Page 14
12
|
GOLF
Podíváme-li se zpátky do minulosti, pak se
to od roku 1934, kdy se poprvé uskuteč-
nila všechna klání Velké čtyřky, ve výsled-
kových listinách jen hemží americkou zá-
stavou. Když pomineme válečná léta, pak
od roku 1946 dominovali zástupci Spoje-
ných států všem čtyřem majorům v roce
hned v deseti případech a osmatřicetkrát
ukořistili většinu ze čtyř korálků!
Třebaže ve 40. letech minulého století ještě
Britové nechtěli nechat padnout svou baštu,
tedy nejstarší z majorů – Open Champion-
ship, a zásluhou Freda Dalyho za přispění
„klokana“ Jima Ferriera roku 1947 zajistili ale-
spoň remízu, čekal zbytek světa dvě deseti-
letí, nežli s Američany alespoň srovnal krok.
Hráčem, jenž se o to převážně zasloužil, byl
charismatický Jihoafričan Gary Player, vůbec
první neamerický vítěz Masters (1961).
Svůj triumf v Augustě pak zopakoval
ještě dvakrát, přičemž v roce 1974 svou
sbírku obohatil ještě o vítězství na Open
Championship. Období od konce 70. až
po začátek 90. let by se dalo nazvat re-
nesancí evropského golfu, zosobněného
kvintetem hráčů. Seve Ballesteros, Bern-
hard Langer, Nick Faldo, Sandy Lyle a Ian
Woosnam. Ani oni sice nedokázali vyrvat
hegemonii z rukou Spojených států, ale
z jejich vlivu bezpochyby těžili jejich ná-
sledníci. Příspěvek „Velká pětka“ na ná-
stupci stranách dokumentuje kariéru
těchto titánů víc než výmluvně.
Zatím nejtvrdší direkt svým protějškům
zasadila světová aliance v roce 1994.
Vše načal budoucí rydercupový kapitán
Evropy José María Olazábal, který se
v Augustě oblékl do zeleného saka, na něj
na US Open navázal svým prvním z dosud
tří získaných majorů Ernie Els a poslední
dva dílky do drtící mozaiky úspěchů přidal
Nick Price, díky němuž se grandslamového
vítěze dočkali v Zimbabwe.
Možná právě tato trefa paralyzovala americké
sebevědomí, z něhož pak už v míře větší, než
bylo pro tehdejší pořádky obvyklé, ukrajovali
golfoví světoobčané hlavně v druhé polovině
minulé dekády. Buď s Američany drželi krok,
nebo je dokonce přehrávali.
Vítězně nakročili také do právě započatého
desetiletí, kdy výhra na Masters byla labutí
písní Mickelsona i jeho krajanů. A „napum-
pované svaly“ ukázali synové Starého konti-
nentu i v Ryder Cupu. V jedné z nejslavněj-
ších týmových soutěží světa zvítězili v devíti
z posledních třinácti klání (od roku 1985)!
Kdy naposledy měli Evropané v desítce
nejlepších převahu? 1. Angličan, 2. Němec.
Že už to tu jednou bylo? Ano, před osm-
nácti lety, kdy se žezla chopil Nick Faldo,
následovaný Bernhardem Langerem. Čas
si dal zpátečku? Velká pětka zase vstupuje
na scénu? Ne tak docela, evropská vlna je
totiž mnohem mohutnější.
VRÁTÍ AMERIKA ÚDER?
Navzdory těmto faktům si za mořem nasa-
dili masku pokerového hráče. To spíš najdete
blechu v kožichu medvěda, než abyste ve
vyjádření expertů či fanoušků objevili ně-
koho, kdo by nástup mezinárodních borců
nepovažoval jen za jakési oscilace v rámci
velké doby nikoliv ledové, nýbrž americké.
Budou to „Yankies“, kdo zase pootočí kor-
midlem na svou stranu, podle nejkatastro-
fi čtějších scénářů to skončí plichtou. „Jakko-
liv působivá byla vítězství v podání Graema
McDowella, Louise Oosthuizena a Martina
Kaymera, nevidím v nich žádný seismický
otřes nebo posun v rozložení sil,“ zamýšlí se
Helen Ross, korespondentka pgatour.com
a ve svém názoru není osamocená.
To její kolegyně Melanie Hauser sice byla ke
zbytku světa milosrdnější a dopřála mu dva
skalpy, zato však už rozdělila všechny ma-
jory pro letošní rok – minimálně jeden Tige-
rovi (nejspíš Masters), jeden pro úřadující
jedničku Lee Westwooda, který na US Open
svede velkou bitvu s Ernie Elsem, svérázná
osmnáctka Royal St. George aneb Claret
Jug pro jednoho z dvojice Martin Kaymer
a Graeme McDowell a v Atlantě se usměje
štěstí na Phila Mickelsona. No, uvidíme.
KDO USEDNE NA TRŮN?
Stejná pětka, již Melanie Hauser prorokuje
nehynoucí slávu, by se podle papírových
předpokladů měla přetahovat o žezlo nejlep-
šího hráče planety. Zámořská média v tom
mají jasno – Tiger. Protože je vyhladovělý až
běda a tak katastrofi cký rok, kdy se zbortil
jeho osobní život a na grínech nezískal jediný
titul, se už prostě nemůže opakovat.
Ovšem je tady i Phil. Vybředl z rodinných
trablů, a i když ho sužovaly zdravotní kom-
plikace, čtvrté zelené sako do sbírky by
nebylo překvapením. Vždyť od roku 2004
kraloval v Augustě třikrát, což se nikomu
jinému nepodařilo. Jenže považte, že ten-
hle chlapík vloni propásl tucet příležitostí
k tomu, aby Woodse vystrnadil z čela...,
až to za něho udělal Westwood. Že by ho
snad na trůn tlačila všeobecná vlna sym-
patií? Ne, ne, on vážně umí, vzpomeňte si,
co „provedl“ vloni na Masters.
Ale pojďme si přihřát evropskou polívčičku.
Britská kuchyně sice není zrovna vyhlášená,
ale dva z jejích odchovanců vědí, jaké in-
gredience použít, chcete-li golfový svět
jaksepatří pohostit. Lee Westwood, „všivák“
jeden, zůstává věrný Starému kontinentu
navzdory vábení z americké PGA, a ještě
k tomu momentálně kraluje. Tak proč by
svou vládu neprodloužil. Už předloni ukázal
pevné nervy, když si ve fi nále došel pro titul
evropské jedničky, vloni i přes zranění nic
neslevil z vysoko nastavené laťky, což ho
vyneslo až na vrchol. Tak už jen aby přidal
ten „zpropadený“ major.
Druhým z Ostrovanů je Graeme McDowell.
Kdo by si byl před pár lety pomyslel, že
tento podsaditý chlapík, jehož do světa
módy zasvěcoval bonviván Darren Clarke,
bude jedním z hlavních hrdinů uplynulé
sezony. A v jejím závěru byl dokonce mno-
hými pasován na momentálně nejlepšího
plejera.
SVĚTOVÝ GOLF
|
Evropa kontra USA
0
1860
10
0000
0000
00 0 0
2
88
5
2
10
12
1
0
9
25
30
22
31 31
33
29
21
25
1
9
10
15
20
6
5
6
2
11
2
9
9
3
2
1870 1880 1890 1900 1910 1920 1930 1940 1950 1960 1970 1980 1990 2000 2010
5
10
15
20
25
30
35
Počet získaných majorů v jednotlivých dekádách (1860–2011)
Evropa
USA
Zbytek světa