CESTY ZA GOLFEM | Chile
muž. Pozdravili jsme a po chvíli soused
neodolal a zeptal se na národnost.
Je nutno říci, že život v Chile značně usnadňuje dobrá znalost španělštiny. A tak jsme
se hned zapovídali a Jorge prozradil, že
pracuje v turistice a velmi rád nás uvede do
klubu a vysvětlí nám místní rituály.
Starší paní částečně indiánského vzezření
nám v recepci sdělila, abychom rychle
vypadli na hřiště, protože v neděli odpoledne začíná pravidelná „partie“ pro kedíky
a místní obyvatele. Když jsem chtěl platit,
mávla rukou a řekla, že na to je dost času.
Autor článku svádí boj s pískovým greenem
A tak jsme vyběhli v doprovodu ochotného Jorgeho směrem k odpališti jedničky. Tam už se shromáždila větší parta
„místňáků“ k pravidelnému mači. Dívali
se na „gringos“ nejprve poněkud s despektem, který jsem se pokusil rozptýlit
několika typicky chilskými vtipy. Zasmáli
se, ale moji nervozitu to nesnížilo. Zvláště,
když jsem spatřil, že jednička je třípar sice
v délce jen 114 metrů, avšak jakoukoliv
ránu prakticky znemožňují větve mohutných borovic sklánějící se před greenem.
Moje rána předvídatelně srazila borové
šišky. Manželka zahrála za pochvalného
mručení místních znalců na green. Ale nic
z toho nebylo důležité, dokud nám Jorge
nedal do ruky nástroj na zametání pískových greenů a neukázal, jak ten rituál
probíhá.
Pro golfisty, kteří nemají zkušenosti s pískovými greeny, je naprosto jedno, jestli
se na green dostanou první, nebo druhou
ranou. U každého jamkoviště najdete nástroj připomínající dřevěné hrablo na sníh,
vybavené na dolní hraně půlkruhovitou
zástěrou z tenké gumy.
Vyndá se vlajka z jamky, pak se kolem
jamky v písku zamete kruh na šířku hrabla.
Poté se omarkují míčky a od každého se
umete cesta k jamce. Má to v zásadě svoji
logiku, ale když to člověk vidí poprvé, připadá mu to asi tak srozumitelné jako rituální tanec indiánského šamana.
Pokud jste nikdy nepatovali na pískovém
greenu, mohu vám se zárukou říci, že to
v prvních deseti až patnácti patech naprosto nedokážete. Kalibrace fyzikálních sil
patu, která je za léta zakódovaná v mozku
golfisty, prostě znemožní dostatečně silný
úder. Takže nejprve krátký pat a pak dalších
šest. Pak ještě jeden. Člověk si připadá jako
52 | GOLF
naprostý nekňuba. Ale navzdory frustraci je
nutno pokročit a hrát dvojku.
Zde jsem si poněkud oddechl. Tráva na
odpališti i na ferveji byla dobrá, klasická
bermuda. Mám rád povrchy z bermudy
a dvojka v Papudo je pětipar hraný dolů,
kde široká fervej s výhledem na moře golfistovi dodává kuráž k pořádnému drajvu.
Navíc druhá rána vedla v dobrém úhlu ke
greenu.
Skončil jsem raději strategicky druhou
ranou 50 metrů před greenem, při neznalosti hřiště je to vhodné. Míček ležel
skvěle na polštáři z bermudy, a tak jsem
vzal 58° wedge a zahrál s chutí hodně
vysoko. Šťastně jsem sledoval, jak se
z výšky míček snáší přesně k jamce. Dopadl těsně vedle vlajky. Avšak hned poté
se odrazil vysoko do vzduchu a zmizel
v lese. Tak jsem zjistil, že vrstva písku na
greenech je občas dost tenká…
Celá devítka měří z pánských mistrovských odpališť 2 613 metrů, přičemž nejdelší je dvojka, 510 metrů dlouhý pětipar.
Ale vůbec nemá cenu dumat o tom, jestli
je to hřiště krátké, nebo ne, protože klikaté a svažité ferveje spolu se vzrostlými
stromy vytvářejí komplikace, daleko přesahující obtížnost prosté délky jamek.
Až do pětky jsme sloužili za evoluční příklady toho, jak těžko se lidské bytosti učí.
Stále jsme hráli na pískových greenech
příliš krátké paty. Na šestce, což je čtyřpar měřící 350 metrů, jsem toho už měl
dost a napálil jsem míček patrem opravdu
silně. A hele! Zastavil se centimetr před
jamkou. První par.
Blok ve svalové paměti byl prolomen
a pak už jsem na greenech až do konce
dělal běžné dvojpaty. Ale nutno přiznat,
že mi na výsledném skóre příliš nezáleželo. Hřiště je velmi malebné a v kontextu s prostředím a místními lidmi je
to bizarně kouzelné místo. Člověku je
až líto, že devítka tak rychle končí. Ale
ve výstavbě je skoro dokončených dalších devět jamek. A do budoucna plánují přechod na travnaté greeny na celé
osmnáctce.
Když se mi místní golfisté po dohrání
v klubovně hrdě chlubili, že už brzy budou mít osmnáctku a hlavně, že už nebudou pískové greeny, souhlasně jsem přikyvoval, abych jim nezkazil radost. Uvnitř
jsem však cítil, že to bude vlastně škoda.
Ale, jak vidno, pokrok nelze zastavit a výlety do historie jsou čím dál tím složitější.
Vyprávěli mi také, že v jejich klubu vládne
zvláštní dohoda. Od čtvrtka do neděle
hrají přednostně členové klubu, kterým
jakožto akcionářům vše patří. Jsou to
majetnější lidé ze Santiga a Valparaísa,
kteří v Papudo vlastní rekreační domy.
Od nedělního poledne až do středy večer
však mohou hrát kedíci a místní občané
zdarma. Velmi zajímavá symbióza. Obvykle nemám v lásce sociální inženýrství,
ale v té chvíli mne napadlo, že takhle nějak se vytváří sociální smír a soudržnost.
Během zajímavého rozhovoru se najednou klubovna otřásla a skoro jsme spadli
s barových stoliček. Připomnělo nám to,
že v těch dnech se nápadně zvýšila seismická aktivita a vědci předpovídali nějaké
větší zemětřesení. Ale stejně s tím nic nejde dělat, a tak jsme se vrátili do chatky
na břeh moře otevřít si lahvičku chilského
carmenére a probrat silné zážitky z charismatického hřiště.