GOLF

Předposlední jamka v Adamstalu vede už

pěkně z kopce, každopádně se připravte

na náročnou procházku.

Franz Wittmann ve svých aktiv

itách neustává.

vyzkoušet. Brzy nato skládal zkoušku na

„zelenou kartu“ a začal pravidelně hrát.

Ale co v tom létě určitě ještě netušil –

golf se měl brzy – vedle rallye a rodiny –

stát hlavním motorem jeho života.

„švih v telefonní budce“. Prorokovali mu,

že se s ním nemůže nikdy dostat pod HCP

30. Přesto zanedlouho létaly jeho míčky za

dvěstěmetrovou hranici.

„Můj švih je strašný, nerad se sleduju na

videu, navíc je všechno jiné než tělu prospěšné,“ potvrzuje. Nicméně po krátkém

čase mohl profíka prohlásit za lháře, během několika let se dostal až k HCP 8.

Teď, v 68 letech a po operaci ramene, už

jeho hendikep zase čile stoupá.

A jak se dostal od nadšeného hráče

k tvůrci a majiteli golfové Mekky, hřišti

Adamstal a teď ještě ke Schladmingu?

Příznivá hospodářská situace? Promyšlený podnikatelský záměr? „Nesmysl! Kdybych věděl, co všechno mne čeká, určitě

bych to celé nedělal. Když pomyslím, že

jsem tady v Adamstalu investoval víc než

10 milionů euro… To už by dnes nebylo vůbec možné.“

Co tehdy netušil a nemohl započítat,

jsou ty tisíce hodin, které on, jeho

jso

žena Rolanda i celá rodina museli inže

vestovat. Ze začátku to tak vůbec neve

vypadalo. „Původní plán zněl vybudovy

vat si tři jamky „za barákem“. Bydlíme

dodnes nedaleko klubovny, měli jsme

tam pozemek, louku, a já si chtěl

jamky postavit jen pro sebe, abych

měl kde trénovat. Podobně jako si

v té době lidé stavěli tenisové kurty.“

Ale pak se to zvrtlo. Mohl za to

Hans Zöchling, podnikatel z nedaleH

kkého Hainfeldu. „Dali jsme se spolu

dohromady a on navrhl udělat něco

pořádného. Tak jsme rozšířili plán

zze tří jamek na devět.“ Stali se partnery a vcelku rychle vybudovali devítijamkový Wallerbach (současnou „třetí“,

lehčí devítku), stejně rychle zrenovovali

starý dům na klubovnu a v květnu 1995

slavnostně otvírali.

ŠVIH V TELEFONNÍ BUDCE

O MEDVĚDECH A DALŠÍCH

PLÁNECH

Stal se členem rovnou ve třech klubech –

členství zdarma mu jich ale nabízelo víc,

vždyť v té době patřil k velkým celebritám.

Byl a je známý také u nás, kde celkem desetkrát vyhrál Barum Rallye. Ve svém nadšení hrál, kdy se jen dalo, ale nenechal si

od trenérů mluvit do švihu. Ten se časem

vyvinul dosti speciﬁcky, jeden profesionál,

který mu radil s patováním, to označil za

Devět jamek, které Wittmann a Zöchling vybudovali, představuje pravý golfový ráj v nedotčeném horském údolí.

Možná až moc nedotčeném: „Když jsme

stavěli, prošel se nám po třetím greenu

jedné noci dokonce medvěd!“ Ale novou devítku neměli v oblibě jen medvědi

a další zvířata. V kratinké době klub čítal

500 členů! Lákalo jméno Wittmann, ale

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

ještě víc pověst příjemných a zajímavých

jamek uprostřed staletých stromů, vedle

potoka tekoucího z opuštěného údolí,

kam se málokdy nějaký člověk vypraví.

Spousta z těch původních pěti set hráčů

stále zůstává nadšenými členy. „Té věrnosti si vážím, to není samozřejmost“,

těší Wittmanna. Ale s úspěchem se

rychle dostavil problém – potřebovali

víc místa, respektive jamek. V údolí Wallerbachu to ale nešlo. Rozhodli se tedy

postavit dalších devět jamek v protějším

členitém svahu, kde by si normální smrtelník nedokázal golf ani představit.

Pro tuto fázi si objednal Jeffa Howese,

žáka slovutného Jacka Nicklause. Ten

dostal volnou ruku: „Udělej to nejlepší,

co v tomto prostoru udělat lze. Chci to

nejlepší!“ Franz znal terén, trénoval zde

na lesních cestách ve své Lancii DeltaHF, takže už měl plán hotový dopředu.

Howes mu ho ale celý přeoral. „Tady

strom pryč, támhle strom pryč. Výsledek

nádherný. Jen malý háček – tahle nová

devítka stála čtyřikrát víc než ta stará.“

To se ovšem dalo čekat, nových devět

jamek vyšplhalo do složitého terénu, což

se neobešlo bez velkých přesunů zeminy,

odstřelů skal atd. Jen jednička zůstala

plochá, v údolí u potoka a silnice, dvojka

už se pořádně zvedá. Ovšem jamky jsou

často rovinaté, do kopce to jde hlavně

na přechodech mezi nimi.

KDYŽ OSMNÁCT JAMEK NESTAČÍ

V roce 1998 se otvíralo osmnáctijamkové hřiště, ale Wittmann stále neměl

dost. Devět nových jamek přesahovalo

původní devítku svou obtížností i kvalitou natolik, že to bilo do očí. Franz

začal pátrat v terénu nad druhou devítkou. „V té době“, vypráví syn Franz

Wittmann junior, „jsme se pokaždé, když

šel táta do lesa, báli, s jakým novým

nápadem přijde.“

A opět tu byl plán, který Jeff Howes přetvořil k obrazu svému. Zase vyjely do lesa

bagry a další stroje. Na šestnácté jamce

strávilo šest těžkých strojů tři měsíce,

a s nimi tam den co den trávil i Franz. „To

byla úplně nejdražší jamka. Posledních devět vyšlo zase o něco dráž než druhá devítka, ale vzniklo hřiště, jehož osmnáct jamek k sobě sedí, a to stálo za víc než jen

za ty peníze,“ soudí majitel.