Page 13
„cizáci“ lézt do zelí. První byl Francouz
Massy (1907), pak Američané Walter
Hagen (1922, 1924, 1928 a 1929)
a legendární amatér Bobby Jones (1926,
1927 a 1930), pak zas dlouho nikdo.
Jonesovo vítězství v roce 1930 (šesté
a zatím poslední prvenství amatéra na
Open) znamenalo i zdárné dokončení
tehdejšího Grand Slamu – do něj se po-
čítalo US a British Open, US Amateur
a British Amateur Championship. Tehdy
se turnaj poprvé – a na dlouhou dobu
naposled – dostal na první stránky ame-
rických novin. Borcům ze Států se sem
moc nechtělo, až na pár výjimek podnik
nevyhledávali, tak proč o něm psát, ne?
Američanům navíc British Open pravi-
delně kolidovalo s PGA Championship,
což jim podsouvalo další důvod, proč se
nevydávat na „služební cestu“ na ta div-
ná skotská a anglická hřiště, která jim
připomínala ze všeho nejvíc nepěstěné
pastviny dobytka. Proto se Open zú-
častnil jen jedinkrát i jeden z největších
hráčů všech dob – Ben Hogan.
Ale přijel, a hned vyhrál! Bylo to v roce
1953 v Carnoustie. Až další velikán,
v Americe nesmírně populární Arnold
Palmer, začal na Open jezdit pravidelně.
V roce 1960 při své premiéře musel ješ-
tě projít kvalifikací, ale pak se tady začal
utkávat s Jackem Nicklausem a Gary
Playerem. Právě tato střetnutí tehdy tří
největších světových es dostala konečně
turnaj na úroveň skutečného majoru.
Od roku 1995 patří Open oficiálně do
PGA Tour a vítězství z něj byla i zpětně
započtena do statistik série. Ale vraťme
se ještě kousek nazpátek. Od roku 1960
se do listiny vítězů začaly zapisovat ty
největší kalibry: pětkrát Tom Watson,
třikrát Nicklaus, Player, Ballesteros, Faldo
a Woods, dvakrát Trevino, Norman, Har-
rington. Ale vyhrávají tady i borci, kteří
předtím ani potom nijak nezáří. I takový
je osud těch největších turnajů…
Letos se turnaj vrací opět do St. Andrews,
na Old Course. Klasika všech klasik, per-
fektní scénář – nejstarší turnaj světa na
nejstarším hřišti světa. Od roku 1990
tam turnaj pořádají každých pět let: to
vymysleli šikovně, turnaj zde má vždycky
kulaté nebo půlkulaté výročí.
A Jack Nicklaus k tomu dodává: „Kdo
chce, aby na něj lidi dlouho nezapo-
mněli, musí vyhrát Open v St. Andrews.“
Troufáte si držiteli 18 titulů z majorů
odporovat? Tady náhodné vítěze neznají.
Za posledních 40 let se na tomto hřišti
mezi vítěze zapsali jen Nicklaus a Woods
(každý dvakrát), Ballesteros, Faldo a Daly,
tedy čtyři hvězdy a jeden enfant terrible
(jasně, Daly), který ovšem právě ve „svém“
roce 1995 zářil a zdálo se, že je na
začátku špičkové kariéry.
Open jde s dobou, i když tam najdeme
víc tradic než kdekoliv jinde. Že se tady
nespí, dokazuje například poslední
úprava hřiště – pověstnou a obávanou
sedmnáctku (Road Hole) natáhli ještě
o 32 metrů. Bylo k tomu potřeba vybu-
dovat nové odpaliště za plotem, na sou-
sedním driving range, a tak teď měří
slušných 448 metrů!
Tak hurá k televizi, Open začíná
za pár…
Open bývá dějištěm velkých příběhů. Jedním
z nich bylo i nakonec neúspěšné tažení Toma
Watsona za rekordním šestým titulem.
Foto: Globe Media/Reuters
tehdejších pravidel nemohli nic udělat,
a tak pokračoval ohňostroj double-, triple-
i kvadruplebogey, „pokažený“ toliko jed-
ním parem. Ten nepřekonatelný rekord zní
121 ran, 49 nad par. Ale není to možná
úplně přesné číslo, párkrát ztratil zapiso-
vatel přehled, jenže počet ran nedokázal
určit ani sám Flitcroft…
Když si Maurice spočetl, že by druhý
den potřeboval zahrát kolo za 23 ran,
taktně se další účasti vzdal.
Ale nezůstalo jen při tom. Velmi úřední
sekretář R&A Ian MacKenzie viděl ve Flit-
croftově startu zneuctění svého vážené-
ho turnaje, a proto mu zakázal vstup na
všechny turnaje v St. Andrews, což rychle
následovaly skoro všechny anglické klu-
by. Přesto byly téhle story plné noviny
a Maurice se stal slavným, i když asi ne
způsobem, jak zamýšlel.
„Chtěl jsem dobýt slávu a peníze, ale
podařilo se mi jen jedno,“ postěžoval si.
Brzo po něm byly pojmenovány četné
ceny (většinou za poslední místo) a do-
konce turnaje, znal ho každý golfista na
britských ostrovech.
Maurice však trénoval dál, ta pověst kupo-
divu spíš povzbudila jeho odhodlání. Vy-
zval dokonce Iana MacKenzie na „sou-
boj“ – na hru na Old Course, aby dokázal
svou třídu, ale nerudný sekretář stroze od-
mítl. Flitcroft se tedy rozhodl hrát s Mac-
Kenziem hru na kočku a myš. On byl myš.
Jen dva roky po prvním pokusu hrál kva-
lifikaci v South Herts coby americký pro-
fesionál James Pacecki. Odehrál jen pár
jamek, než organizátoři odhalili jeho
pravou identitu a vykázali ho ze hřiště.
O pět let později, v roce 1983, vstoupil
do kvalifikace v Peasingtonu švýcarský
profesionál Gerald Hoppy. Trvalo to de-
vět jamek, než byl odhalen jako Flit-
croft – tentokrát to bylo těžší – nastou-
pil s falešným knírem a obarvenými
vlasy. Po 63 ranách v půlce kola skončilo
i toto dobrodružství.
Ještě v roce 1990 (to mu bylo šede-
sát!) se mu podařilo podfouknout po-
řadatele, tentokrát to bylo na kvalifi-
kaci v Ormskirku, kam se vloudil pod
jménem James Beau Jolly (jako „božo-
lé“, vysvětloval později). Když tento
„americký profesionál“ zahrál na úvod
triple a double bogey, prohlédl si ho
někdo pořádně – a i tato eskapáda
velice záhy skončila.
Maurice sepsal svou golfovou biografii,
která se ale nedočkala vytištění. Měl
pro ni postupně tři názvy. Od prostého
„Golfista, který to zkoušel“, přes poe-
tičtější „Golfový umělec“ až po nejpád-
nější „Fantom Open“. Určitě by to bylo
zajímavé čtení.
Spi sladce svůj golfový sen, Maurici! Tak
krásnou posedlost a píli, s jakou si za ní
šel, ti může leckdo závidět!
WWW.CASOPISGOLF.CZ
11