Page 73
WWW.CASOPISGOLF.CZ
71
postavit golfové hřiště! V letech 1997
a 1998 tak zde bleskově vyrostlo osmnáct
jamek, třebaže se to neobešlo bez potíží.
Hřiště totiž objímá vesničku Hillstett, na je-
jímž okraji je sám resort, a ne každý sedlák
byl ochoten prodat nebo pronajmout své
pole. „Ťukali si na čelo, když jsme za nimi
přišli, nevěřili, že by mohli sedět doma u te-
levize, a přesto mít z polí prospěch. Raději
nasadili brambory,“ vysvětluje Jörg Hauer.
Někteří do toho šli, jiní ne. Výsledkem je
hřiště kouzelně kličkující mezi poli a lesy
ve zvlněném terénu Bavorského lesa.
„Ještě doteď za námi chodí a pole nabí-
zejí, vidí, že prohloupili, že golf by jim vy-
dělal víc než ty brambory, jenže hřiště je
hotové. Ta nedůvěra ke golfu byla v těch
letech typická, nebyli jsme zdaleka sami.“
Možná je to štěstí – díky tomu vznikla
opravdu barvitá, zajímavá osmnáctka,
při jejímž hraní člověk navštíví nejrůznější
místa, scenérie i charakter jamek se neu-
stále mění.
Až do loňska mělo hřiště par 66, letos
na jaře bylo dobudováno na par 70. Jeho
kvalitu loni poprvé hodnotila německá
golfová federace a koncem léta přidě-
lila hřišti hodnocení ****S – čtyři hvězdy
superior. Pět je maximum…
Architekt vsadil hřiště do terénu s mini-
málními přesuny zeminy, dokonce údajně
nepadl ani jeden strom. „Když ještě hřiště
mělo par 66, hráči se při té informaci le-
kali, čekali nějaký mikimausplatz, ale opak
je pravdou,“ komentuje dílo Hauer a do-
dává, „spousta složitých situací, hřiště je
„tricky“, poprvé lidé brblají, nedovedou se
hned vyrovnat s rozdílem mezi očekává-
ním a skutečností, podruhé už vědí, kam
hrát, potřetí z toho mají radost.“
Samo hřiště začíná snad padesát metrů
od dveří hotelu, stačí přejít parkoviště.
„Z postele rovnou na odpaliště“, naznačuje
Hauer, že si je vědom této přednosti. První
jamka je brutální dogleg, čtvrtá nejobtíž-
nější – kdo chce druhou ranou do grínu,
musí přestřelit hlubokou, zarostlou rokli, ve
které je jezírko. Na kraji rokle jsou cedule
s nápisy „Pozor, hadi“, ale bylo mi řečeno,
že jsou tam jen proto, aby si hráči nezkra-
covali cestu a nevyšlapávali chodníček.
Dál to pokračuje dlouhým pětiparem,
druhá nejtěžší jamka, takže hned na
začátek hřiště ukazuje, co umí. Čtyřka
je miloučká, projdete přes ulici, odpal
hned od jakéhosi stavení, 105 metrů, pro
změnu nejlehčí. Tam ale dali hodně malý
grín – jinde jsou o fous větší, největší
vůbec je asi z dobrých důvodů hned na
jedničce, kam borci míří z velké dálky
přes onu rokli.
Pak se dostaneme na kopec, krásný vý-
hled, asi nejvyšší místo. Ale není čas se
rozhlížet, čeká další pravoúhlý dogleg.
Tady se vyplatí mít s sebou birdie book.
Z odpaliště šestky mi Jörg ukázal na
nepříliš vzdálené kopce, za nimi už je
Česko. Dvousetmetrový třípar z kopce
je opravdu parádní. Následují dva proti-
běžné čtyřpary, oddělené dvaceti me-
try výškového rozdílu. Oba se vyznačují
šikmou fervejí, je třeba dobře volit místo
dopadu.
Devítka patří k nejkrásnějším jamkám,
jaké jsem kdy viděl. Třípar obklopený ze
tří stran vysokým smrkovým lesem, dráha
lemovaná kameny zarostlými mechem.
U grínu je fervej všechno než rovná, pře-
sto je považována za lehkou zkoušku.
Následuje relativně dlouhý přesun –
vzhledem k tomu, že buginy tady nabízejí
levně (24 euro) a terén je kopcovitý, vy-
platí se použít tento výdobytek civilizace.
A zase – zdejší tři jamky tvoří trojúhelník
na velké louce, obklopené ze všech stran
lesem. Ve stejném duchu ještě tři jamky,
loni krátké, teď prodlužované, a je zde fi -
nále. Projdete či projedete přes silnici spo-
jující vesničku Hillstett s větším městeč-
kem Rötz a poslední tři pořádně natažené
dráhy vás dovedou zpět k hotelu.
Hotel byl za 125 let své historie několi-
krát rozšířen a po nejnovějších úpravách
působí naprosto moderním dojmem. Je
natolik kvalitní, že sbírá spoustu ocenění
na poli hotelnictví, kuchyně, ayurvédy
i kongresové turistiky. Stavbě dominuje
veliká vnitřní prostora, sahající od patra
mínus jedna až po prosklenou střechu,
tedy čtyři nebo pět poschodí. Prostora je
ohromně vzdušná, prosvětlená, v různých
místech do ní zasahují terasy se stolky
s židlemi, dole jsou tropické rostliny.
Trochu to připomíná obří voliéru, však tu
často poletují práci, kteří hostům dělají
společnost třeba při snídani. Dokonce si
tu občas postaví hnízdo. Hala působí na
člověka tak, že mimoděk tlumí hlas, v je-
jích koutech a poschodích vidíte tu a tam
lidi, ale všichni se chovají tiše – oáza klidu.
Je to záměr, třebaže nenápadný: tady se
odpočívá, nikdo nikoho neruší.
Kam se podíváte, tam najdete sochy, pří-
rodní předměty, obrazy, možná nejvíc je
sklářských kreací – to má v kraji staletou
tradici. Obrazy a další umělecké výtvory,
často velkých rozměrů, vnikají i do po-
kojů. Většina z nich má neobvyklý tvar
i zvláštní vybavení.
Hotel je řízen dvěma relativně mladými
bratry Hauerovými. Jörg má na starosti
provoz, Gregor je šéfkuchař. Z výzdoby
hotelu podezřívám jejich maminku, ta
má zjevně velice vytříbený vkus, hotelem
člověk chodí jako domem umění.
Architekt vsadil hřiště do terénu s minimálními
přesuny zeminy, dokonce údajně nepadl ani jeden
strom. Výsledkem je hřiště kouzelně kličkující mezi
poli a lesy ve zvlněném terénu Bavorského lesa.
Hned na úvod čeká brutální levý dogleg.