INSTRUKCE | Výživa

Kdo za to může?

Už Sokrates děl, že tělo je jen obalem duše, a jakmile onemocní duše, onemocní i tělo.

Právě touto provázaností stavu člověka a psychického rozpoložení se zabývá etikoterapie. Nejedná se o žádné šarlatánství, neboť základy zjevně položil již zmíněný Sokrates a probírá se kupříkladu i na jedné z našich nejstarších univerzit. Zajímavé na etikoterapii je, že otevírá pohledy na sebe sama, pokud však k tomu člověk najde odvahu.

Text: Magda Jochmanová

Etikoterapie je léčebná metoda, která

k člověku přistupuje jako k souboru psychologických, biologických a duchovních složek, kde se každá složka na zdraví

člověka či rozvoji nemoci podílí stejnou

měrou. Známý velikán na poli analytické

psychologie C. G. Jung pak dává do souvislosti vnější morálku a etické svědomí,

jejichž konflikt může vyústit v nemoc.

Další zajímavý pohled zastával československý lékař, filantrop a autor konceptu

etikoterapie Ctibor Bezděk, který říkal,

že nemoc sama a její povaha nemá nejdůležitější vliv, ale rozhoduje postoj, jaký

k ní nemocný zaujme. Hlavní překážku na

cestě k uzdravení tvoří strach, jenž ochromuje aktivitu nemocného.

hra, která se převážně hraje na poli od ucha

k uchu. Totéž potažmo platí i pro život.

Právě strach je jedním ze sedmi pocitů,

které zdraví poškozují. Dalšími jsou závist,

křivda, zloba, vztek, lítost, nenávist, smutek.

Tyto pocity jsou zřejmě nedílnou součástí

člověka a do jisté míry vykreslují jeho charakter. Pokud si je člověk „nehýčká“ a vybublají v něm jen jednou za čas, tak to nemusí být tak zlé. Každý golfista má v tomto

ohledu dobrou průpravu, protože právě

golf je hodně o ovládání některých ze zmíněných pocitů, jinak by hrozilo více ran na

skórekartě. Ne nadarmo se říká, že golf je

Jak jsem zmínila výše, nazírat na nemoci

optikou etikoterapie je jen pro odvážné.

Představte si případ, že půjdete k lékaři,

který si nebude brát servítky a do očí vám

řekne, že si za nemoc můžete sami. Mezi

lidmi totiž obvykle panuje přesvědčení, že

není ostuda být fyzicky nemocný, protože

nemoc přišla tak nějak sama. Navíc někomu může vyhovovat role nemocného,

pociťuje lítost a účast ostatních a zcela se

oprošťuje od jakékoliv odpovědnosti za

nemoc. Už jen potvrzení lékaře zvané neschopenka dává okolí jasně najevo, že dotyčný nemůže provádět obvyklé činnosti

a vyžaduje specifický přístup.

Když jsme v pohodě, tato pohoda z nás vyzařuje a takové lidi potkáváme.

Pokud se na nemoc podíváme z descartovského paradigmatu, tj. že tělo je vlastně

takový stroj, tak při jehož poruše si stačí

skočit do servisu, tedy k lékaři. Tam se tělo

pomocí léků „seřídí“ a samotný majitel

nemusí vynakládat prakticky žádnou námahu. Co však nastane, když má porouchané třeba vztahy nebo životosprávu?

Na to i ten nejlepší servis nestačí. Navíc je

člověk nucen si připustit zodpovědnost za

„porouchání“, což může být velmi obtížné,

ale ještě obtížnější je, že roli opraváře

bude muset vzít sám na sebe.

Představte si, kdyby v našich končinách panoval opačný pohled na nemoc, že si za

ni může každý sám, ať už svým přístupem

k životu, svými myšlenkovými pochody či

jednáním. V některých asijských zemích

je takový pohled na svět běžný a uvedený

trend stále více prosakuje i do našich končin. Nicméně připuštění si viny by nemělo

znamenat nenávist k vlastní osobě, ale aktivní impuls k tomu stát se lepším.

35