GOLF

Floridský Brooks Koepka triumfoval na rekordně dlouhém hřišti Erin Hills ve Wisconsinu, když vyrovnal nejnižší skóre v historii US Open – 16 úderů pod par. V předcházejících 116 ročnících přitom hráči jen šestkrát dosáhli dvojciferného skóre pod par.

Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters

Sedmadvacetiletý Koepka ovládl dosud

nejdelší hřiště US Open s výrazem hráče

pokeru a silou jen částečně zkroceného

divokého hřebce. Vyznavači ortodoxního

pojetí US Open jakožto nástroje k ponížení golﬁstů jsou tím částečně pobouřeni,

částečně zůstávají v šoku. Významnou

část golfových publicistů a diváků dostal

ten zážitek do stavu, který se v psychologii nazývá kognitivní disonance.

Neuropsycholog MUDr. František Koukolík,

DrSc. charakterizuje kognitivní disonanci

ve stručnosti jakožto „nepříjemný stav,

jakmile máme ve vědomí současně dvě

protikladné myšlenky.“ A následkem toho,

co jsme viděli během 117. US Open v Erin

Hills, se v hlavách mnoha golfových publicistů a fanoušků srazily dvě protichůdné

víry, dvě protichůdné touhy, dvě protichůdné myšlenky.

Abychom se zamysleli nad smíšenými pocity u lidí normálních, je nutné napřed

stručně zmínit frustraci extremistů, kteří

vnímají US Open pouze prostřednictvím

klišé, že musí jít o krutý turnaj hraný na

démonickém hřišti, které sadisticky zmučí

současnou golfovou špičku absurdní obtížností překážek, zejména nehratelných

rafů a bankrů.

Tito ortodoxní sadisté se po 117. ročníku

cítí zklamáni. Jejich touha po fyzickém

utrpení hvězd nebyla vinou vítěze dostatečně ukojena. Ovšem s tímto konstatováním bych tyto fundamentalisty

a jejich klišé raději ponechal stranou,

protože deprivanti jsou spíše specialitou

Dr. F. Koukolíka. Pro vás i pro mne bude

zajímavější zamyslet se nad tím, jaký to

vlastně vyvstal z Erin Hills druh zmatku

a zda z toho může vzejít něco pozitivního pro budoucnost světového a našeho golfu.

JAK TĚŽKÉ PODMÍNKY JSOU JEŠTĚ

FÉROVÉ A ZÁBAVNÉ?

Úvodem zmíním, že nemám zrovna

v lásce linksová hřiště. Pro mne je golf

spojen se stromy či ještě lépe s lesy. Nicméně jsem schopen pochopit, že turnaje

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

jako British Open a US Open se pořádají

na typu hřišť, jež zvláště za větru představují nejtěžší zkoušku golfové dovednosti

a odolnosti. I v kategorii linksů však lze

uplatnit staré pořekadlo, že „když dělají

dva totéž, nemusí to být totéž“.

Některá linksová hřiště (například ta od

Petea Dye) mi připadají jako nástroje s cílem znechutit golf jak profesionálům, tak

divákům. Samozřejmě existuje určitá část

diváků, kteří své vlastní golfové neúspěchy a nedostatek schopností rádi kompenzují tím, že se ukájejí pohledem na

utrpení profíků…

Jsem však přesvědčen, že většina rekreačních golﬁstů nehledá u sledování přenosů z profesionálních turnajů škodolibost

z toho, jak si přední hráči zraňují zápěstí

v marné snaze vyseknout míček z nesmyslně vysokého rafu. Většina normálních

golﬁstů chce vidět světovou špičku při

řešení herních situací, jež jsou obtížné,

avšak ještě natolik realistické, že se z toho

lze poučit a čerpat inspiraci.

Většina z nás chápe, že nikdy nebudeme hrát drajvy nebo trojky dřeva přes

300 metrů jako Koepka, ale zajímá nás,

jakým způsobem tito hráči strategicky

řeší rány z odpaliště, jak využívají stranové

rotace, jak si přihrávají. Chceme se od

nich učit, nikoliv dívat se, jak trpí.

Podle mého soukromého soudu je hřiště

Erin Hills skvělý links. A organizátoři

z USGA odvedli dobrou práci, když během turnaje stále měnili délky jamek způsobem, že hráči čelili jak rekordně dlouhým vzdálenostem, tak se jim naskýtaly

svůdné a současné zrádné příležitosti atakovat greeny zkrácených čtyřparů.

Třetího a čtvrtého dne sledování US Open

jsem si uvědomil, jak chytře a férově je

hřiště postaveno. A vrcholným cílem golfového designu je právě tohle. Aby to

bylo těžké, ale současně ještě férové. Dle

mého názoru je Erin Hills kráska mezi

linksy, která trestá ty, kdo nedokáží dostatečně dobře strategicky myslet a přesně

kontrolovat své rány. Ale umí štědře

odměňovat rytíře, kteří jsou chytří, silní

a odvážní.

Plně souhlasím s komentářem golf.com

z 20. června, v němž se píše: „Hřiště Erin

Hills podrobilo testu každou hůl, kterou

měli hráči v bagu. Přesně tohle se od US

Open očekává.“

Abych se vrátil k myšlence kognitivní disonance. Mnohým docela normálním rekreačním hráčům se při sledování turnaje

dostaly do hlav dvě zcela protichůdné

myšlenky. Na jedné straně to bylo ono

staré klišé, že US Open je zážitkem, který

musí bolet, a ti největší šťastlivci se protrpí eventuálně jen ke skóre, které je iluzorně blízké číslům amatérským. A najednou viděli Erin Hills změklé po deštích

a skoro bez větru, které umožňovalo golﬁstům chápajícím zadání architektů hrát

jedno birdie za druhým.

Není divu, že to v mnohých vzbudilo

rozpaky. Prostě se srazily dva rozdílné

koncepty. Těm, kterým se 117. US Open

zdálo příliš lehké, lze odpovědět tak, že

cutem neprošli tři nejvýše postavení hráči

světa a mnoho ostatních zvučných jmen.

Ferveje byly sice dost široké, avšak ne

pro nejlepší světovou trojku. Erin Hills dokázalo trestat, ale současně inspirovalo

mnoho amatérů sledujících přenosy.

Mne osobně zaujal způsob, jak hráči,

kteří turnaj zvládli nejlépe, dovedně sladili sílu a kontrolu, a zejména jak pracovali se stranovými rotacemi drajvů. Jen

málokteré hřiště na světě je tak laboratorní ukázkou, jak přesně zvládnuté drajvy

s křivkou typu fade představují bezpečnou cestu k úspěchu. (Rovněž je to memento pro všechny naše necitlivé trenéry,

kteří považují rotaci typu fade za méněcennou ve srovnání s draw.)

Jak bych shrnul US Open v Erin Hills? Brooks Koepka nevyhrál proto, že by toto

hřiště bylo banální či nedostatečně náročné. Vyhrál, protože měl dost pokory

a inteligence pochopit zadání autorů

hřiště a dokázal správně kombinovat