Page 22
ROZHOVOR | Klára Spilková
20
|
GOLF
není to vždy jen o čísle. Třeba v Ně-
mecku, kde to mám moc ráda a kde
bývá úžasná divácká kulisa, jsem po čty-
řech kolech byla na skóre -16. Přitom to
stačilo maximálně na top 10, protože ví-
tězka byla někde hluboko pod dvaceti.
Tvé letošní výsledky jen potvr-
zují správnost všech rozhodnutí
a změn, učiněných se vstupem do
sedmého roku profesionální kari-
éry. Nepředpokládám, že by vše
nastartoval jeden jediný impuls.
Jak dlouho v tobě tato rozhodnutí
zrála?
Jak říkáš, všechno má svůj čas a vývoj.
Přišlo mi to všechno přirozené a vy-
plynulo to ze všeho kolem mě. Udělat
změny po tak dlouhé době není nikdy
jednoduché a vždycky k tomu potře-
buješ člověka, který tě v tom bezvý-
hradně podpoří. Mám pocit, že mám
momentálně v každé oblasti, kterou ke
své hře potřebuji, někoho, kdo se mnou
umí pracovat, umí mi pomoct. Všechno
spolu ladí a navzájem se doplňuje. Sedli
jsme si s novým trenérem Lukášem
Martincem. Výborně mi funguje i spo-
lupráce s Honzou Hrsinou, který mi po-
máhá s fyzickou přípravou.
Lidé kolem tebe měli určitě jiný
vliv v tvých šestnácti letech a ji-
nak se rozhoduješ dnes se všemi
získanými zkušenostmi. Jak široký
je tým lidí, s nimiž konzultuješ své
nejdůležitější kroky?
I když jednou ze změn, které do po-
slední doby patří, je i odstěhování se
od rodičů a vybudování si vlastního zá-
zemí, určitě k těm, s nimiž se radím,
patří stále můj táta, který mě v mém
golfovém snu podporuje odmala. Můj
manager v podobě Petra Žáka. Moje, asi
se tak už narodila, pravá ruka Monika
Dvořáková. A určitě do toho fungujícího
celku patří přítel Martin. Nám dvěma
to spolu funguje tak, že se i doma
dokážeme bavit o práci, jako by ani
o práci nešlo.
Sedm let na LET. Ač dvaadvaceti-
letá, vlastně už patříš spíše k seni-
orkám. Samozřejmě ne věkem, ale
ne všechny hráčky na tour dokáží
udržet hru tak stabilní, aby nemu-
sely zpět na nižší sérii LET Access,
popřípadě do kvalifi kační školy. I ty
ses v průběhu kariéry zachraňovala.
Dvakrát a vždy úspěšně. Kdy to bylo
obtížnější? Ve druhé sezoně, kdy jsi
ještě neměla tolik zkušeností, nebo
vloni, kdy byl tlak české mediální
scény o poznání citelnější?
V obou případech to asi bylo těžké.
Tenkrát před pěti lety mi bylo jen se-
dmnáct, neměla jsem za sebou tolik
profesionálních turnajů, v průběhu se-
zony jsem se výsledkově trápila. Na
druhou stranu právě proto, že mi bylo
jen sedmnáct, říkala jsem si, že pokud
mám podstoupit znovu kvalifikaci, tak
prostě postoupím znovu přes kvalifi-
kaci, nic se neděje. V loňské sezoně
jsem už byla mnohem zkušenější a asi
taky dospělejší. Možná o to bylo vše
náročnější psychicky. Mám ale dvě vý-
hody. Tou první je, že se umím od věcí
oprostit. Věřím si, kousnu se a zabo-
juju. A tou druhou je dějiště závěreč-
ného turnaje sezony. Já totiž hřiště
Emirates v Dubaji miluji. Je dokonalé.
Jezdím na něj alespoň jednou do roka
trénovat i mimo termín turnaje LET.
A ono mi vrací to, co mu dávám. Zatím
mě vždycky podrželo. Pokaždé tu pro-
jdu cutem.
I když přiznávám, mít jistotu karty díky
vítězství tak, jak se mi to povedlo teď
v Maroku, je přeci jen klidnější cesta.
Na druhou stranu to, že v průběhu těch
sedmi let nešlo všechno jen jednoduše,
mě naučilo pokoře a taky odhodlání. Ni-
kdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila
jsem tomu, co dělám. Z neúspěchu se
musíš oklepat. Možná to chvíli trvá, ale
jinak se k těm šťastnějším okamžikům
nepropracuješ.
Jak jsem tě měla možnost za ta
léta poznat, jedeš na každý turnaj
vyhrát. Jak ale pracuješ s faktem,
že některé turnajové zastávky
jsou v průběhu roku významnější
a úspěch na nich je z hlediska se-
zony důležitější?
Stejné mám na každém turnaji to, že
chci hrát svůj nejlepší golf. A ten není
o tom projít cutem. Ten je o co nejlep-
ším umístění. Na druhou stranu i když
chci pokaždé podat stoprocentní výkon,
neznamená to, že vnímám všechny tur-
naje stejně. Přípravě mohu dát v kaž-
dém jednotlivém případě všechno. Po-
řád se ale bavíme o technické přípravě,
o aklimatizaci a podobně. A potom je
tady ještě hlava. Ta samozřejmě vnímá
jinak, když stojím na odpališti první
jamky v úvodním kole majoru. Navíc co
zastávka British Women´s Open, to le-
gendární hřiště. Těch faktorů je opravdu
spousta.
Majory… Ještě jako malá jsi při
návštěvě turnaje v Evianu řekla
svému tátovi, že se sem jednou
jako hráčka vrátíš. Před dvěma
lety se ti to splnilo, když se turnaj
mezitím posunul do nejvyšší kate-
gorie a stal se z něho major. Letos
se za tebou vaši do Evianu vydají
podruhé, místo ve startovním poli
máš totiž díky svému marockému
triumfu jisté. Kdo bývá nervóz-
nější? Ty, nebo rodiče?
Naši se mnou příliš turnajů neabsolvují.
A letos, myslím, přijedou až na víken-
dová kola, takže musím projít cutem
i kvůli nim! Mamka má strašnou trému,
která se datuje ještě z doby, kdy mi
bylo asi třináct, a ona se mnou byla na
jamkovce v Čeladné. Tenkrát jsem za-
hrála snad 100 ran, a tak se bojí, aby mi
nenosila smůlu. Možná proto byla pro
ostatní potom tak trochu paní Colum-
bová a všichni kolem mě znali jen tátu.
A možná taky proto, že je, stejně jako
brácha, duší spíš umělec.
Kromě Evian Championship máš
díky svému vítězství před se-
bou letos i další dva starty na
To, že v průběhu těch sedmi let nešlo všechno jen
jednoduše, mě naučilo pokoře a taky odhodlání.
Nikdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila jsem
tomu, co dělám.