DRIVING | Paragolf
V podstatě mu už nic nechybělo. Poté, co se Vladimír Stárek čtyři roky staral o nemocného tatínka, který boj s rakovinou nakonec prohrál, si chtěl odpočinout a uvolnit ruce. Odešel proto do předčasného důchodu. A protože celý život aktivně lyžoval,
hrál fotbal, volejbal a tenis, nevydržel sedět s rukama v klíně. V létě si otevřel malou
tenisovou školu v Harrachově a v zimě mu kamarádka, která měla cestovní kancelář,
nabídla, aby učil její klienty v italském Livignu lyžovat. Konečně byl v pohodě.
Text: Jindřich Štěpánek, foto: Zdeněk Sluka
V prosinci 2012 se s kamarádem dohodli,
že konec roku stráví společně na šumavské
chalupě v Srní. Všechno proběhlo jak mělo,
ale když kamarád z chalupy začátkem
ledna odjížděl, zbývalo Vladimírovi ještě
pár volných dní do odjezdu do Livigna.
Rozhodl se, že si udělá trek a do penzionu
vzdáleného 18 kilometrů dojde pěšky.
„Tehdy se stala první chyba,“ vzpomíná.
„Jednak o mně nevěděl kamarád, který
odjel, a nic netušil ani majitel penzionu,
kam jsem mířil. Sbalil jsem si ruksak s oblečením, přidal spacák, pití, nějaké jídlo
a vyrazil. Jako dnes si vzpomínám, že bylo
pět nad nulou.“
PODCENIL PŘÍRODU
A PŘECENIL SEBE
„Sníh odpoledne začal měknout, šlo se
čím dál hůř,“ vypráví a pokračuje, „uvědomil jsem si, že bych to nemusel stihnout,
a tak jsem přidal. Najednou se mi ale
začala motat hlava. Šel jsem zrovna po
cestě, proto jsem zastavil, že si na chvilku
odpočinu a napiju se. A jak jsem sundával
batoh, tak mi ujely nohy a já sjel po stráni
do nějaké rokle.“
Vladimír si při pádu vymknul kotník. Stáhnul ho tedy obinadlem a znovu nazul pohorku. Zpátky z rokle to ale nešlo, stráň
byla příkrá a namrzlá. Mobil nefungoval,
chyběl signál. Bylo tak půl páté. Rozhodl se
tedy, že v rokli přespí. Rozbalil spacák, nasbíral pod něj pár větví a usnul.
Ráno se probudil s tím, že se nahoru přece
nějak musí dostat. Později se dozvěděl, že
už bylo mínus deset. Navíc začala padat
omrzlice a z rokle se stala nedobytná ledová stěna. „Já se nahoru už prostě nevyškrábal. Řekl jsem si, že je tam ale cesta,
po které někdo musí jít…“
Šel, ale až za deset dní. Celou tu dobu se
Vladimír snažil především hýbat. Tatranka,
čokoláda a pomeranč, co měl v batohu,
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
brzy došly, stejně jako voda v láhvi. Seškraboval tedy led, který pak v láhvi nechával v podpaždí roztát. Desátý den šel
konečně po cestě myslivec se psem. Vladimír začal pískat na prsty a myslivec na
něj volal, jestli nepotřebuje pomoc, že jde
za ním. „Ne, nechoďte, nebo se nahoru
nedostaneme ani jeden,“ křičel Vladimír.
„Přivolejte pomoc!“
Přijeli hasiči, postavili provizorní lanovku
a o patnáct kilo zhubnutého Vladimíra
vytáhli nahoru. Tři a půl kilometru ho pak
nesli ke skútru a zavezli k sanitce. „Vůbec
jsem netušil, že mi něco je, nohy mě bolely, ale měl jsem pocit, že mi jen otekly,“
vrací se do minulosti Vladimír. „Věděl
jsem, že mé tělo je dehydratováno, ale
ani ve snu mě nenapadlo, že se děje něco
jiného. V sanitce mi řekli, že když mám
trvalé bydliště v Harrachově, tak mě odvezou do nemocnice v Jilemnici. Už jsem se
trochu vzpamatoval, proto jsem trval na
tom, ať mě odvezou do Prahy, kde mám
příbuzné.“
Ve vinohradské nemocnici strávil první tři
dny na JIPce, kde jej lékaři jaksi znovu nastartovali a pak převezli na oddělení popálenin. Vladimír se nestačil divit. Proč popáleniny? Zřízenec, který ho vezl, mu jen
sdělil, že se na něj doktoři z popálenin potřebují podívat, protože se jim něco nezdá.
„Před každým vyšetřením mi pak dali před
nohy plentu, takže když mi je převazovali,
nic jsem neviděl. Zakázali mi ale chodit.
Bylo mi to divné, dokázal jsem se na nohy
přece postavit a v noci tajně chodil na
záchod,“ vzpomíná. Za dva dny převezli
Vladimíra na další oddělení. Do cév mu zavedli sondy s krví, která mířila do nohou.
To už si pomyslel, že se děje něco divného.
Pak přišel lékař a Vladimírovi oznámil, že
krev se nevrací a nezbývá nic jiného, než
chirurgii nabídnout amputaci. „Proč?“ vyhrkl Vladimír. Lékař mu sundal z nohou
obvazy a Vladimír spatřil své až ke kotníkům černé nohy. Okamžitě omdlel.
Když se probral, primářka mu oznámila, že
v rokli byl bohužel příliš dlouho a nohy se
musí amputovat pod koleny. „Nechte mě
prosím chvíli samotného,“ reagoval Vladimír. Bylo to něco, co si ani ve snu nedokázal představit. Musel si to v hlavě přebrat.
JSTE ZDRÁV
Další krutá zpráva byla, že je Vladimír
příliš zesláblý, a tak by nevydržel pod
narkózou amputaci obou nohou najednou. Proto chtěli lékaři amputovat nejdřív jednu a po třech měsících pobytu
v nemocnici druhou nohu. Pomyslel si, že
tohle asi nezvládne, a nechal si přinést telefon. Vytočil číslo letitého kamaráda, rehabilitačního lékaře Jana Hnízdila.
„Jak tě znám, ty to zvládneš,“ dozvěděl se.
„Každopádně musí jít obě nohy najednou.“
Vladimír tedy podepsal prohlášení, že trvá
na amputaci obou nohou najednou. A začala příprava. Musel zesílit, proto ho pořádně krmili. „Šestkrát denně jídlo a v polovině února mi to fikli.“
Na první chvíle po probuzení už vzpomíná s nadhledem. „Hlava si to už přebrala, a tak jsem na posteli hned začal
cvičit. Honza Hnízdil mi poradil, ať začnu
okamžitě. A také mě varoval, že až dostanu první protézy, musím okamžitě zahodit francouzské hole. Prý ať se jich pak
vůbec nedotýkám…“
Vladimír to bral jako první dobrý impuls.
Druhým byli jeho dva vnuci, kterým se
chtěl samozřejmě věnovat. Motivace to
byla natolik silná, že po třech měsících
měl ruce silné, pahýly na nohou zahojené
a dostal první protézy. Převezli jej do rehabilitačního zařízení v Hostinném v Podkrkonoší, kde mu lékař okamžitě řekl:
89