Page 56
CESTY ZA GOLFEM | Chile
54
|
GOLF
jej vtěsnat do akcií, jež budou stále jen
stoupat.
Tohle mi probíhalo hlavou, když jsem
se zblízka díval na skutečnou a nesku-
tečně půvabnou černou labuť v Santa
Martina. Při pohledu na charakteristic-
kou křivku jejího krku (má jej nejdelší
z labutí) jsem pak konečně přestal
myslet na krize a katastrofy a naduté
krátkozraké finančníky, investory a po-
litiky – a uvědomil jsem si, že jsem na
golfu a dívám se přes živou černou la-
buť na chilské hory.
Došlo mi, jak vzácná je to kombinace
v životě kluka, který vyrůstal na pláních
mezi Strahovem a Bílou horou a do
roku 1990 mohl jet nejdále do NDR.
Skutečnost, že jsem hrál v Santa Mar-
tina a viděl u toho zblízka černou labuť
se staly mojí „Černou labutí“ v pozi-
tivním smyslu čehosi nepravděpodob-
ného a krásného.
Cestou zpět jsem zastavil auto na hře-
beni a díval se dlouho do soutěsek,
kterými se vine hřiště. Nevím, jestli se
tam někdy vrátím nebo zda se někdy
stanu členem toho klubu. Možná. Ale
jsem si jist, že na setkání s černou la-
butí nezapomenu. Kolik jsem hrál ran?
To jsem zapomněl už při pohledu na
rozloučenou.
KLUB UPROSTŘED POLÍ
S DUCHEM „ROZMARNÉHO LÉTA“
Přiznávám, že jsem „závislák“, pokud
se týká užívání GPS navigace. V Chile
nejlépe funguje Garmin a od srpna
2013 satelitní přístroj řídil mé cesty a já
jej pouze poslouchal. Mám ve zvyku
si hlasy navigace sám pojmenovávat.
Když jsem od Luise požadoval, aby mi
ukázal, jak dojet do Santiago Golf Club
Maria Pinto, byl zcela mimo, i když ob-
vykle ví skoro vše.
Adresa Camino Lolenco však nebyla
známá ani místním zemědělcům, když
jsem se dostal po více než 60 kilomet-
rech jízdy na západ od Santiaga do míst,
kde jsem tušil existenci toho malého
klubu. Místní obyvatelé mne posílali od
čerta k ďáblu a já jezdil mezi poli kuku-
řice, sady broskví a dalšími plodinami
bez ideje, kde se to hřiště může ukrývat.
Pak jsem ho našel, jak to bývá, náhodou.
Když jsme s manželkou kráčeli z par-
koviště ke klubovně a restauraci Santi-
ago Golf Club Maria Pinto, vnímal jsem
celým povrchem těla genius loci toho
hřiště a došel jsem k závěru, že kdyby
mohl být s námi v té chvíli Vladislav
Vančura, určitě by přemýšlel o druhém
dílu Rozmarného léta. Na rozdíl od
plavčíka Antonína Důry však byl ma-
nažer klubu pan Petry Olivares zjevně
spokojen s počasím a ona sobota
s modrým nebem a s 32 °C mu napoví-
dala, že tento způsob léta je šťastný.
Pro ty, kteří Vančurův román nečetli,
dodám, že jsem učinil toto srovnání
proto, že jsem v tomto klubu po-
cítil onu směsici sousedské rozšaf-
nosti, kouzla zašlých časů a půvabu
nezkaženého přehnanými ambicemi,
která je tak typická pro onu náladu, jež
jsme si v Bohémii navykli nazývat roz-
marným létem.
Zahájili jsme hru krátce po druhé ho-
dině odpolední a místní členové nás
sledovali ze stínu zahradní restaurace
s výrazem, s jakým pozorujeme sympa-
tické exotické šílence. Určitě jim nebylo
jasné, proč někdo spěchá na hřiště,
které se v tom denním čase spíše po-
dobá rozžhavené pánvičce.
Nicméně ta oběť měla svoji výhodu,
protože jsme byli na hřišti po většinu
času skoro sami. A v takových chvílích
hřiště otevírá svou duši a golfisté ni-
kam nespěchají (tedy ti, co mají rádi
V Santiago Maria Pinto se můžete oddávat jen hře, na žádné rušivé vlivy tu nenarazíte.
Na hřišti Santiago Golf Club Maria Pinto jsem opakovaně potkával čejky a jejich kuřátka.