CESTY ZA GOLFEM | Chile

muž. Pozdravili jsme a po chvíli soused

neodolal a zeptal se na národnost.

Je nutno říci, že život v Chile značně usnadňuje dobrá znalost španělštiny. A tak jsme

se hned zapovídali a Jorge prozradil, že

pracuje v turistice a velmi rád nás uvede do

klubu a vysvětlí nám místní rituály.

Starší paní částečně indiánského vzezření

nám v recepci sdělila, abychom rychle

vypadli na hřiště, protože v neděli odpoledne začíná pravidelná „partie“ pro kedíky

a místní obyvatele. Když jsem chtěl platit,

mávla rukou a řekla, že na to je dost času.

Autor článku svádí boj s pískovým greenem

A tak jsme vyběhli v doprovodu ochotného Jorgeho směrem k odpališti jedničky. Tam už se shromáždila větší parta

„místňáků“ k pravidelnému mači. Dívali

se na „gringos“ nejprve poněkud s despektem, který jsem se pokusil rozptýlit

několika typicky chilskými vtipy. Zasmáli

se, ale moji nervozitu to nesnížilo. Zvláště,

když jsem spatřil, že jednička je třípar sice

v délce jen 114 metrů, avšak jakoukoliv

ránu prakticky znemožňují větve mohutných borovic sklánějící se před greenem.

Moje rána předvídatelně srazila borové

šišky. Manželka zahrála za pochvalného

mručení místních znalců na green. Ale nic

z toho nebylo důležité, dokud nám Jorge

nedal do ruky nástroj na zametání pískových greenů a neukázal, jak ten rituál

probíhá.

Pro golfisty, kteří nemají zkušenosti s pískovými greeny, je naprosto jedno, jestli

se na green dostanou první, nebo druhou

ranou. U každého jamkoviště najdete nástroj připomínající dřevěné hrablo na sníh,

vybavené na dolní hraně půlkruhovitou

zástěrou z tenké gumy.

Vyndá se vlajka z jamky, pak se kolem

jamky v písku zamete kruh na šířku hrabla.

Poté se omarkují míčky a od každého se

umete cesta k jamce. Má to v zásadě svoji

logiku, ale když to člověk vidí poprvé, připadá mu to asi tak srozumitelné jako rituální tanec indiánského šamana.

Pokud jste nikdy nepatovali na pískovém

greenu, mohu vám se zárukou říci, že to

v prvních deseti až patnácti patech naprosto nedokážete. Kalibrace fyzikálních sil

patu, která je za léta zakódovaná v mozku

golfisty, prostě znemožní dostatečně silný

úder. Takže nejprve krátký pat a pak dalších

šest. Pak ještě jeden. Člověk si připadá jako

52 | GOLF

naprostý nekňuba. Ale navzdory frustraci je

nutno pokročit a hrát dvojku.

Zde jsem si poněkud oddechl. Tráva na

odpališti i na ferveji byla dobrá, klasická

bermuda. Mám rád povrchy z bermudy

a dvojka v Papudo je pětipar hraný dolů,

kde široká fervej s výhledem na moře golfistovi dodává kuráž k pořádnému drajvu.

Navíc druhá rána vedla v dobrém úhlu ke

greenu.

Skončil jsem raději strategicky druhou

ranou 50 metrů před greenem, při neznalosti hřiště je to vhodné. Míček ležel

skvěle na polštáři z bermudy, a tak jsem

vzal 58° wedge a zahrál s chutí hodně

vysoko. Šťastně jsem sledoval, jak se

z výšky míček snáší přesně k jamce. Dopadl těsně vedle vlajky. Avšak hned poté

se odrazil vysoko do vzduchu a zmizel

v lese. Tak jsem zjistil, že vrstva písku na

greenech je občas dost tenká…

Celá devítka měří z pánských mistrovských odpališť 2 613 metrů, přičemž nejdelší je dvojka, 510 metrů dlouhý pětipar.

Ale vůbec nemá cenu dumat o tom, jestli

je to hřiště krátké, nebo ne, protože klikaté a svažité ferveje spolu se vzrostlými

stromy vytvářejí komplikace, daleko přesahující obtížnost prosté délky jamek.

Až do pětky jsme sloužili za evoluční příklady toho, jak těžko se lidské bytosti učí.

Stále jsme hráli na pískových greenech

příliš krátké paty. Na šestce, což je čtyřpar měřící 350 metrů, jsem toho už měl

dost a napálil jsem míček patrem opravdu

silně. A hele! Zastavil se centimetr před

jamkou. První par.

Blok ve svalové paměti byl prolomen

a pak už jsem na greenech až do konce

dělal běžné dvojpaty. Ale nutno přiznat,

že mi na výsledném skóre příliš nezáleželo. Hřiště je velmi malebné a v kontextu s prostředím a místními lidmi je

to bizarně kouzelné místo. Člověku je

až líto, že devítka tak rychle končí. Ale

ve výstavbě je skoro dokončených dalších devět jamek. A do budoucna plánují přechod na travnaté greeny na celé

osmnáctce.

Když se mi místní golfisté po dohrání

v klubovně hrdě chlubili, že už brzy budou mít osmnáctku a hlavně, že už nebudou pískové greeny, souhlasně jsem přikyvoval, abych jim nezkazil radost. Uvnitř

jsem však cítil, že to bude vlastně škoda.

Ale, jak vidno, pokrok nelze zastavit a výlety do historie jsou čím dál tím složitější.

Vyprávěli mi také, že v jejich klubu vládne

zvláštní dohoda. Od čtvrtka do neděle

hrají přednostně členové klubu, kterým

jakožto akcionářům vše patří. Jsou to

majetnější lidé ze Santiga a Valparaísa,

kteří v Papudo vlastní rekreační domy.

Od nedělního poledne až do středy večer

však mohou hrát kedíci a místní občané

zdarma. Velmi zajímavá symbióza. Obvykle nemám v lásce sociální inženýrství,

ale v té chvíli mne napadlo, že takhle nějak se vytváří sociální smír a soudržnost.

Během zajímavého rozhovoru se najednou klubovna otřásla a skoro jsme spadli

s barových stoliček. Připomnělo nám to,

že v těch dnech se nápadně zvýšila seismická aktivita a vědci předpovídali nějaké

větší zemětřesení. Ale stejně s tím nic nejde dělat, a tak jsme se vrátili do chatky

na břeh moře otevřít si lahvičku chilského

carmenére a probrat silné zážitky z charismatického hřiště.