ROZHOVOR | Klára Spilková

není to vždy jen o čísle. Třeba v Německu, kde to mám moc ráda a kde

bývá úžasná divácká kulisa, jsem po čtyřech kolech byla na skóre -16. Přitom to

stačilo maximálně na top 10, protože vítězka byla někde hluboko pod dvaceti.

Tvé letošní výsledky jen potvrzují správnost všech rozhodnutí

a změn, učiněných se vstupem do

sedmého roku profesionální kariéry. Nepředpokládám, že by vše

nastartoval jeden jediný impuls.

Jak dlouho v tobě tato rozhodnutí

zrála?

Jak říkáš, všechno má svůj čas a vývoj.

Přišlo mi to všechno přirozené a vyplynulo to ze všeho kolem mě. Udělat

změny po tak dlouhé době není nikdy

jednoduché a vždycky k tomu potřebuješ člověka, který tě v tom bezvýhradně podpoří. Mám pocit, že mám

momentálně v každé oblasti, kterou ke

své hře potřebuji, někoho, kdo se mnou

dokážeme bavit o práci, jako by ani

o práci nešlo.

jinak se k těm šťastnějším okamžikům

nepropracuješ.

Sedm let na LET. Ač dvaadvacetiletá, vlastně už patříš spíše k seniorkám. Samozřejmě ne věkem, ale

ne všechny hráčky na tour dokáží

udržet hru tak stabilní, aby nemusely zpět na nižší sérii LET Access,

popřípadě do kvalifikační školy. I ty

ses v průběhu kariéry zachraňovala.

Dvakrát a vždy úspěšně. Kdy to bylo

obtížnější? Ve druhé sezoně, kdy jsi

ještě neměla tolik zkušeností, nebo

vloni, kdy byl tlak české mediální

scény o poznání citelnější?

V obou případech to asi bylo těžké.

Tenkrát před pěti lety mi bylo jen sedmnáct, neměla jsem za sebou tolik

profesionálních turnajů, v průběhu sezony jsem se výsledkově trápila. Na

druhou stranu právě proto, že mi bylo

jen sedmnáct, říkala jsem si, že pokud

mám podstoupit znovu kvalifikaci, tak

Jak jsem tě měla možnost za ta

léta poznat, jedeš na každý turnaj

vyhrát. Jak ale pracuješ s faktem,

že některé turnajové zastávky

jsou v průběhu roku významnější

a úspěch na nich je z hlediska sezony důležitější?

Stejné mám na každém turnaji to, že

chci hrát svůj nejlepší golf. A ten není

o tom projít cutem. Ten je o co nejlepším umístění. Na druhou stranu i když

chci pokaždé podat stoprocentní výkon,

neznamená to, že vnímám všechny turnaje stejně. Přípravě mohu dát v každém jednotlivém případě všechno. Pořád se ale bavíme o technické přípravě,

o aklimatizaci a podobně. A potom je

tady ještě hlava. Ta samozřejmě vnímá

jinak, když stojím na odpališti první

jamky v úvodním kole majoru. Navíc co

zastávka British Women´s Open, to legendární hřiště. Těch faktorů je opravdu

spousta.

To, že v průběhu těch sedmi let nešlo všechno jen

jednoduše, mě naučilo pokoře a taky odhodlání.

Nikdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila jsem

tomu, co dělám.

umí pracovat, umí mi pomoct. Všechno

spolu ladí a navzájem se doplňuje. Sedli

jsme si s novým trenérem Lukášem

Martincem. Výborně mi funguje i spolupráce s Honzou Hrsinou, který mi pomáhá s fyzickou přípravou.

Lidé kolem tebe měli určitě jiný

vliv v tvých šestnácti letech a jinak se rozhoduješ dnes se všemi

získanými zkušenostmi. Jak široký

je tým lidí, s nimiž konzultuješ své

nejdůležitější kroky?

I když jednou ze změn, které do poslední doby patří, je i odstěhování se

od rodičů a vybudování si vlastního zázemí, určitě k těm, s nimiž se radím,

patří stále můj táta, který mě v mém

golfovém snu podporuje odmala. Můj

manager v podobě Petra Žáka. Moje, asi

se tak už narodila, pravá ruka Monika

Dvořáková. A určitě do toho fungujícího

celku patří přítel Martin. Nám dvěma

to spolu funguje tak, že se i doma

20 | GOLF

prostě postoupím znovu přes kvalifikaci, nic se neděje. V loňské sezoně

jsem už byla mnohem zkušenější a asi

taky dospělejší. Možná o to bylo vše

náročnější psychicky. Mám ale dvě výhody. Tou první je, že se umím od věcí

oprostit. Věřím si, kousnu se a zabojuju. A tou druhou je dějiště závěrečného turnaje sezony. Já totiž hřiště

Emirates v Dubaji miluji. Je dokonalé.

Jezdím na něj alespoň jednou do roka

trénovat i mimo termín turnaje LET.

A ono mi vrací to, co mu dávám. Zatím

mě vždycky podrželo. Pokaždé tu projdu cutem.

I když přiznávám, mít jistotu karty díky

vítězství tak, jak se mi to povedlo teď

v Maroku, je přeci jen klidnější cesta.

Na druhou stranu to, že v průběhu těch

sedmi let nešlo všechno jen jednoduše,

mě naučilo pokoře a taky odhodlání. Nikdy jsem neměla chuť to vzdát a věřila

jsem tomu, co dělám. Z neúspěchu se

musíš oklepat. Možná to chvíli trvá, ale

Majory… Ještě jako malá jsi při

návštěvě turnaje v Evianu řekla

svému tátovi, že se sem jednou

jako hráčka vrátíš. Před dvěma

lety se ti to splnilo, když se turnaj

mezitím posunul do nejvyšší kategorie a stal se z něho major. Letos

se za tebou vaši do Evianu vydají

podruhé, místo ve startovním poli

máš totiž díky svému marockému

triumfu jisté. Kdo bývá nervóznější? Ty, nebo rodiče?

Naši se mnou příliš turnajů neabsolvují.

A letos, myslím, přijedou až na víkendová kola, takže musím projít cutem

i kvůli nim! Mamka má strašnou trému,

která se datuje ještě z doby, kdy mi

bylo asi třináct, a ona se mnou byla na

jamkovce v Čeladné. Tenkrát jsem zahrála snad 100 ran, a tak se bojí, aby mi

nenosila smůlu. Možná proto byla pro

ostatní potom tak trochu paní Columbová a všichni kolem mě znali jen tátu.

A možná taky proto, že je, stejně jako

brácha, duší spíš umělec.

Kromě Evian Championship máš

díky svému vítězství před sebou letos i další dva starty na