Strana 86

ROZHOVOR | Dušan Mlynarčík

Drahé kameny mě bavily už jako kluka

Pak jsem potkal Jitku

Seznámili se na Valentýna v roce 1991. Ona byla zlatni‑ ce, on pracoval v restauraci a rád stavěl modely letadel. O vlastní značce tehdy neuvažovali. Dnes JK Šperky sla‑ ví 35 let a Dušan Mlynarčík, jejich CEO, spoluzakladatel a spolumajitel, má radost především z toho, že po prv‑ ních zákaznících přicházejí jejich děti. A že ho společná práce s Jitkou Kudláčkovou pořád baví.

Dušana Mlynarčíka jeho práce stále naplňuje, v budoucnu by však byl rád, kdyby na něj navázal některý z jeho čtyř potomků.

Když se vrátíte do roku 1991, co vnímáte jako první?

Jitku. Seznámili jsme se na svatého Valentýna. Já jsem se zrovna vrátil z vojny a pracoval v Restauracích a jídelnách Praha 1, přestože mám filmovou školu. Jitka byla ve zlatnickém družstvu Soluna. Oba podniky tehdy končily nebo se měnily a my jsme potřebovali něco dělat. Bylo nám něco přes dvacet. Že z toho bude značka a jednou k nám budou chodit další generace zákazníků? To jsem si vůbec neuměl představit.

Pamatuji si ale, jak mi Jitka poprvé ukázala výrobu šperku. Měla kousek něčeho, co v surovém stavu ani nepřipomínalo zlato, a udělala z něj krásný prsten. To mě dostalo. Od dětství jsem s bratrancem stavěl modely letadel a měl rád jemnou práci.

A taky kameny. Máma mi kdysi koupila knížku Drahé kameny kolem nás. Najednou se to všechno nějak spojilo.

se, že za ní přijedu a zkusíme tam žít. Klidně bych zase dělal v restauraci. Psali jsme si dopisy. Občas jsme si zavolali, ale

Máme dodavatele, které dlouho známe. Někdy zavolají oni, že mají něco zvláštního, jindy hledáme my. Když klient chce například sadu s turmalíny paraíba určitého odstínu, může trvat měsíce, někdy i roky, než se vhodné kameny sejdou.

A potom vám Jitka odjela do Venezuely. Jak se to přihodilo?

Chtěla do světa, získat zkušenosti. Já jsem v Annonci našel inzerát, že italská majitelka obchodu v Caracasu hledá zlatníky. Zavolal jsem tam a řekl Jitce: Hele, tady můžeš jet do Venezuely. Chodili jsme spolu teprve pár měsíců. Domluvili jsme

minuta stála asi sto korun a já měl výplatu kolem dvou tisíc. Tak si představte čtvrthodinový hovor. Potom mi ale volala a brečela, že je tam pokus o převrat, létají vrtulníky a má strach. Nakonec se přibližně po roce a čtvrt vrátila. Profesně jí to dalo strašně moc. Pracovala s kameny a šperky, ke kterým se tady předtím nedostala.

A přijela s myšlenkou, že bychom jednou mohli takové věci dělat i u nás.

Za každým šperkem je lidský příběh.

Jenže zatím jste měli zlatnický stůl v garsonce.

Přesně. Jitka tam vyráběla a já už měl s kamarády malou restauraci. Někdy si tam dávala schůzky s klienty. Nejdřív to byli hlavně známí a přátelé, potom se to nabalovalo, až už jsme to nemohli mít doma. My jsme tehdy moc nepřemýšleli, jestli je to těžké. Prostě jsme se chtěli uživit a dělat to nejlépe, jak umíme. Samozřejmě jsme si museli získat důvěru. Drahý kámen vám lidé jen tak nesvěří. Jednu věc jsem měl v sobě od rodičů: raději míň věcí, ale

84 | GOLF