Page 91
90
|
GOLF
Až dosud jsem nikdy neza-
hrál hole-in-one. Mnohokrát
můj míček přeběhnul jamku
a několikrát dokonce i ťuknul
do vlajkové tyče, ale nikdy
se mu nezachtělo skulit se
dovnitř a dopřát mi ten zá-
vratný pocit.
Opakovaně jsem asistoval u toho,
když mí spoluhráči vystoupili
na tento vrchol golfové euforie.
Moje dcera Alžběta si zahrála
hole-in-one na magickém po-
břežním hřišti Los Canales, když
jsme žili ve Venezuele. Náš ro-
dinný rozpočet tehdy zachránila
skutečnost, že to bylo v neděli
a většina členů klubu se chys-
tala na návrat autem do hlav-
ního města Caracasu vzdáleného
130 kilometrů. Ne, že by netekla
whisky, ale vyteklo jí přece jen
o něco méně, než kdyby se ta
událost odehrála v sobotu.
Já však zůstávám nadále
v „klubu“ těch golfi stů, kteří po
esu dosud marně touží. Musím
však poznamenat, že ten náš
„Klub čekatelů na hole-in-one“
není stejnorodý, pokud se týká
vnímání faktu, že nám tento
krásný zážitek byl odepřen –
navzdory tomu, že usilovně
trénujeme a hrajeme podle
našich nejlepších schopností.
Zdá se mi, že jeho členy lze roz-
dělit do tří kategorií.
Do první kategorie bych zařadil
fatalisty, kteří sice po jamce na
jeden úder touží, ale v hloubi
duše jsou přesvědčeni, že to
prostě buď přijde, nebo nepři-
jde – a jestliže to přijde, tak se
to stane tehdy, až to bude mu-
set přijít. Fatalisté jsou mi v golfu
sympatičtí.
Pak následuje druhá kategorie, do
níž bych zařadil i sebe. V ní se na-
lézají optimisté pevně doufající,
že ta jejich „jamka-na-jeden“ je
na cestě pokaždé, když si stoupají
na odpaliště jakéhokoliv paru 3
Ondřej Kašina,
Praha
Ve třetí
kategorii se
sdružují golfi sté
těžce nesoucí
skutečnost, že
dosud nebyli
poctěni žádným
hole-in-one
a zdá se jim,
že vzhledem
k odehraným
létům
a obětovanému
úsilí na golfových
hřištích se
nejedná o nic
jiného než
o další velkou
nespravedlnost.
Hole-in-one neboli o spravedlnosti
a nespravedlnosti v golfu a v životě
Čipy