DRIVING | Povídka
VÝLET
Někdy si na hřišti přestanu hrát na mladého osvaleného muže a přiznám si
svůj věk. V těchto dnech nenosím svůj
bag plný železných holí na zádech, ale
připoutám vše na golfový vozík. Je to
elektrický vozík. A ještě ke všemu je na
dálkové ovládání. Každý golfista vám
potvrdí, že dálkově ovládaný vozík rozptyluje od hry. Mohu důrazně potvrdit,
že je to absolutní pravda. Takový vozík
je spíše hračka pro kluky, jako teréňák,
který najde malý chlapec pod vánočním
stromečkem. Fascinován tím, že malý
pohyb tlačítka jakoby kouzlem uvede
v chod stroj někde v dálce. Hrát si s autíčkem a současně se koncentrovat na
sport, jakým je golf, dost dobře nejde.
Proto dálkově přikazuji vozíku, co má
dělat, pouze v případě, že je již po pár
jamkách zřejmé, že dnes není ten den,
kdy se zlepší můj handicap, nebo když
o nic nehrajeme.
Stejně však mám tuto hračku rád, dal
jsem jí dokonce jméno, ale nikdo to
neví. Je to osobní věc a je to jen mezi
námi. Důvěrně v duchu svůj vozík oslovuji jménem. Pojmenoval jsem ho Jean-Luc, podle kapitána jedné kosmické
lodi. Říkám mu: „Jean-Lucu, přivez mi
sedmičku.“ Nebo: „Budu teď prosím,
Jean-Lucu, potřebovat putter.“ A tak
podobně.
Jako každá hračka má však i tato věc
svoji odvrácenou tvář. A tou je dálkové
ovládání v kapse. Při koncentraci na
dlouhý putt jsem se sehnul, abych lépe
přečetl dráhu, kudy pošlu míč do jamky.
Při tom shybu dal můj náhradní míč
umístěný ve stejné kapse jako dálkové
ovládání pokyn vozíku k jízdě vpřed.
Prostě omylem se mi v kapse přepnula
82 | GOLF
páčka na ovladači. Vozík
se za mými zády vydal
pryč ze hřiště, minul bílé
autové kolíky a pokračoval
po cestě do hlubokého lesa.
Stalo se to na osmnácté jamce.
Nikdo jsme si toho nevšimli. Celý náš
flight byl ponořený do dění na jamkovišti. Ó, jak jsme byli zabraní do hry, poslední jamka se přece dvojnásobí. Než
jsme si početli v dráze puttů, než jsme
je odehráli s neoblíbeným: „Dohraji!
Dohraji!... Ale teď už opravdu dohraji.“
Pak jsme si ještě vzájemně děkovali za
hru. Šel jsem si schovat putter a vidím
v dálce, jak mě opouští můj golfový vozík cestou k lesu. „Utekl mně vozík!“ volal jsem poděšeně.
„Ty se máš,“ záviděl spoluhráč, „budeš si
moci koupit nové hole a vozík.“
„Tomu nerozumím,“ podivil jsem se.
„No máš alespoň důvod utratit nějaké
peníze. Však víš, jak to s nimi je, chvilku
na ně nedáváš pozor, neodčerpáváš je
a ony se ti najednou na účtu začnou
hromadit, rozmnožovat, lepí se na tebe
a je problém se jich zbavit.“
„Jo, jo, přesně tak,“ přitakal další
z flightu. „Co pak s nimi? Víc řízků než
jindy nesníš! Peníze jsou ti na nic.“
Mně nepřipadlo, že je to zase takové
terno, přijít o golfový vozík a oblíbené
hole, zanechal jsem je jejich úvahám
a rozběhl se za svým náčiním, které
mezitím zmizelo za obzorem.
„Jean-Lucu, kam jedeš?“ volal jsem za
ním a dálkovým ovladačem jsem mířil směrem k prchajícímu vozíku. Byl už
mimo dosah vysílače a nereagoval na
povely. Pak vybalancoval po polní cestě,
srovnal se podle kolejí vyjetých
od traktoru a napojil se na hladkou asfaltovou silnici, která se svažovala dolů
k moři. Cestou po hladkém povrchu
ještě zrychlil a já jsem také začal běžet
rychleji. Blížili jsme se ke zdymadlu s padacím mostem.
Nikdy jsem nic tak obrovského neviděl.
Tisíce a tisíce hektolitrů vody naplňovalo plavební komory mořskou vodou,
která zvedala loď. Vždy, když se nějaká
loď dostala na úroveň hladiny, zazněla
siréna a závora nepropustně uzavřela
průjezd. Silnice se pak celá zvedla. Obrovský kus vozovky se náhle vztyčil s naříkáním namáhaného kovu a řinčením
řetězů. Cesta najednou vedla kolmo
k nebi. Loď vyplula na volné moře.
Nestihl jsem doběhnout. Jean-Luc přejel zlomový bod těsně před zvukovým
signálem a závorou, která uzavřela průchod. Most se zvedl. Nemohl jsem dál.
Viděl jsem svůj vozík s holemi na druhé
straně mostu, jak jede klidnou, stále
stejnou rychlostí dál a dál. Celý udýchaný jsem znovu zvedl dálkový ovladač
a mířil na vozík. Bušilo mi ve spáncích
a nestabilní cesta pod mýma nohama
se houpala. Právě proto mně ovladač
vypadl z ruky a nesmlouvavě se zřítil do
těch tun a tun temně vřící vody. Vedle
stojící muž mi nesrozumitelným chrčivým velšským přízvukem oznámil, že