Page 63
ROZHOVOR
|
Kryštof Michal
WWW.CASOPISGOLF.CZ
61
S čím jste vlastně začal dřív, s golfem,
nebo se snookerem?
Jako první jsem zkusil golf. Kdysi, už je
to takových dvanáct let, mě vzal jeden
kamarád na barrandovský pozemek,
vyndal hůl z bagu a půjčil mi ji. Zkoušeli
jsme do toho plácat a mně se ten míček
podařilo napotřetí zvednout ze země.
Letěl poměrně daleko a řeknu vám, byl
to teda zajímavý pocit.
Takže váš třetí odpal v životě byl
zlomový moment.
Asi jo, dá se to tak říct. (usmívá se) Když
to letělo, najednou mě to chytlo. Ten
kamarád mi pak hůl dal, takže jsem
chodil po parcích a zkoušel si to.
Po parcích?
Když jsem ke golfu přičichl, první dva roky
jsem se neodvážil ani na driving range. Jen
jsem chodil se psem na procházky, vzal si
vždycky deset míčků a s devítkou železem
v ruce je nějak posouval dopředu. Až pak
jsem se tomu věnoval dost. Za pět let se
mi povedlo dosáhnout na hendikep 7,4.
Na amatéra je to docela slušné.
To číslo si držíte dodnes?
Kdepak. Začalo mi stoupat, jakmile
jsem tomu už zase moc nedával. Ale
když si občas zahraju, pořád to držím
pod deset. Možná to trochu vypadá ja-
ko golf, ne jako když tlačíte míček do-
prava, doleva a jste rád, že ho na x-tou
ránu dostanete na grín.
Říká se, že si golf při prvním seznáme-
ní buď zamilujete, nebo mu už nikdy
nepřijdete na chuť. Je to pravda?
To nemůžu vysloveně potvrdit, nicméně
pravdou je, že jsou lidé, které to chytí
opravdu hned zkraje a ten entuziasmus
jim vydrží dostatečně dlouho na to, aby
se vůbec dostali k něčemu, co se hra-
ním golfu dá nazývat. Víte, já znám lidi,
které to chytlo, a hned první rok měli
hendikep devět a druhý už čtyři. Ale
na to musíte mít určité vlohy.
A co když je člověk nemá?
Tak se pak trápí třeba pár let na hendike-
pu padesát čtyři, než se někdy dostane
níž. A na patnáct třeba nikdy nedojde.
Nebo právě to nadšení ztratí.
Znám lidi, kteří jsou sportovně založení,
rádi se hýbou, a přesto je golf nechytil. To
je chytí, až když právě odlepíte ten míček
ze země, až pak vám hlava začne praco-
vat, proč se vám to tehdy povedlo, a teď
zase třicetkrát ne. Potom všechno hraje
pro to, aby člověk začal nějak seriózně
hrát. Jenže co to vlastně znamená – začít
seriózně s golfem? To byste musel ve
čtyřech letech, aby to někam spělo.
Třeba váš případ to není, když si umí-
te hendikep udržet pod deset, přesto-
že moc netrénujete.
Ale taky mám někdy svůj den, kdy mi
nic nejde. A naopak jindy mi to tam
zase může padat. Dá se říct, že hráč
s hendikepem pod deset si už může
golf nějak užít. Řeší, jak ta rána bude
dlouhá, kam mu dopadne, jestli mu
ještě kousek poběží... Zkrátka netrápí
se, že devět z deseti drajvů mu vyletí
někam do vysoké trávy.
Teď mluvíte i o sobě? Užíváte si
takhle golf?
Já si hlavně užívám, že už v hlavě neno-
sím ten pocit, kdy jsem si říkal, že se mu-
sím neustále zlepšovat. Že když dám dou-
ble bogey, tak už mě to tolik nepálí. Golf
mě baví víc jako společenská záležitost,
ale třeba s ním zase pořádně začnu.
Až se přestanete věnovat snookeru?
Takhle to bohužel je. V době, kdy jsem
se začal pořádně věnovat snookeru
a každý den trénoval, víc a víc jsem chá-
pal, že to bude buď to, nebo ono. Pro-
tože tyhle dva sporty není možné dělat
najednou naplno. To bych musel být od
osmi ráno do jedné odpoledne na golfu
a od jedné do osmi večer na snookeru.
Pro snooker jste se nadchl kdy?
Na přelomu tisíciletí, to jsem ho sledoval
pořád v televizi. A hrozně mě to chytlo.
Víte, já jsem sportovně založený a baví
mě sledovat hodně sportů, které se u nás
nehrají na takové úrovni, třeba kriket,
ragby... Jenže snooker mě dostal. Tak
jsem si ho šel zkusit a o to víc mě fasci-
noval. Tráva, plátno, mně je to jedno...
Hlavně když je to zelené. (usměje se)
Pro vás je zelená zřejmě dobrá.
Je. Navíc v obou sportech se snažíte
trefit do jamky.
A co mají společného ještě?
Taková hlavní spojitost je v tom, že aby se
člověk vůbec dostal na nějakou úroveň,
vyžaduje to fakt hodně tréninků. Třeba
v golfu se dostat pod hendikep deset není
úplně jednoduché, u nás je třeba čtyřicet
tisíc registrovaných hráčů, ale jen tisícov-
ka nebo osm set jich je pod touto hranicí.
Jak je to ve snookeru?
To samé. Člověk může potopit dvě,
tři nebo čtyři koule za sebou, ale být
stabilně schopen je potápět, to už
vyžaduje velkou dávku tréninku a citu.
Musí mít už určité postupy ve hře au-
tomaticky zažité, přestat se zabývat
tímhle a řešit spíš vodění bílé koule po
stole, protože to je daleko důležitější.
Jak u golfu, tak u snookeru musíte
strávit stovky hodin, abyste v té hře
měli vůbec nadhled. Abyste měli pocit,
že nějakým způsobem to už trochu
kontrolujete a všechno není jen o ná-
hodě. V tomhle je golf asi ještě
speciálnější.
Proč myslíte?
Tam je to totiž o koordinaci celého těla
a švih není úplně jednoduchý. Oprav-
doví hráči se ty rány snaží pak už třeba
i tvarovat, doprava nebo doleva, ale to
bez čistého švihu vlastně vůbec nelze.
Přitom mít správný švih je podstatou
golfu – záleží tam na přenosu váhy
z jedné nohy na druhou, kdy stát na
špičkách a kdy na patách, jak točit
boky, rameny, jak vám funguje zápěstí
vodící ruky...
A na čem záleží nejvíc ve snookeru?
Na maximální preciznosti. Tam opravdu
netrefení koule o milimetr vedle nebo
zahrání jinou stranou rotace může kouli
vychýlit. A při strku, který je dva metry
dlouhý, je to dost fatální. Když se tak
nad tím zamyslím, tak ty dva sporty
toho mají v tomto ohledu docela dost
společného, byť společného nemají
vůbec nic. (rozesměje se)
Řekněte, inspiroval vás někdy v něčem
golf?
Jestli mě inspiroval? (dlouho přemýšlí)
Nevím... Spíš si spoustu věcí, na které
přicházím při jakémkoliv sportu, mů-
žu vzít do života. Ať už je to trpěli-
vost, potlačování agrese a tak dále.
Vždyť v lidském těle je spousta che-
mických reakcí, člověk se to může
Já být manažerem, tak všechny své zaměstnance
vezmu povinně na golf. A víte proč? Abych viděl,
jak jsou třeba poctiví vůči sobě.