Page 54
CESTY ZA GOLFEM | Chile
52
|
GOLF
muž. Pozdravili jsme a po chvíli soused
neodolal a zeptal se na národnost.
Je nutno říci, že život v Chile značně usnad-
ňuje dobrá znalost španělštiny. A tak jsme
se hned zapovídali a Jorge prozradil, že
pracuje v turistice a velmi rád nás uvede do
klubu a vysvětlí nám místní rituály.
Starší paní částečně indiánského vzezření
nám v recepci sdělila, abychom rychle
vypadli na hřiště, protože v neděli odpo-
ledne začíná pravidelná „partie“ pro kedíky
a místní obyvatele. Když jsem chtěl platit,
mávla rukou a řekla, že na to je dost času.
A tak jsme vyběhli v doprovodu ochot-
ného Jorgeho směrem k odpališti jed-
ničky. Tam už se shromáždila větší parta
„místňáků“ k pravidelnému mači. Dívali
se na „gringos“ nejprve poněkud s de-
spektem, který jsem se pokusil rozptýlit
několika typicky chilskými vtipy. Zasmáli
se, ale moji nervozitu to nesnížilo. Zvláště,
když jsem spatřil, že jednička je třípar sice
v délce jen 114 metrů, avšak jakoukoliv
ránu prakticky znemožňují větve mohut-
ných borovic sklánějící se před greenem.
Moje rána předvídatelně srazila borové
šišky. Manželka zahrála za pochvalného
mručení místních znalců na green. Ale nic
z toho nebylo důležité, dokud nám Jorge
nedal do ruky nástroj na zametání pís-
kových greenů a neukázal, jak ten rituál
probíhá.
Pro golfi sty, kteří nemají zkušenosti s pís-
kovými greeny, je naprosto jedno, jestli
se na green dostanou první, nebo druhou
ranou. U každého jamkoviště najdete ná-
stroj připomínající dřevěné hrablo na sníh,
vybavené na dolní hraně půlkruhovitou
zástěrou z tenké gumy.
Vyndá se vlajka z jamky, pak se kolem
jamky v písku zamete kruh na šířku hrabla.
Poté se omarkují míčky a od každého se
umete cesta k jamce. Má to v zásadě svoji
logiku, ale když to člověk vidí poprvé, při-
padá mu to asi tak srozumitelné jako ritu-
ální tanec indiánského šamana.
Pokud jste nikdy nepatovali na pískovém
greenu, mohu vám se zárukou říci, že to
v prvních deseti až patnácti patech napro-
sto nedokážete. Kalibrace fyzikálních sil
patu, která je za léta zakódovaná v mozku
golfi sty, prostě znemožní dostatečně silný
úder. Takže nejprve krátký pat a pak dalších
šest. Pak ještě jeden. Člověk si připadá jako
naprostý nekňuba. Ale navzdory frustraci je
nutno pokročit a hrát dvojku.
Zde jsem si poněkud oddechl. Tráva na
odpališti i na ferveji byla dobrá, klasická
bermuda. Mám rád povrchy z bermudy
a dvojka v Papudo je pětipar hraný dolů,
kde široká fervej s výhledem na moře gol-
fi stovi dodává kuráž k pořádnému drajvu.
Navíc druhá rána vedla v dobrém úhlu ke
greenu.
Skončil jsem raději strategicky druhou
ranou 50 metrů před greenem, při ne-
znalosti hřiště je to vhodné. Míček ležel
skvěle na polštáři z bermudy, a tak jsem
vzal 58° wedge a zahrál s chutí hodně
vysoko. Šťastně jsem sledoval, jak se
z výšky míček snáší přesně k jamce. Do-
padl těsně vedle vlajky. Avšak hned poté
se odrazil vysoko do vzduchu a zmizel
v lese. Tak jsem zjistil, že vrstva písku na
greenech je občas dost tenká…
Celá devítka měří z pánských mistrov-
ských odpališť 2 613 metrů, přičemž nej-
delší je dvojka, 510 metrů dlouhý pětipar.
Ale vůbec nemá cenu dumat o tom, jestli
je to hřiště krátké, nebo ne, protože kli-
katé a svažité ferveje spolu se vzrostlými
stromy vytvářejí komplikace, daleko pře-
sahující obtížnost prosté délky jamek.
Až do pětky jsme sloužili za evoluční pří-
klady toho, jak těžko se lidské bytosti učí.
Stále jsme hráli na pískových greenech
příliš krátké paty. Na šestce, což je čtyř-
par měřící 350 metrů, jsem toho už měl
dost a napálil jsem míček patrem opravdu
silně. A hele! Zastavil se centimetr před
jamkou. První par.
Blok ve svalové paměti byl prolomen
a pak už jsem na greenech až do konce
dělal běžné dvojpaty. Ale nutno přiznat,
že mi na výsledném skóre příliš nezále-
želo. Hřiště je velmi malebné a v kon-
textu s prostředím a místními lidmi je
to bizarně kouzelné místo. Člověku je
až líto, že devítka tak rychle končí. Ale
ve výstavbě je skoro dokončených dal-
ších devět jamek. A do budoucna plá-
nují přechod na travnaté greeny na celé
osmnáctce.
Když se mi místní golfi sté po dohrání
v klubovně hrdě chlubili, že už brzy bu-
dou mít osmnáctku a hlavně, že už nebu-
dou pískové greeny, souhlasně jsem při-
kyvoval, abych jim nezkazil radost. Uvnitř
jsem však cítil, že to bude vlastně škoda.
Ale, jak vidno, pokrok nelze zastavit a vý-
lety do historie jsou čím dál tím složitější.
Vyprávěli mi také, že v jejich klubu vládne
zvláštní dohoda. Od čtvrtka do neděle
hrají přednostně členové klubu, kterým
jakožto akcionářům vše patří. Jsou to
majetnější lidé ze Santiga a Valparaísa,
kteří v Papudo vlastní rekreační domy.
Od nedělního poledne až do středy večer
však mohou hrát kedíci a místní občané
zdarma. Velmi zajímavá symbióza. Ob-
vykle nemám v lásce sociální inženýrství,
ale v té chvíli mne napadlo, že takhle ně-
jak se vytváří sociální smír a soudržnost.
Během zajímavého rozhovoru se najed-
nou klubovna otřásla a skoro jsme spadli
s barových stoliček. Připomnělo nám to,
že v těch dnech se nápadně zvýšila seis-
mická aktivita a vědci předpovídali nějaké
větší zemětřesení. Ale stejně s tím nic ne-
jde dělat, a tak jsme se vrátili do chatky
na břeh moře otevřít si lahvičku chilského
carmenére a probrat silné zážitky z cha-
rismatického hřiště.
Autor článku svádí boj s pískovým greenem