DRIVING | Paragolf

V podstatě mu už nic nechybělo. Poté, co se Vladimír Stárek čtyři roky staral o nemocného tatínka, který boj s rakovinou nakonec prohrál, si chtěl odpočinout a uvolnit ruce. Odešel proto do předčasného důchodu. A protože celý život aktivně lyžoval,

hrál fotbal, volejbal a tenis, nevydržel sedět s rukama v klíně. V létě si otevřel malou

tenisovou školu v Harrachově a v zimě mu kamarádka, která měla cestovní kancelář,

nabídla, aby učil její klienty v italském Livignu lyžovat. Konečně byl v pohodě.

Text: Jindřich Štěpánek, foto: Zdeněk Sluka

V prosinci 2012 se s kamarádem dohodli,

že konec roku stráví společně na šumavské

chalupě v Srní. Všechno proběhlo jak mělo,

ale když kamarád z chalupy začátkem

ledna odjížděl, zbývalo Vladimírovi ještě

pár volných dní do odjezdu do Livigna.

Rozhodl se, že si udělá trek a do penzionu

vzdáleného 18 kilometrů dojde pěšky.

„Tehdy se stala první chyba,“ vzpomíná.

„Jednak o mně nevěděl kamarád, který

odjel, a nic netušil ani majitel penzionu,

kam jsem mířil. Sbalil jsem si ruksak s oblečením, přidal spacák, pití, nějaké jídlo

a vyrazil. Jako dnes si vzpomínám, že bylo

pět nad nulou.“

PODCENIL PŘÍRODU

A PŘECENIL SEBE

„Sníh odpoledne začal měknout, šlo se

čím dál hůř,“ vypráví a pokračuje, „uvědomil jsem si, že bych to nemusel stihnout,

a tak jsem přidal. Najednou se mi ale

začala motat hlava. Šel jsem zrovna po

cestě, proto jsem zastavil, že si na chvilku

odpočinu a napiju se. A jak jsem sundával

batoh, tak mi ujely nohy a já sjel po stráni

do nějaké rokle.“

Vladimír si při pádu vymknul kotník. Stáhnul ho tedy obinadlem a znovu nazul pohorku. Zpátky z rokle to ale nešlo, stráň

byla příkrá a namrzlá. Mobil nefungoval,

chyběl signál. Bylo tak půl páté. Rozhodl se

tedy, že v rokli přespí. Rozbalil spacák, nasbíral pod něj pár větví a usnul.

Ráno se probudil s tím, že se nahoru přece

nějak musí dostat. Později se dozvěděl, že

už bylo mínus deset. Navíc začala padat

omrzlice a z rokle se stala nedobytná ledová stěna. „Já se nahoru už prostě nevyškrábal. Řekl jsem si, že je tam ale cesta,

po které někdo musí jít…“

Šel, ale až za deset dní. Celou tu dobu se

Vladimír snažil především hýbat. Tatranka,

čokoláda a pomeranč, co měl v batohu,

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

brzy došly, stejně jako voda v láhvi. Seškraboval tedy led, který pak v láhvi nechával v podpaždí roztát. Desátý den šel

konečně po cestě myslivec se psem. Vladimír začal pískat na prsty a myslivec na

něj volal, jestli nepotřebuje pomoc, že jde

za ním. „Ne, nechoďte, nebo se nahoru

nedostaneme ani jeden,“ křičel Vladimír.

„Přivolejte pomoc!“

Přijeli hasiči, postavili provizorní lanovku

a o patnáct kilo zhubnutého Vladimíra

vytáhli nahoru. Tři a půl kilometru ho pak

nesli ke skútru a zavezli k sanitce. „Vůbec

jsem netušil, že mi něco je, nohy mě bolely, ale měl jsem pocit, že mi jen otekly,“

vrací se do minulosti Vladimír. „Věděl

jsem, že mé tělo je dehydratováno, ale

ani ve snu mě nenapadlo, že se děje něco

jiného. V sanitce mi řekli, že když mám

trvalé bydliště v Harrachově, tak mě odvezou do nemocnice v Jilemnici. Už jsem se

trochu vzpamatoval, proto jsem trval na

tom, ať mě odvezou do Prahy, kde mám

příbuzné.“

Ve vinohradské nemocnici strávil první tři

dny na JIPce, kde jej lékaři jaksi znovu nastartovali a pak převezli na oddělení popálenin. Vladimír se nestačil divit. Proč popáleniny? Zřízenec, který ho vezl, mu jen

sdělil, že se na něj doktoři z popálenin potřebují podívat, protože se jim něco nezdá.

„Před každým vyšetřením mi pak dali před

nohy plentu, takže když mi je převazovali,

nic jsem neviděl. Zakázali mi ale chodit.

Bylo mi to divné, dokázal jsem se na nohy

přece postavit a v noci tajně chodil na

záchod,“ vzpomíná. Za dva dny převezli

Vladimíra na další oddělení. Do cév mu zavedli sondy s krví, která mířila do nohou.

To už si pomyslel, že se děje něco divného.

Pak přišel lékař a Vladimírovi oznámil, že

krev se nevrací a nezbývá nic jiného, než

chirurgii nabídnout amputaci. „Proč?“ vyhrkl Vladimír. Lékař mu sundal z nohou

obvazy a Vladimír spatřil své až ke kotníkům černé nohy. Okamžitě omdlel.

Když se probral, primářka mu oznámila, že

v rokli byl bohužel příliš dlouho a nohy se

musí amputovat pod koleny. „Nechte mě

prosím chvíli samotného,“ reagoval Vladimír. Bylo to něco, co si ani ve snu nedokázal představit. Musel si to v hlavě přebrat.

JSTE ZDRÁV

Další krutá zpráva byla, že je Vladimír

příliš zesláblý, a tak by nevydržel pod

narkózou amputaci obou nohou najednou. Proto chtěli lékaři amputovat nejdřív jednu a po třech měsících pobytu

v nemocnici druhou nohu. Pomyslel si, že

tohle asi nezvládne, a nechal si přinést telefon. Vytočil číslo letitého kamaráda, rehabilitačního lékaře Jana Hnízdila.

„Jak tě znám, ty to zvládneš,“ dozvěděl se.

„Každopádně musí jít obě nohy najednou.“

Vladimír tedy podepsal prohlášení, že trvá

na amputaci obou nohou najednou. A začala příprava. Musel zesílit, proto ho pořádně krmili. „Šestkrát denně jídlo a v polovině února mi to fikli.“

Na první chvíle po probuzení už vzpomíná s nadhledem. „Hlava si to už přebrala, a tak jsem na posteli hned začal

cvičit. Honza Hnízdil mi poradil, ať začnu

okamžitě. A také mě varoval, že až dostanu první protézy, musím okamžitě zahodit francouzské hole. Prý ať se jich pak

vůbec nedotýkám…“

Vladimír to bral jako první dobrý impuls.

Druhým byli jeho dva vnuci, kterým se

chtěl samozřejmě věnovat. Motivace to

byla natolik silná, že po třech měsících

měl ruce silné, pahýly na nohou zahojené

a dostal první protézy. Převezli jej do rehabilitačního zařízení v Hostinném v Podkrkonoší, kde mu lékař okamžitě řekl:

89