Floridský Brooks Koepka triumfoval na rekordně dlouhém hřišti Erin Hills ve Wisconsinu, když vyrovnal nejnižší skóre v historii US Open – 16 úderů pod par. V předcházejících 116 ročnících přitom hráči jen šestkrát dosáhli dvojciferného skóre pod par.
Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters
Sedmadvacetiletý Koepka ovládl dosud
nejdelší hřiště US Open s výrazem hráče
pokeru a silou jen částečně zkroceného
divokého hřebce. Vyznavači ortodoxního
pojetí US Open jakožto nástroje k ponížení golfistů jsou tím částečně pobouřeni,
částečně zůstávají v šoku. Významnou
část golfových publicistů a diváků dostal
ten zážitek do stavu, který se v psychologii nazývá kognitivní disonance.
Neuropsycholog MUDr. František Koukolík,
DrSc. charakterizuje kognitivní disonanci
ve stručnosti jakožto „nepříjemný stav,
jakmile máme ve vědomí současně dvě
protikladné myšlenky.“ A následkem toho,
co jsme viděli během 117. US Open v Erin
Hills, se v hlavách mnoha golfových publicistů a fanoušků srazily dvě protichůdné
víry, dvě protichůdné touhy, dvě protichůdné myšlenky.
Abychom se zamysleli nad smíšenými pocity u lidí normálních, je nutné napřed
stručně zmínit frustraci extremistů, kteří
vnímají US Open pouze prostřednictvím
klišé, že musí jít o krutý turnaj hraný na
démonickém hřišti, které sadisticky zmučí
současnou golfovou špičku absurdní obtížností překážek, zejména nehratelných
rafů a bankrů.
Tito ortodoxní sadisté se po 117. ročníku
cítí zklamáni. Jejich touha po fyzickém
utrpení hvězd nebyla vinou vítěze dostatečně ukojena. Ovšem s tímto konstatováním bych tyto fundamentalisty
a jejich klišé raději ponechal stranou,
protože deprivanti jsou spíše specialitou
Dr. F. Koukolíka. Pro vás i pro mne bude
zajímavější zamyslet se nad tím, jaký to
vlastně vyvstal z Erin Hills druh zmatku
a zda z toho může vzejít něco pozitivního pro budoucnost světového a našeho golfu.
JAK TĚŽKÉ PODMÍNKY JSOU JEŠTĚ
FÉROVÉ A ZÁBAVNÉ?
Úvodem zmíním, že nemám zrovna
v lásce linksová hřiště. Pro mne je golf
spojen se stromy či ještě lépe s lesy. Nicméně jsem schopen pochopit, že turnaje
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
jako British Open a US Open se pořádají
na typu hřišť, jež zvláště za větru představují nejtěžší zkoušku golfové dovednosti
a odolnosti. I v kategorii linksů však lze
uplatnit staré pořekadlo, že „když dělají
dva totéž, nemusí to být totéž“.
Některá linksová hřiště (například ta od
Petea Dye) mi připadají jako nástroje s cílem znechutit golf jak profesionálům, tak
divákům. Samozřejmě existuje určitá část
diváků, kteří své vlastní golfové neúspěchy a nedostatek schopností rádi kompenzují tím, že se ukájejí pohledem na
utrpení profíků…
Jsem však přesvědčen, že většina rekreačních golfistů nehledá u sledování přenosů z profesionálních turnajů škodolibost
z toho, jak si přední hráči zraňují zápěstí
v marné snaze vyseknout míček z nesmyslně vysokého rafu. Většina normálních
golfistů chce vidět světovou špičku při
řešení herních situací, jež jsou obtížné,
avšak ještě natolik realistické, že se z toho
lze poučit a čerpat inspiraci.
Většina z nás chápe, že nikdy nebudeme hrát drajvy nebo trojky dřeva přes
300 metrů jako Koepka, ale zajímá nás,
jakým způsobem tito hráči strategicky
řeší rány z odpaliště, jak využívají stranové
rotace, jak si přihrávají. Chceme se od
nich učit, nikoliv dívat se, jak trpí.
Podle mého soukromého soudu je hřiště
Erin Hills skvělý links. A organizátoři
z USGA odvedli dobrou práci, když během turnaje stále měnili délky jamek způsobem, že hráči čelili jak rekordně dlouhým vzdálenostem, tak se jim naskýtaly
svůdné a současné zrádné příležitosti atakovat greeny zkrácených čtyřparů.
Třetího a čtvrtého dne sledování US Open
jsem si uvědomil, jak chytře a férově je
hřiště postaveno. A vrcholným cílem golfového designu je právě tohle. Aby to
bylo těžké, ale současně ještě férové. Dle
mého názoru je Erin Hills kráska mezi
linksy, která trestá ty, kdo nedokáží dostatečně dobře strategicky myslet a přesně
kontrolovat své rány. Ale umí štědře
odměňovat rytíře, kteří jsou chytří, silní
a odvážní.
Plně souhlasím s komentářem golf.com
z 20. června, v němž se píše: „Hřiště Erin
Hills podrobilo testu každou hůl, kterou
měli hráči v bagu. Přesně tohle se od US
Open očekává.“
Abych se vrátil k myšlence kognitivní disonance. Mnohým docela normálním rekreačním hráčům se při sledování turnaje
dostaly do hlav dvě zcela protichůdné
myšlenky. Na jedné straně to bylo ono
staré klišé, že US Open je zážitkem, který
musí bolet, a ti největší šťastlivci se protrpí eventuálně jen ke skóre, které je iluzorně blízké číslům amatérským. A najednou viděli Erin Hills změklé po deštích
a skoro bez větru, které umožňovalo golfistům chápajícím zadání architektů hrát
jedno birdie za druhým.
Není divu, že to v mnohých vzbudilo
rozpaky. Prostě se srazily dva rozdílné
koncepty. Těm, kterým se 117. US Open
zdálo příliš lehké, lze odpovědět tak, že
cutem neprošli tři nejvýše postavení hráči
světa a mnoho ostatních zvučných jmen.
Ferveje byly sice dost široké, avšak ne
pro nejlepší světovou trojku. Erin Hills dokázalo trestat, ale současně inspirovalo
mnoho amatérů sledujících přenosy.
Mne osobně zaujal způsob, jak hráči,
kteří turnaj zvládli nejlépe, dovedně sladili sílu a kontrolu, a zejména jak pracovali se stranovými rotacemi drajvů. Jen
málokteré hřiště na světě je tak laboratorní ukázkou, jak přesně zvládnuté drajvy
s křivkou typu fade představují bezpečnou cestu k úspěchu. (Rovněž je to memento pro všechny naše necitlivé trenéry,
kteří považují rotaci typu fade za méněcennou ve srovnání s draw.)
Jak bych shrnul US Open v Erin Hills? Brooks Koepka nevyhrál proto, že by toto
hřiště bylo banální či nedostatečně náročné. Vyhrál, protože měl dost pokory
a inteligence pochopit zadání autorů
hřiště a dokázal správně kombinovat
13