krásně rovně
a dopadá daleko doprostřed ferveje. Narazím čepici hluboko
do čela, zapálím doutník a s bagem na zádech se vydávám
na první jarní téměř šestikilometrovou pouť. Pokus o útok na
grín pětkou železo končí v bankru před grínem. Sand wedge
potřebovala trochu více citu, ale nádherný čip a doklepnutí do
jamky mě ujišťují, že golf mě stále baví.
Přichází krásný pocit, kdy se člověk ohne, aby vyndal míček
z jamky, vrátí jamkovou tyč na své místo a rozhlédne se po kraji.
Není ani moc teplo, ani slunečno, fouká lehký vítr a od západu
se ženou tmavá oblaka. V nedaleké vesnici kostelní zvon ozna-
muje poledne, jinak naprostý klid a ticho. Atmosféra jako
z pohádky.
Patr míří zpět do bagu, na řadu přichází týčko, drajvr a gol-
fový koloběh začíná nanovo. Přejme si co nejdelší letní gol-
fovou sezonu se spoustou svěžího vzduchu a pěkných her-
ních momentů. Švihat do plátna je sice pěkné, ale přeci jen
to není ono.
Jan Vlášek
Ondřej Kašina, Lisabon