Page 76
74
|
GOLF
„V červnu se proto mimo jiné staneme
v Brně spolupořadateli Evropských her
hendikepované mládeže,“ říká prezident
České golfové federace postižených
golfistů a pětinásobný vítěz Evropského
poháru Miroslav Lidinský.
Kolik hendigolfistů už v Česku
vlastně hraje?
Máme 180 aktivních hráčů a desítky dal-
ších, kteří golf zatím zkoušejí. Rozjeli
jsme projekt „Golf bez bariér“, který
umožňuje lidem s postižením vyzkoušet
si, zda jsou schopni hrát. Jde o úspěšný
projekt. Spolupracujeme i se třemi de-
sítkami hřišť, která nám vycházejí vstříc,
dalších pět se připojí letos.
Pomáháte i ve školách pro děti
s postižením?
Samozřejmě. Od loňského listopadu
například spolupracujeme se základní
a mateřskou školou pro sluchově po-
stižené v Plzni, kde jsme v zimě dětem
připravili golfové tréninky v tělocvičně.
V Plzni a Českých Budějovicích jsou na-
startovány i golfové akademie, které ve-
dou naši hendigolfoví reprezentanti.
Objevili jste tak už golfové
talenty?
Ano, například v Plzni jsou to dva chlapci
a jedno děvče, kteří se rychle začali učit,
DRIVING | Hendigolf
Hendigolfi sté zahajují
osmou sezonu
Díky golfu jsem se
nezbláznil
Počet golfi stů s postižením, jimž se už běžně říká hendigolfi sté, v Česku roste. Dobré jméno mají i v zahraničí, několik
se jich ve svých kategoriích stalo mistry Evropy. Už osmou sezonu zahájili v zimě dvěma soustředěními a kromě domá-
cích a zahraničních turnajů se budou věnovat spolupráci se školami. Český hendigolf totiž dostává nový rozměr – chce
naučit hrát děti s postižením společně s těmi zdravými.
Když člověka posedne pýcha, dějí se občas věci. Nejinak tomu bylo ve chvíli, kdy Ja-
kubovi Kovaříkovi zavřel řidič tramvaje dveře doslova před nosem. Bleskově se roz-
hodl, že si to nenechá líbit, tramvaj předběhne a nastoupí na další zastávce. V oka-
mžiku, kdy mu docházel na kolejích dech a konečně si uvědomil, že běh podél
tramvaje prostě nezvládne, sklouzla mu noha pod poslední nápravu a kolo mu roz-
drtilo kus pravého chodidla.
Text: Jindřich Štěpánek, foto: Jana Brábníková
V sanitce, kterou si ještě stačil mobilem
zavolat, požádal, aby ho odvezli do ne-
mocnice na Karlovo náměstí, protože tam
má příbuzného lékaře. A omdlel. „Možná
to sehrálo důležitou roli, protože na chi-
rurgii se pak nerozhodli nohu hned am-
putovat, ale pokusili se ji dát ze zbytku
kostí dohromady,“ vzpomíná Jakub. „Dnes
už vím, že tahle varianta sehrála v mém
životě, přestože nohu už stejně nemám,
důležitou roli.“
POKUS O ZÁCHRANU TRVAL ROKY
Když se na jednotce intenzivní péče
probral, měl čtyři prsty na noze sdráto-
vané, pátý prý už dohromady dát nešel.
Vypadalo to nadějně do doby, než se
do nohy dostala infekce. Nepomáhala
antibiotika, tlaková komora ani další zá-
kroky. Proto musely napadené části pod
kotníkem zhruba po měsíci pryč. Lékaři
zvažovali plastiku a možnost náhrady
vlastní kůži z jiné části těla.
Následovaly dvě operace a pak jedno
z nejdůležitějších poznání v životě –
pobyt v rehabilitačním zařízení v Klad-
rubech. „V tu dobu jsem na tom nebyl
psychicky nejlépe,“ vzpomíná Jakub.
„Věděl jsem, že už nikdy nebudu surfo-
vat nebo jezdit na snowboardu. Chodil
jsem o berlích. Když jsem ale viděl ko-
lem sebe lidi, kteří jsou na tom mno-
hem hůř a dokážou se s tím vyrovnat,
hodně mě to posunulo. Pochopil jsem,