hotel pro jeho firmu i běžný hotelový provoz. Jeden krásný zámek se tu nabízel.

Když mu řekli, že u zámku je i rozestavěné

golfové hřiště a že by ho mohl mít, nebránil se. Zanedlouho se tady díky přílivu

financí začalo znovu pracovat, a to rovnou

podle přísných standardů americké golfové asociace USGA. Dnes je hřiště třetím

rokem v provozu, patří k němu i zmíněný

zámek – hotel Batthyány Castle a vedle

stojící hotel Batthyány Kúria. Loni zde otevřeli první polovinu z celkem 32 luxusních

apartmánů, které postupně vyrostly přímo

u klubovny hřiště.

Klubovna je jedním z místních unikátů –

majitel si přál vybudovat resort, kde by nic

nebylo běžné: vše od samotného hřiště

přes klubovnu až k apartmánům se má honosit přívlastky jako výjimečné, luxusní, pětihvězdičkové. Příjemné na tom je, že se tak

děje za ceny odpovídající víc maďarskému

než běžnému evropskému stardardu – za

relativně málo peněz hodně muziky. Příkladem je už samotné green fee – za 60 euro

si hřiště Roberta Trenta Jonese jinde nezahrajete. A stejné je to i s míčky na drivingu.

Zpět však ke klubovně. Je veliká, třípatrová, prosklená, velice moderní a parádně

designérsky pojatá. Interiér nabízí do detailů propracovaný koncept, jasné formy

a linie, nevídané lustry a další prvky. Panoramatický výhled na jezero a okolní jamky,

slunečná terasa, v prvním patře gurmánský restaurant s další terasou, Spike bar,

proshop. Terasa v přízemí je obklopena

putting greenem, který je po setmění

osvětlený, takže si hosté mohou zatrénovat nebo zasoutěžit i večer.

Zala Springs nabízí zajímavou sestavu

vodních i písečných překážek.

To, že se sem slovutný architekt dostal, je

dílem souhry zajímavých náhod. Na počátku, asi před šesti lety, se zde nacházel

ladem ležící projekt velkorysého hřiště na

stošedesátihektarovém pozemku, na který

investor kvůli nesplněným bankovním příslibům finančně nedosáhl. Souběžně s tím se

objevil jeden z nejbohatších Maďarů – nehledal golf, ale zámek, který by sloužil jako

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

Areál je tak velký, že architekt nemusel mačkat jamky na sebe, kolem každé

je dost místa, hrajete bez rušení dalšími

hráči. To může být drobná nevýhoda pro

hráče, kteří se při nepřesných drajvech

často spoléhají na pomoc vedlejší ferveje, to tady nefunguje. Hřiště (s pěti odpališti na každé jamce) obtáčí klubovnu

ve směru proti hodinovým ručičkám; po

devíti jamkách se hra, jak je dobrým zvykem, těsně přiblíží klubovně. Dovnitř oválného prostoru ohraničeného jamkami by

se vešla ještě spousta dalších.

Greeny jsou dost rychlé, férové, některé

mají ledvinovitý tvar. Typické jsou bankry, které se objevují často po trojicích.

Mají velmi příjemné oblé tvary a nevysoké

okraje, na pohled přímo hladí na duši.

Dá se z nich hrát, ale přesto je lepší se jim

vyhnout a vidět v nich jen optickou výzdobu fervejí a greenů. Od první do poslední jamky máte pocit, že hrajete něco

mimořádného. Je to v té trochu fádní maďarské krajině jako zjevení.

Každá jamka je jiná, všechny zajímavé.

Občas lesík nebo pár vysokých solitérních

stromů, ale většinou téměř linksový charakter. Dotazu, která jamka se hráčům líbí

nejvíc, se manažer hřiště Damian McPherson z Anglie jen zasměje: „Každý vám vyjmenuje jinou.“ Signature hole je devítka,

hned se k ní dostaneme.

Hřiště začíná s dosti obtížným, lehce kličkujícím pětisetmetrovým pětiparem, jehož

green je schován za bankry. Pak zajímavý

třípar a hned další pětipar, ze žlutých 536

metrů, dogleg s rybníkem a bankry obsypaným greenem, po něm se dostaneme

73