ROZHOVOR | Klára Spilková
není to vždy jen o čísle. Třeba v Německu, kde to mám moc ráda a kde
bývá úžasná divácká kulisa, jsem po čtyřech kolech byla na skóre -16. Přitom to
stačilo maximálně na top 10, protože vítězka byla někde hluboko pod dvaceti.
Tvé letošní výsledky jen potvrzují správnost všech rozhodnutí
a změn, učiněných se vstupem do
sedmého roku profesionální kariéry. Nepředpokládám, že by vše
nastartoval jeden jediný impuls.
Jak dlouho v tobě tato rozhodnutí
zrála?
Jak říkáš, všechno má svůj čas a vývoj.
Přišlo mi to všechno přirozené a vyplynulo to ze všeho kolem mě. Udělat
změny po tak dlouhé době není nikdy
jednoduché a vždycky k tomu potřebuješ člověka, který tě v tom bezvýhradně podpoří. Mám pocit, že mám
momentálně v každé oblasti, kterou ke
své hře potřebuji, někoho, kdo se mnou
dokážeme bavit o práci, jako by ani
o práci nešlo.
jinak se k těm šťastnějším okamžikům
nepropracuješ.
Sedm let na LET. Ač dvaadvacetiletá, vlastně už patříš spíše k seniorkám. Samozřejmě ne věkem, ale
ne všechny hráčky na tour dokáží
udržet hru tak stabilní, aby nemusely zpět na nižší sérii LET Access,
popřípadě do kvalifikační školy. I ty
ses v průběhu kariéry zachraňovala.
Dvakrát a vždy úspěšně. Kdy to bylo
obtížnější? Ve druhé sezoně, kdy jsi
ještě neměla tolik zkušeností, nebo
vloni, kdy byl tlak české mediální
scény o poznání citelnější?
V obou případech to asi bylo těžké.
Tenkrát před pěti lety mi bylo jen sedmnáct, neměla jsem za sebou tolik
profesionálních turnajů, v průběhu sezony jsem se výsledkově trápila. Na
druhou stranu právě proto, že mi bylo
jen sedmnáct, říkala jsem si, že pokud
mám podstoupit znovu kvalifikaci, tak
Jak jsem tě měla možnost za ta
léta poznat, jedeš na každý turnaj
vyhrát. Jak ale pracuješ s faktem,
že některé turnajové zastávky
jsou v průběhu roku významnější
a úspěch na nich je z hlediska sezony důležitější?
Stejné mám na každém turnaji to, že
chci hrát svůj nejlepší golf. A ten není
o tom projít cutem. Ten je o co nejlepším umístění. Na druhou stranu i když
chci pokaždé podat stoprocentní výkon,
neznamená to, že vnímám všechny turnaje stejně. Přípravě mohu dát v každém jednotlivém případě všechno. Pořád se ale bavíme o technické přípravě,
o aklimatizaci a podobně. A potom je
tady ještě hlava. Ta samozřejmě vnímá
jinak, když stojím na odpališti první
jamky v úvodním kole majoru. Navíc co
zastávka British Women´s Open, to legendární hřiště. Těch faktorů je opravdu
spousta.
To, že v průběhu těch sedmi let nešlo všechno jen
jednoduše, mě naučilo pokoře a taky odhodlání.
Nikdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila jsem
tomu, co dělám.
umí pracovat, umí mi pomoct. Všechno
spolu ladí a navzájem se doplňuje. Sedli
jsme si s novým trenérem Lukášem
Martincem. Výborně mi funguje i spolupráce s Honzou Hrsinou, který mi pomáhá s fyzickou přípravou.
Lidé kolem tebe měli určitě jiný
vliv v tvých šestnácti letech a jinak se rozhoduješ dnes se všemi
získanými zkušenostmi. Jak široký
je tým lidí, s nimiž konzultuješ své
nejdůležitější kroky?
I když jednou ze změn, které do poslední doby patří, je i odstěhování se
od rodičů a vybudování si vlastního zázemí, určitě k těm, s nimiž se radím,
patří stále můj táta, který mě v mém
golfovém snu podporuje odmala. Můj
manager v podobě Petra Žáka. Moje, asi
se tak už narodila, pravá ruka Monika
Dvořáková. A určitě do toho fungujícího
celku patří přítel Martin. Nám dvěma
to spolu funguje tak, že se i doma
20 | GOLF
prostě postoupím znovu přes kvalifikaci, nic se neděje. V loňské sezoně
jsem už byla mnohem zkušenější a asi
taky dospělejší. Možná o to bylo vše
náročnější psychicky. Mám ale dvě výhody. Tou první je, že se umím od věcí
oprostit. Věřím si, kousnu se a zabojuju. A tou druhou je dějiště závěrečného turnaje sezony. Já totiž hřiště
Emirates v Dubaji miluji. Je dokonalé.
Jezdím na něj alespoň jednou do roka
trénovat i mimo termín turnaje LET.
A ono mi vrací to, co mu dávám. Zatím
mě vždycky podrželo. Pokaždé tu projdu cutem.
I když přiznávám, mít jistotu karty díky
vítězství tak, jak se mi to povedlo teď
v Maroku, je přeci jen klidnější cesta.
Na druhou stranu to, že v průběhu těch
sedmi let nešlo všechno jen jednoduše,
mě naučilo pokoře a taky odhodlání. Nikdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila
jsem tomu, co dělám. Z neúspěchu se
musíš oklepat. Možná to chvíli trvá, ale
Majory… Ještě jako malá jsi při
návštěvě turnaje v Evianu řekla
svému tátovi, že se sem jednou
jako hráčka vrátíš. Před dvěma
lety se ti to splnilo, když se turnaj
mezitím posunul do nejvyšší kategorie a stal se z něho major. Letos
se za tebou vaši do Evianu vydají
podruhé, místo ve startovním poli
máš totiž díky svému marockému
triumfu jisté. Kdo bývá nervóznější? Ty, nebo rodiče?
Naši se mnou příliš turnajů neabsolvují.
A letos, myslím, přijedou až na víkendová kola, takže musím projít cutem
i kvůli nim! Mamka má strašnou trému,
která se datuje ještě z doby, kdy mi
bylo asi třináct, a ona se mnou byla na
jamkovce v Čeladné. Tenkrát jsem zahrála snad 100 ran, a tak se bojí, aby mi
nenosila smůlu. Možná proto byla pro
ostatní potom tak trochu paní Columbová a všichni kolem mě znali jen tátu.
A možná taky proto, že je, stejně jako
brácha, duší spíš umělec.
Kromě Evian Championship máš
díky svému vítězství před sebou letos i další dva starty na