Page 22
ROZHOVOR
|
Patrik Kupec
20
|
GOLF
turnaje, kde tři dny hráli amatéři s profe-
sionály, jsem se ujal pro mě nezvyklé role
caddyho.
V čem spočívala vaše práce při
turnaji?
Moje funkce byla obligátní – vybírat hůl
pro danou ránu, číst greeny, ale i hrabat
bunkery a obsluhovat praporkovou tyč.
Především však jsem měl psychicky pomá-
hat mému hráči během hry a rovněž mu
poskytnout technické rady během tré-
ninku na driving range.
Setkal jste se s některým z hráčů
PGA Tour?
Byla jich spousta. Při nejrůznějších rautech
a pak na hřišti jsme se seznámili s Mattem
Kucharem, Brandtem Snedekerem,
Joe Ogilviem, Mattem Jonesem, Billym
Horschelem, Bo Van Peltem, Russelem
Henleym, Camilo Villegasem, Charley
Hoffmanem a mnohými dalšími. Byl to
komunikačně velice aktivní turnaj a posky-
toval k seznamování hodně bezprostřed-
ních příležitostí.
Jaký na vás udělali tito „super“
hráči dojem?
Největší dojem na mě udělali bezesporu
Joe Ogilvie a Bo Van Pelt. Přes svoji popu-
laritu netrpí žádnými hvězdnými maný-
rami, chovají se naprosto kolegiálně, oba
jsou příjemnými, zábavnými a inspirativ-
ními spoluhráči a skutečnými osobnostmi,
což o některých jiných – jmenovat je ale
nebudu – tvrdit nemohu.
Setkal jste se také s Gary Playerem,
jak na vás působil?
Tímto setkáním jsem byl zpočátku zasko-
čen, poněvadž mě nikdo předem neinfor-
moval o tom, s kým budu sedět u stolu.
Když jsem se ocitl tváří v tvář Garymu, byl
jsem trochu na rozpacích, on se ale pro-
jevil jako nesmírně sympatický a otevřený
člověk. Vyptával se na golf v Čechách,
vyprávěl o vlastních aktivitách, komen-
toval turnajové dění. Musím přiznat, že
bylo poučné sledovat a porovnávat cho-
vání takové golfové ikony jako je Black
Knight a jiných, méně zkušených a určitě
méně úspěšných hráčů – kupříkladu Billy
Horschela – ve vztahu k okolním amaté-
rům a návštěvníkům. Pan Player byl velice
vstřícný a vřelý i k fanouškům, které si, dle
mého názoru, ani nemohl pamatovat.
Občas říkám, že lidé jsou různí, ně-
kteří hrůzní. Jaké jsou „hvězdné“
manýry některých hráčů? Samo-
zřejmě beze jmen.
Hlavně mi vadí arogance. Chápu, že se
každý hráč na hřišti chová jinak. Někdo se
hodně uzavře, aby se nerozptyloval, ně-
kdo si naopak chce povídat o všem mož-
ném, jen aby hru samotnou mezi ranami
vypustil z hlavy. Pochopitelně je druhý
typ pro okolí příjemnější, ale i ten první
by měl, dle mého názoru, dodržovat zá-
kladní společenské normy – odpovědět
na pozdrav a poděkovat, když mu spolu-
hráč pochválí jím právě zahraný eagle. To
nejsou velké nároky.
Pak došlo na trénink a turnaj, s kým
jste hráli?
Při tréninkových kolech jsme se na něko-
lika jamkách potkali se švédskou legendou
Jesperem Parnevickem a Australanem
Aaronem Baddeleym. S ostatními jsme se
míjeli na jamkách, pouštěli je, když před-
bíhali. Po pravdě řečeno, byl jsem udiven,
jak laxně někteří hráči tréninková kola be-
rou. Jedni chodili i cvičné dny s caddym
pěšky, trávili na každém greenu dvacet
minut přihrávkami ze všemožných pozic,
druzí jezdili ve třech na vozíku, od odpa-
liště do jamky jim to nezabralo ani pět
minut, a když na další jamce někdo hrál,
tak jeli na jinou.
Předpokládám, že Jesper Parnevik
měl na čepici otočený kšilt vzhůru
a za uchem týčko. Jak hrál, je stále
ve formě?
Nemohu posuzovat jeho nynější formu
od dřívější. Čeho jsem byl svědkem, tak
spoléhal na docela veliké draw, což může
občas řádně zkomplikovat život, přede-
vším pak pod tlakem, kdy je krůček k ne-
hledatelnému hooku. Jesper na mě navíc
působil jako bedna dynamitu, takže si do-
káži představit, jak při vypjatých momen-
tech musí bojovat sám se sebou.
Chtěl bych se zeptat na Aarona
Baddeleyho. V roce 2000 totiž hrál
na mistrovství světa amatérských
družstev v Berlíně spolu s našimi
reprezentanty. Dnes je na PGA Tour,
zatímco oni...
Co k tomu říct… oni ne. U nás už je dle
mého názoru také pár hráčů, kteří by
se prosadit mohli. Švihově je na tom
hodně lidí dobře, ale o tom to bohu-
žel není. Některé účastníky tour, jsem
si – dle švihu – pletl s amatéry a rozlišil
jsem je až podle jiného dresu, který měl
jejich caddy. Nebo jiný příklad. Myslím,
že to bylo hned ve čtvrtek, kdy jsme
šli s Horschelem, který má velice čistý
a strojový švih. Donesl 67 ran. Ve fl ightu
před námi hrál Charley Hoffman, z ně-
hož jsem měl dojem, že se neuvěřitelně
trápí – samý bunker, do greenu si při-
hrával z krkolomných pozic, házel ho-
lemi, měl jsem pocit, že zahraje tak 80.
V klubovně jsem zjistil, že to bylo 65.
Výsledek se počítá. Kolikrát jsem zazna-
menal, že pár z našich hráčů je po dvou
nebo i třech kolech na zahraničním tur-
naji vysoko a výsledek nakonec nebyl ta-
kový, jaký by i oni sami chtěli nebo měli
chtít.
Aaron Baddeley byl pověstný tím,
že moc nečetl dráhy puttů, zalo-
žil putter a hned míček odehrával.
Dělá to stále?
Něčeho výjimečně odlišného jsem si u něj
nevšiml. Možná proto, že to bylo cvičné
kolo. Přišlo mi, že nic jiného než tempo
neřeší. To Snedekerovo puttování se mi
zdá výstřednější.
V čem?
Je jako motorová myš. Dráhu puttu si
přečte, ale jakmile přijde k míčku, tak je
do deseti vteřin (a to možná ještě přidá-
vám) po všem. U cvičných puttů působí,
že je dělá z povinnosti, a hlavně, aby je
měl rychle z krku. S míčkem to pak není
o moc lepší – prostě do něj klepne, aniž
Clinton je vůdčí osobnost, je svůj a rád se podělí
o své nabyté zkušenosti s ostatními. Na jedné
z jamek začal například zaníceně vysvětlovat mému
svěřenci, jakým způsobem má hrát driverem.