hotel pro jeho firmu i běžný hotelový provoz. Jeden krásný zámek se tu nabízel.
Když mu řekli, že u zámku je i rozestavěné
golfové hřiště a že by ho mohl mít, nebránil se. Zanedlouho se tady díky přílivu
financí začalo znovu pracovat, a to rovnou
podle přísných standardů americké golfové asociace USGA. Dnes je hřiště třetím
rokem v provozu, patří k němu i zmíněný
zámek – hotel Batthyány Castle a vedle
stojící hotel Batthyány Kúria. Loni zde otevřeli první polovinu z celkem 32 luxusních
apartmánů, které postupně vyrostly přímo
u klubovny hřiště.
Klubovna je jedním z místních unikátů –
majitel si přál vybudovat resort, kde by nic
nebylo běžné: vše od samotného hřiště
přes klubovnu až k apartmánům se má honosit přívlastky jako výjimečné, luxusní, pětihvězdičkové. Příjemné na tom je, že se tak
děje za ceny odpovídající víc maďarskému
než běžnému evropskému stardardu – za
relativně málo peněz hodně muziky. Příkladem je už samotné green fee – za 60 euro
si hřiště Roberta Trenta Jonese jinde nezahrajete. A stejné je to i s míčky na drivingu.
Zpět však ke klubovně. Je veliká, třípatrová, prosklená, velice moderní a parádně
designérsky pojatá. Interiér nabízí do detailů propracovaný koncept, jasné formy
a linie, nevídané lustry a další prvky. Panoramatický výhled na jezero a okolní jamky,
slunečná terasa, v prvním patře gurmánský restaurant s další terasou, Spike bar,
proshop. Terasa v přízemí je obklopena
putting greenem, který je po setmění
osvětlený, takže si hosté mohou zatrénovat nebo zasoutěžit i večer.
Zala Springs nabízí zajímavou sestavu
vodních i písečných překážek.
To, že se sem slovutný architekt dostal, je
dílem souhry zajímavých náhod. Na počátku, asi před šesti lety, se zde nacházel
ladem ležící projekt velkorysého hřiště na
stošedesátihektarovém pozemku, na který
investor kvůli nesplněným bankovním příslibům finančně nedosáhl. Souběžně s tím se
objevil jeden z nejbohatších Maďarů – nehledal golf, ale zámek, který by sloužil jako
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
Areál je tak velký, že architekt nemusel mačkat jamky na sebe, kolem každé
je dost místa, hrajete bez rušení dalšími
hráči. To může být drobná nevýhoda pro
hráče, kteří se při nepřesných drajvech
často spoléhají na pomoc vedlejší ferveje, to tady nefunguje. Hřiště (s pěti odpališti na každé jamce) obtáčí klubovnu
ve směru proti hodinovým ručičkám; po
devíti jamkách se hra, jak je dobrým zvykem, těsně přiblíží klubovně. Dovnitř oválného prostoru ohraničeného jamkami by
se vešla ještě spousta dalších.
Greeny jsou dost rychlé, férové, některé
mají ledvinovitý tvar. Typické jsou bankry, které se objevují často po trojicích.
Mají velmi příjemné oblé tvary a nevysoké
okraje, na pohled přímo hladí na duši.
Dá se z nich hrát, ale přesto je lepší se jim
vyhnout a vidět v nich jen optickou výzdobu fervejí a greenů. Od první do poslední jamky máte pocit, že hrajete něco
mimořádného. Je to v té trochu fádní maďarské krajině jako zjevení.
Každá jamka je jiná, všechny zajímavé.
Občas lesík nebo pár vysokých solitérních
stromů, ale většinou téměř linksový charakter. Dotazu, která jamka se hráčům líbí
nejvíc, se manažer hřiště Damian McPherson z Anglie jen zasměje: „Každý vám vyjmenuje jinou.“ Signature hole je devítka,
hned se k ní dostaneme.
Hřiště začíná s dosti obtížným, lehce kličkujícím pětisetmetrovým pětiparem, jehož
green je schován za bankry. Pak zajímavý
třípar a hned další pětipar, ze žlutých 536
metrů, dogleg s rybníkem a bankry obsypaným greenem, po něm se dostaneme
73