Sedím v prostorné restauraci klubovny
olomouckého golfového hřiště, venku sálá
z bezmračné oblohy na ferveje i na hlavy
hráčů slunce, neodbytný společník tohoto
golfového léta. Na terase se chystá vyhlášení turnaje, natěšení premianti si poočku
prohlížejí vystavené ceny a trofeje.
Text: Ivo Doušek, foto: Golf Resort Olomouc
Proti mně sedí Jan Kalabis, manažer resortu, zástupce už třetí
generace rodiny Kalabisů, s níž je celá historie olomouckého
hřiště neodmyslitelně spjata. Když jeho dědeček s babičkou otevírali první kus hřiště, byl robátkem školou ještě nepovinným,
dnes je to pětadvacetiletý sebejistý mladý muž, nepřehlédnutelný svou výškou, platný hráč olomouckého mužského týmu.
Naslouchám jeho vyprávění o dvaceti letech zdejšího golfu
a o způsobu, jakým klub toto jubileum slaví.
„V Olomouci golf dlouho nebyl. Babička s dědečkem (zakladatelé Marcela a František Kalabisovi, pozn. autora) někde ke golfu
přičichli, zalíbil se jim, ale museli za ním jezdit až do Šilheřovic.
Tam poznali jedinečnou atmosféru, viděli, jak snadno golf spojuje
i neznámé lidi, hra je chytila, jezdili stále častěji. Samozřejmě jim
začalo vadit, že nemají hřiště někde blíž. A k myšlence hřiště někde u Olomouce už to byl jen kousek,“ vzpomíná Jan Kalabis.
Perlou olomoucké osmnáctky je ostrovní třípar, hraný jako osmý v pořadí.
Třináctá je krajinově krásná, velkorysý odpal z výšky na širokou,
místy doprava skloněnou fervej, po ní sbíhají míčky k dlouhé
vodě. Dlouhý drajv vás dostane až do blízkosti greenu. Čtrnáctá
je obtížná svou délkou, stoupá do dlouhého kopce, má krásný
tvarovaný green. Nejvyšší bod hřiště. Hned vedle leží odpaliště
patnáctky, jste jako na rozhledně, jen ta jamka je trochu komplikovaná. Fervej vede dolů, můžete si vybrat přímou cestu přes
rybník před greenem, nebo ho obejít zleva, delší, ale bezpečnější cestou.
I další jamka je složitá, pravý dogleg, po drajvu vlevo voda, vpravo
bankry. Ke greenu stoupá, před ním je složitý terén. Dogleg mnozí
zkracují, ale dostanou se mezi komplikované, rafem porostlé kopečky a údolíčka. Předposlední jamka zase velkorysá – trochu se
zatají dech: dlouhý třípar z velké výšky, vlevo od greenu je voda,
vpravo zužuje vstup na green dlouhý příčný bankr. Paráda, pro odvážné. A poslední, tam je zajímavý dost úzký odpal, pak nepříliš
široká klesající fervej vede stále rovně až ke greenu. Ten tvoří poloostrov, vlevo i vpravo od něj je hodně vody. Pěkný závěr.
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
Kalabisovi se do toho pustili. V roce 1998 byl na kopci nad obcí
Véska otevřen driving a další tréninkové plochy. Toto datum se
považuje za počáteční. O rok později už otevřeli devět jamek –
v místech, kde se nyní nachází veřejné devítijamkové hřiště. Dnes
by se na něm asi nic oficiálního hrát nemohlo, tehdy však byla
devítka znormovaná a hrály se na ní turnaje.
O tři roky později už se hrálo na prvních devíti jamkách současného
hřiště. Devět jamek vydrželo čtyři roky, v roce 2006 k nim přibyla
druhá devítka, postavená na velkém svahu nad tou první. Na světě
byla klasická mistrovská osmnáctka. Obě její devítky jsou od sebe
výrazně odděleny, dotýkají se jen v místě obou svých začátků.
„Popularita hřiště se zvětšovala, přicházely i větší turnaje, plynule
rostla i členská základna. Není se co divit, jediná osmnáctka v širém okolí – v době tehdejšího golfového boomu... Původní klubovna a parkoviště přestávaly stačit. Klubovna stačila jen proto,
že stačit musela, jiná nebyla, v jediné místnosti byla recepce i restaurace,“ ohlíží se zdejší manažer do minulosti.
V ní bývalo dost plno, byla to ta doba, kdy hráči ještě neprchali
hned po turnaji nebo po hře, tehdy býval klubový život v tomto
smyslu bohatší. A dobře se tam jedlo, místní dobroty byly proslulé, většinou šlo o běžná jídla české kuchyně nebo zajímavé variace těstovin.
František Kalabis v roli majitele i prezidenta klubu se rozhodl
posunout věci dál. A tak se na plošině u odpaliště jamky jedna
a deset objevily stavební stroje. Do roka od prvního kopnutí tady
stála velkoryse dimenzovaná, vzdušná klubovna s konferenčními
místnostmi a hotelovou nadstavbou!
81