ROZHOVOR | Zbyněk Kotek

Zbyněk Kotek: Kde je vůle, je i cesta!

Heslo, které je v případě Zbyňka Kotka víc než příhodné. Až se s jeho životní poutí

seznámíte, nejspíš vás nepřekvapí, že letos ovládl národní i mezinárodní šampionát

hendikepovaných golfistů ve hře na rány. Více prozradí v následujícím rozhovoru.

Proč vy a golf? Kdo nebo co vás

k němu přivedlo?

V podstatě jsem se k němu přivedl sám.

Sport jsem měl rád, a hlavně ho aktivně

provozoval vlastně už odmala. Ruku jsem

si nešťastnou náhodou zranil při banálním

pádu z jednoho metru z klasického venkovního betonového květináče. Život bývá

plný paradoxů, takže kde jinde se mi to

mělo stát než v ozdravovně. Stačila vteřina následovaná nešťastnou sérií několika

operací a rukou už jednoduše neudělám

větší pohyb než v rozsahu nějakých 30 až

40 stupňů. Nezůstal mi ale jen fotbal nebo

hokejbal. Jedním z prvních dárků, které

jsem tehdy dostal, byla tenisová raketa od

babičky. Na rehabilitaci. A já jako žák a následně i junior nehrál vůbec špatně, co mi

nedal rozsah, to jsem dohnal pohybem po

kurtu. Anebo si vypomohl levou rukou. Kde

je vůle, je i cesta.

Sport mi vyplňoval volný čas i jako dospělému, ovšem golf samotný v něm zastával

svoji roli stále jen virtuálně. A to doslova. Pamětníci si možná ještě i dnes vzpomenou

na první verze počítačové hry PGA Tour.

Miloval jsem to. S kamarády jsem sice stále

chodil hrát fotbal, nicméně „doba golfová“

už byla za dveřmi. A někdy v zimě 2006 na

ně poprvé zaklepala. Vazy v noze mě zlobily už dříve, jenže v hale jsem si při sálovce

definitivně rozlámal kotník. Možná to takhle

trochu vypadá, jako kdyby mi golf zbyl, ale

nikdy jsem to tak nevnímal. Pro mě jednoduše ten pravý okamžik nastal v 35 letech.

Hned na jaře 2007 jsme si s mým současným zetěm jedno nedělní odpoledne řekli,

že je čas ho vyzkoušet. On měl minimální

náskok díky tomu, že prožil jednu juniorskou hokejovou sezonu ve Spojených státech, kde golfové hole doplňují výbavu

téměř každého hokejisty. Já mu kontroval

svými teoretickými znalostmi švihu Tigera

Woodse, se kterým jsem měl na počítači

odehrány už desítky turnajů. Ideální kombinace! Nadšení nám nechybělo. Na hřišti na

Hluboké jsme si půjčili hole a následovaly

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

kbelíky odpálených míčků. Desítky kbelíků.

Vlastně možná stovky. A nespočet odehraných kol na veřejné devítce.

Po třech měsících jsme si ve stejný den

uhráli „zelenou kartu“. V pátek. A na neděli

se přihlásili na náš první turnaj – Greentour

pro začátečníky s hendikepy 36 až 54. Ideální začátek. Do té doby, než vám v sobotu

večer váš skorozeť zavolá, že ho hokejoví

spoluhráči vytáhli na jiný turnaj už o den

dříve, kde snižoval na 35. Tak jsem tehdy

Greentour vyhrál s novým hendikepem

35,5. Nakonec se hecujeme vlastně dodnes,

uplynulo jedenáct let a oba jsme momentálně opět na stejných číslech – 7,4.

Stále se tu ale bavíme o golfu „pro

všechny“. Jak jste se vlastně ocitl

pod křídly České golfové asociace

hendikepovaných golfistů?

Já jsem opravdu první roky hrál golf, a to

i ten turnajový a soutěžní se všemi. Jeden

rok se mi povedlo ovládnout i Mistrovství

na jamky mého domácího klubu na Hluboké. Ostatně děláme to tak v asociaci

všichni. V tom je golf kouzelný, jak dokáže

smazat i hendikepy fyzické. K Asociaci mě

nasměroval můj současný trenér Pavel Ambrož, když jsem se v roce 2014 po tříleté

pauze ke golfu vrátil.

Pauza? Vy takový golfový nadšenec? A trenér? Vy, kterého považuji tak trochu za Bubbu Watsona

českého hendigolfu? Vždyť jste se

sám dostal až na velmi slušný singl

hendikep?

Pauza nebyla vynucená ničím jiným než

absolutním nedostatkem času. Přes dva

roky jsme stavěli dům, nebylo zbytí. A trenér? Díky za to přirovnání. Ano, hraji nalevo a svůj dosavadní golfový život jsem

skutečně prožil bez trenéra. To, že hraji

nalevo, je dáno postižením pravé ruky,

tady nebylo o čem diskutovat, byla to

jednoznačná volba. Co se týká trénování,

první základy jsem opravdu studoval z počítačové hry a z videí světových golfových

profíků, která jsou dostupná na internetu.

Nebylo výjimkou, že moje žena vešla do

pokoje a já stál před obrazovkou s instruktážním filmem od Simona Holmese a snažil se jeho rady uzpůsobovat mému zdravotnímu hendikepu. Asi proto jsem dlouhé

roky trenéra neměl. Měl jsem pocit, že já

sám nejlépe poznám, kde jsou mé pohybové limity a jak se s nimi vyrovnat. A zároveň jak posunout svoji výkonnost. Ale momentálně jsem se asi dostal do stadia, kdy

chci vyzkoušet i tuto cestu. Rezervy přece

máme každý…

Patování Zbyněk Kotek považuje za svou silnější stránku.

15