Page 35
INSTRUKCE
|
Emoční inteligence
WWW.CASOPISGOLF.CZ
33
Francouzský filozof, matematik a fyzik
René Descartes sice nebyl první v historii
lidského myšlení, kdo byl přesvědčen
o dualitě člověka, neboli údajné odděle-
nosti „těla“ a „duše“, nicméně významně
přispěl k tomu, že se tento domnělý roz-
por stal součástí naší západní civilizace.
Descartes byl přesvědčen, že duše a tělo
jsou zásadně odlišných podstat.
Tento princip se pak rozšířil také na vnímá-
ní duality mezi „rozumem“ a „srdcem“,
což dodnes komplikuje život i současným
golfistům západní kultury, soustavně chy-
bujících v tom, že se snaží hrát buď „chlad-
ným rozumem“, nebo se naopak „nechají
unést srdcem“. Tyto dvě stránky lidské
bytosti však není dobré oddělovat.
Skutečnost je taková, že k hraní oprav-
du dobrého golfu – stejně jako k úspěš-
nému řízení podniku či k bezpečnému
pilotování letadla – potřebujeme do-
sáhnout harmonické a efektivní spolu-
práce obou těchto faktorů. Lidská by-
tost nemůže úspěšně jednat pouze na
základě emocí, stejně tak ovšem není
možné přijímat správná rozhodnutí
a šťastně žít bez emocí.
Měl jsem v Portugalsku možnost poznat
práce profesora Damásia, jenž mi pomo-
hl zdůvodnit mé dlouholeté vnitřní pře-
svědčení, že se Descartes mýlil. António
Damásio (narozen v Lisabonu v roce
1944) patří k významným vědcům
v oboru neurologie a neuropsychologie
a momentálně působí jako profesor na
University of Southern California.
Rozruch ve vědeckých kruzích a pozor-
nost „laické veřejnosti“ vyvolala v roce
1996 jeho kniha „O Erro de Descartes“
(Descartův omyl), v níž se na základě
dlouholetých klinických výzkumů ote-
vřeně postavil proti „descartovské“ či
„karteziánské“ teorii oddělování emocí
a racionálního myšlení.
Nyní přibývá stále více prací z oblasti
neurologie, psychologie a sportovní
psychologie, potvrzujících správnost
profesorovy teorie – neboli to, že bez
emocí nemůže člověk úspěšně komuni-
kovat s ostatními lidmi, nedokáže efek-
tivně pracovat ani dosahovat dobrých
výsledků ve sportu. Tajemstvím efektiv-
ního jednání v jakékoliv činnosti tedy
není emoce potlačit, nýbrž se propraco-
vat k jejich lepšímu poznání a ovládání
prostřednictvím emoční inteligence.
Ještě dále pokročil v knize „The Feeling
of What Happens“ (v portugalštině
„O Sentimento de Si“ – český překlad,
pokud vím, dosud neexistuje, mohl by
znít například „Cesta k poznání sebe
sama“). Například americký neurobiolog
David Hubel, nositel Nobelovy ceny za
medicínu, o Damásiovi prohlásil, že je
to „momentálně nejoriginálnější vědec
zabývající se funkcemi lidského mozku“.
Jakkoliv rád studuji knihy o emocích, sebe-
poznání a sebezdokonalování od autorů
jako jsou Damásio, Goleman nebo Chopra,
není tento článek pouhou kompilací jejich
myšlenek a doporučení. Je to spíše syn-
téza, která se skládá částečně z výsledků
výzkumu těchto vědců a z větší části z mé
osobní zkušenosti – tedy z toho, jak to
dopadne, když se podobná „moudra“
na sebe snaží aplikovat průměrný občan
západní civilizace a průměrný golfista.
Pokusím se srozumitelně vysvětlit, že
emoce pro nás mohou být velmi špat-
ným pánem, ale pokud je dokážeme po-
chopit a zvládnout a synergicky zapojit
do našich rozhodnutí, mohou být skvě-
lým sluhou.
KDYŽ NÁS EMOCE OPANUJÍ
Každý z nás si pamatuje nějaký vlastní pří-
běh, kdy jsme udělali něco zvláštního, ne-
čekaného nebo trapného pod vlivem bles-
kového návalu emocí. Nemohu na tomto
místě vynechat vzpomínku na emoční
zhroucení, které mne postihlo někdy po-
čátkem 80. let minulého století během
turnaje na hřišti v pražském Motole.
Hřiště se vyznačuje velmi příkrými svahy
a můj míček uvázl v jednom z bankrů ve
svahu. Vzal jsem sand wedge a s obavami
zkusil míček zahrát ven. První rána byla
špatná, také druhá, třetí i čtvrtá. Asi tak
u páté rány se mi zatmělo před očima
a začal jsem zběsile švihat holí v bankru
stále rychlejším rytmem, až se to celé
muselo podobat extatickému záchvatu
jurodivých tanečníků z nějaké sekty.
Nakonec jsem hůl zahodil, svalil se na
svah pod bankrem a nechal jsem síly při-
tažlivosti působit na mé ztýrané tělo
a válel jsem sudy směrem dolů k silnici…
Byl se mnou tehdy ve flajtu kamarád Jiří
Velden, dnes úspěšný golfový architekt.
Díky tomu, že má nadání ztvárňovat
do legend podobné příběhy, vypráví
se dnes mezi známými tato historka
po názvem „Házečka s válendou“…
Rozhodnutí napsat tento článek ve mně
dozrálo, když jsem četl práce profesora
Damásia a současně se zamýšlel nad
dramatickým průběhem posledního kola
US Open 2010. Obzvláště mne inspirova-
lo zdánlivě nepochopitelné zhroucení
v podání Dustina Johnsona, jenž po
třech dnech bezpečně vedl a vypadal
jako majitel dokonalého švihu, který si
s jistotou jde pro titul.
Okamžik sebezničujícího chování to-
hoto golfisty v kole posledním byl stu-
dijním příkladem toho, že k vítězství
v golfu nestačí pouze být „vlastníkem
kompletní sady nástrojů“, nestačí per-
fektně ovládat všechny údery. Je rovněž
nutné umět se vyhnout určitým chy-
bám vyskytujícím se v golfu na všech
úrovních. Většina jich pramení z nedo-
statečného chápání a ovládání emocí,
z nedostatečného rozvoje a regulace
naší emoční inteligence.
Slavný americký golfista Johnny Miller
(vítěz US Open z roku 1973) a současný
komentátor golfu pro americkou TV
stanici NBC je znám svými nevybíravý-
mi poznámkami na adresu současných
hvězd. I takový cynik však byl viditelně
pohnut tím, jak neuvěřitelně se zhroutil
mladý a talentovaný Johnson, který
vedl a mohl turnaj snadno vyhrát.
Bylo patrné, že jeden velmi špatný úder,
který ohrozil vidinu vítězství, úplně za-
temnil Johnsonovi mozek. A pak následo-
vala jedna chyba za druhou. Pro pocho-
pení toho, co v ten okamžik postihlo
Johnsona (a co často postihuje rekreační
hráče), je důležité povšimnou si přesných
detailů té situace – ve velmi krátkém ča-
sovém úseku nedal kedymu žádnou šanci,
aby mu poradil, aby s ním konzultoval
možná řešení. Namísto toho provedl bles-
kově za sebou několik zbrklých úderů,
u kterých bylo patrné, že neodpovídají
jeho hráčské úrovni.
To, co jej postihlo, se z hlediska neurolo-
gie a psychologie velmi podobá tomu, co
jsem předvedl já kdysi v pražském Motole,
když se mi zatmělo před očima a namísto
zastavení, vydechnutí a přemýšlení jsem
Lidská bytost nemůže úspěšně jednat pouze
na základě emocí, stejně tak ovšem není možné
přijímat správná rozhodnutí a šťastně žít bez emocí.
Text a foto:
Ondřej Kašina, Lisabon