ROZHOVOR | Tereza Melecká

Loučení se studiem a univerzitním golfem zvládla Tereza Melecká, pokud bychom

použili školní známkování, na výbornou. Loni na podzim vyhrála v zámoří tři turnaje

– dva na podzim a celkem během studia šest, což žádná jiná Češka na amerických

univerzitách nedokázala – a na konci roku přestoupila mezi profesionálky. A v nasazeném tempu 23letá golfistka nijak nepolevila. V závěru roku prošla kvalifikačním

maratonem o kartu na Ladies European Tour a hned na první pokus ji získala. Letos

už se může těšit na bitvy na profesionální golfové scéně.

Předchozí rok pro vás byl v mnoha

směrech přelomový. Jaký byl z vašeho pohledu?

Dost dobrý. Tak bych to řekla dvěma slovy.

Samozřejmě tam byly i slabší okamžiky, ale

tak je to v golfové sezoně vždycky. Převažovaly ovšem ty lepší. Dvě podzimní výhry

na turnajích ještě v Americe byly příjemným nakopnutím. Zkusila jsem i kvalifikaci

na LPGA ještě v Americe. To byla první

zkouška, ale tam se to úplně nepovedlo.

Už jsem ale věděla, co mě čeká, a byla lépe

připravená na kvalifikaci LET ve Španělsku.

Tam už jsem ji zvládla.

Rok pro vás byl přelomový i proto, že

jste přestoupila z amatérské scény

na profesionální. Jak to bylo těžké?

Jako proces to není složité. Pošlete pár

mailů, a pokud to oni schválí, ze dne na

den můžete být profesionálem, když splňujete všechna kritéria. Jinak se ale musíte vy sami srovnat s tím, že je to pořád

stejná hra, stejný golf, i když teď už je to

moje práce a živobytí. Tohle si musí člověk uvědomit a brát vážně.

Když říkáte, že si to musí člověk

srovnat v hlavě, zní to jednoduše,

ale jaká je potom realita?

Většinou se přestup od amatérů mezi profesionály neřeší v okamžiku, kdy to přijde,

ale třeba už tak dva roky předtím, než

chce člověk odejít k profesionálům. Na

mě to přišlo mezi třeťákem a čtvrťákem

na vysoké. Bavila jsem se o tom se svou

koučkou a ona na to: jé, ty jsi o rok později než ostatní. Pro mě to ale bylo vlastně

lepší, protože jsem se zbytečně nestresovala dva roky, ale jen jeden. Potom to ale

z člověka spíš spadne, protože už jsem

udělala to rozhodnutí, vím, že musím hrát

dobře, vím, že mě čeká kvalifikace, kterou

musím zvládnout. Složitější to bylo hned

po tom rozhodnutí, začala jsem hrát trochu hůř, ale když to z vás později spadne,

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

pochopíte to a vše se srovná, tak už to jde

tak nějak samo.

V zámoří vám kvalifikace ještě nevyšla, v Evropě už ano. Zvládla jste maraton devíti kol Q-School. Jak moc

to bylo náročné?

Bylo to dost náročné. Hlavně fyzicky. Začínala jsem sezonu koncem ledna a končila

v prosinci. Sezona byla dlouhá, tělo už unavené a nebyl prostor si odpočinout. Na za-

Ne, ne, nic takového. Vůbec. Byla s námi

i maminka, ta se zase starala o zázemí

a dělala kuchařku. Bylo to super. I proto,

že jsme nemohli nikam chodit, museli

jsme být v bublině.

Co na téhle fázi bylo nejnáročnější?

Udělala jsem jednu dobrou věc, že jsem

letěla o týden dřív do Malagy a tam se

s trenérem připravovala. Byly tam hodně

podobné podmínky, také silný vítr a na

Když jsem hrála profesionální turnaje nebo teď

kvalifikaci ve Španělsku, byli jsme pořád na bílých

odpalištích vzadu. Jamky byly dlouhé, takže jsem

musela používat i jiný styl hry a hole. V Americe to

je většinou o ráně drajvrem a pak krátkým

železem, někdy i „péčkem“ na green.

čátku roku byl jarní semestr, po něm návrat

domů a hrála jsem turnaje v létě v Česku

a v zahraničí, potom zase návrat do Ameriky, a ještě na konec roku kvalifikace ve

Španělsku. Bylo to těžké nejen fyzicky, ale

i psychicky, protože to bylo fakt hodně kol

a člověk se musí soustředit na každou ránu.

ten si musí člověk zvyknout. Takže když

jsem přijela do dějiště kvalifikace, naskočila jsem rovnýma nohama a nebyla už

tak vystrašená. Prostě musíte podmínky

přijmout, akceptovat je a hrát. Nic jiného

vám nezbyde, když chcete v takové konkurenci uspět.

Co bylo při kvalifikaci ve Španělsku

nejtěžší?

Podmínky. Ty byly hodně těžké a složité,

protože foukal silný vítr. Počítali jsme leckdy tři hole nahoru nebo naopak tři dolů

oproti normálu. Ještě, že jsem tam měla

tátu jako caddieho. Já mu říkala čísla a on

mi řekl ta finální. Byla to fakt matematika.

Chyběl čas na odpočinek, proto i to předposlední a poslední kolo, osmé a deváté,

nebylo už tak dobré. Spíš už si člověk

přál, aby to měl za sebou a aby to zvládl.

Bylo to opravdu náročné.

Vraťme se ještě do zámoří a na univerzitu. Zapsala jste se do historie

českého golfu tím, že jste během

studia vyhrála nejvíc turnajů. Šest,

jestli se nepletu…

Je to tak, vyhrála jsem v Americe šest

turnajů.

Mít tatínka po svém boku takovou

dobu, to může někdy hrozit i nějaká

„ponorka“…

Co taková vítězství znamenají pro

vás a pro vaše okolí?

Pro školu je to možnost, jak se zviditelnit, jak nabrat lepší golfisty na další roky.

Je to taková reklama, hodně to znamená

pro kouče. To proto, že táhnu nahoru

celý tým, zlepšuji ranking a tím pádem

mohou dostávat větší dotace, lepší možnosti sponzoringu. V Americe vás chválí

37