Page 23
WWW.CASOPISGOLF.CZ
21
ROZHOVOR | Joseph Kristlik
Narodil jste se v Kouřimi. Jak jste se
ocitl v Kanadě?
V létě 1968 jsem jel se svou budoucí ženou
Helenkou na dovolenou do Jugoslávie. Naši
nám půjčili auto a my jsme poprvé viděli
moře. Když jsme se ale vraceli domů, tak
nás v Záhřebu zastihla zpráva, že Českoslo-
vensko obsadili Rusové. V televizi jsme viděli
tanky na Václavském náměstí a došlo mi, že
bude zle. Ve Vídni jsme se proto rozhodli,
že nechceme, aby se naše děti jednou mu-
sely učit rusky, a zamířili jsme do Švýcarska.
Po třech měsících, kdy jsem jezdil s náklaďá-
kem a Helenka pracovala v zahradnictví,
jsme změnili názor a rozhodli jsme se, že
ze Švýcarska odjedeme do Kanady. Ušet-
řili jsme za ty tři měsíce 480 švýcarských
franků, což byl náš veškerý kapitál. A také
už jsme tou dobou věděli, že budeme tři.
Kdy jste si poprvé sáhl na golfo-
vou hůl?
Golf jsem poprvé viděl v Torontu. Češi se
tam o víkendech scházeli u Masarykovy
haly a já přes plot viděl, jak někdo na tráv-
níku tluče holí do míčku. Ptal jsem se, co to
ti lidé vlastně dělají? Do té doby jsem hrál
fotbal, tenis a provozoval další sporty; „mlá-
tit“ holí do malého míčku mi přišlo směšné.
Za čas jsem se ale setkal s golfem podruhé.
Snažil jsem se tehdy vydělávat peníze, kde
se dalo, a sháněl jsem především práci, kde
by nevadilo, že neumím anglicky. Jednou
jsem ale zjistil, že kamarádi přede mnou tají
nějaký dobrý džob. Trvalo dlouho, než jsem
se dozvěděl, že chodí v noci na golfové
hřiště sbírat žížaly. Ty se tehdy prodávaly
rybářům u benzinových pump a šlo o vý-
nosnou záležitost. Vyfasoval jste baterku,
připnul ji na hlavu, na opasek jste si dal ple-
chovku s pilinami – to abyste měl pořád su-
ché prsty – a práce spočívala v tom, že jste
musel na žížaly posvítit a rychle je sebrat,
než stačily zalézt. Dostával jste deset do-
larů za dvě stovky žížal.
Třetí setkání s golfem už bylo osudové. Po
čase jsme se přestěhovali z Toronta do Van-
couveru. Už jsem anglicky obstojně uměl,
takže jsem mohl lépe nabízet, co vlastně
umím. Začal jsem pracovat v telekomuni-
kacích a byl u toho, když v Kanadě v roce
1971 začínala kabelová televize.
V té době jsme každou neděli chodili s ka-
marády hrát fotbal. Hrával s námi i nějaký
Zdeněk Kubát. Párkrát ale nepřišel a já se
zeptal proč. Dozvěděl jsem se, že se prav-
děpodobně zbláznil, protože začal hrát
golf. Nedalo mi to a ještě ten den jsem za
ním jel. Našel jsem ho na driving range a ří-
kám mu: To tě baví, bouchat touhle hůlkou
do míčku? Odpověděl, že ano – a hodně.
A že to vůbec není tak jednoduché. Nechá-
pal jsem, vzal hůl do ruky – a hned první ra-
nou tak nějak míček trefi l. Narostla mi křídla
a za chvilku jsme se vsadili, že když budu
měsíc trénovat, tak ho – přestože už má
náskok – porazím.
Začal jsem pravidelně chodit na driving
range. Hodinku ráno, hodinku v poledne
a večer pak ještě hodinu po práci. Po týdnu
jsem nemohl ohnout prsty, protože jsem
špatně držel hůl, rval všechno rukama, pro-
stě dělal jsem typické chyby začátečníka.
A tehdy se stalo to nejdůležitější – zapo-
mněl jsem na fotbal i na tenis a hrál už je-
nom golf. Pochopil jsem, jaká je to výzva.
Říká se tomu, že je člověk hooked, tedy na
háčku. Ať děláte, co děláte, tak už toho ne-
můžete nechat.
Co vám golf dal?
Když golf berete, jak se má, tak vám hodně
vrátí. Každý si o sobě třeba myslí, že je gen-
tleman. Na golfu ale zjistíte, co vlastně ta-
kový gentleman musí dělat, jak je třeba se
chovat. Měl jsem to štěstí, že jsem se dostal
do Capilano Golf and Country Clubu, což
je nejprestižnější klub v západní Kanadě.
A tam jsem kromě jiného pochopil, jak
vychovávat další mladé gentlemany. Mistr
se totiž pozná nejen podle toho, co umí, ale
i podle toho, kolik dalších mistrů svým pří-
kladem vychová.
Vezměme takové kedíky. Je přece strašně
důležité, aby mladí golfi sté dostali pod kůži
nejen pravidla, ale i to, jak se na hřišti cho-
vat. Tak se totiž budou chovat i v životě. Je
velká škoda, že tady v Česku nikde nevidím
programy pro kedíky, tedy pro děti, které by
chodily alespoň o prázdninách s dospělými
a okoukávaly jejich návyky. Patří mezi ně na-
příklad i to, že na hřiště ani do klubovny zá-
sadně nepatří mobilní telefon. Když ho po-
užijete, vyjadřujete neúctu ke spoluhráčům
– je totiž vaše telefonování vůbec nezajímá!
V Capilano je za to měsíční distanc a v Ka-
nadě neznám klub, kde by se mobily mohly
požívat jako tady v Česku.
Golf mi dal do osobního života opravdu
hodně. Když jdu třeba s někým na hřiště, už
za pár jamek tak nějak vím, co je zač. Jde
o jakési hlubší poznání gentlemanství. Těžko
to ale zjistíte v novém klubu, kde potřebují
– a tudíž i nabírají – co nejvíce členů. Tam
přijmou málem každého. V našem klubu,
když se chcete stát členem, musíte mít
sedm doporučení. Tedy sedm osob, které
se zaručí, že jste slušný člověk. Pak rozho-
duje tajná komise, zda ano, nebo ne. Už
jsem zažil, že jednou nebo dvakrát řekli ne.
A teprve potom novice volí členové klubu.
Tohle všechno zaručuje, že tradice, kama-
rádství a gentlemanství pokračují. Jenže aby
se taková pravidla nastolila, musí být klub
alespoň třicet let starý. V našem klubu se na
členství čeká dva až čtyři roky…
Teprve v takové společnosti si uvědomíte,
co to vlastně gentlemanství je. Seděl jsem
jednou s postarším členem klubu a zeptal
se ho, co je vlastně v golfu nejdůležitější.
Žije napůl v kanadském Vancouveru a napůl v Mariánských Lázních, zimu tráví
většinou v kalifornském Palm Springs. Je jedním ze čtyř Čechů, kteří se stali členy ve
slovutném Royal & Ancient Golf Club of St. Andrews a poblíž druhého nejstaršího
hřiště v Čechách buduje už několik let z rozpadlého zdevastovaného výletního hotelu
Kamzík výjimečný hotel zasvěcený pouze golfu. Jeho součástí by měly být golfové
síně slávy a pokoje místo čísel ponesou jména slavných golfových hráčů.
Seděl jsem jednou s postarším členem klubu
a zeptal se ho, co je vlastně v golfu nejdůležitější.
Zamyslel se a řekl: Být čestný, vždy se chovat jako
gentleman a přát druhému úspěch.