DRIVING | Povídka

VÝLET

Někdy si na hřišti přestanu hrát na mladého osvaleného muže a přiznám si

svůj věk. V těchto dnech nenosím svůj

bag plný železných holí na zádech, ale

připoutám vše na golfový vozík. Je to

elektrický vozík. A ještě ke všemu je na

dálkové ovládání. Každý golfista vám

potvrdí, že dálkově ovládaný vozík rozptyluje od hry. Mohu důrazně potvrdit,

že je to absolutní pravda. Takový vozík

je spíše hračka pro kluky, jako teréňák,

který najde malý chlapec pod vánočním

stromečkem. Fascinován tím, že malý

pohyb tlačítka jakoby kouzlem uvede

v chod stroj někde v dálce. Hrát si s autíčkem a současně se koncentrovat na

sport, jakým je golf, dost dobře nejde.

Proto dálkově přikazuji vozíku, co má

dělat, pouze v případě, že je již po pár

jamkách zřejmé, že dnes není ten den,

kdy se zlepší můj handicap, nebo když

o nic nehrajeme.

Stejně však mám tuto hračku rád, dal

jsem jí dokonce jméno, ale nikdo to

neví. Je to osobní věc a je to jen mezi

námi. Důvěrně v duchu svůj vozík oslovuji jménem. Pojmenoval jsem ho Jean-Luc, podle kapitána jedné kosmické

lodi. Říkám mu: „Jean-Lucu, přivez mi

sedmičku.“ Nebo: „Budu teď prosím,

Jean-Lucu, potřebovat putter.“ A tak

podobně.

Jako každá hračka má však i tato věc

svoji odvrácenou tvář. A tou je dálkové

ovládání v kapse. Při koncentraci na

dlouhý putt jsem se sehnul, abych lépe

přečetl dráhu, kudy pošlu míč do jamky.

Při tom shybu dal můj náhradní míč

umístěný ve stejné kapse jako dálkové

ovládání pokyn vozíku k jízdě vpřed.

Prostě omylem se mi v kapse přepnula

82 | GOLF

páčka na ovladači. Vozík

se za mými zády vydal

pryč ze hřiště, minul bílé

autové kolíky a pokračoval

po cestě do hlubokého lesa.

Stalo se to na osmnácté jamce.

Nikdo jsme si toho nevšimli. Celý náš

flight byl ponořený do dění na jamkovišti. Ó, jak jsme byli zabraní do hry, poslední jamka se přece dvojnásobí. Než

jsme si početli v dráze puttů, než jsme

je odehráli s neoblíbeným: „Dohraji!

Dohraji!... Ale teď už opravdu dohraji.“

Pak jsme si ještě vzájemně děkovali za

hru. Šel jsem si schovat putter a vidím

v dálce, jak mě opouští můj golfový vozík cestou k lesu. „Utekl mně vozík!“ volal jsem poděšeně.

„Ty se máš,“ záviděl spoluhráč, „budeš si

moci koupit nové hole a vozík.“

„Tomu nerozumím,“ podivil jsem se.

„No máš alespoň důvod utratit nějaké

peníze. Však víš, jak to s nimi je, chvilku

na ně nedáváš pozor, neodčerpáváš je

a ony se ti najednou na účtu začnou

hromadit, rozmnožovat, lepí se na tebe

a je problém se jich zbavit.“

„Jo, jo, přesně tak,“ přitakal další

z flightu. „Co pak s nimi? Víc řízků než

jindy nesníš! Peníze jsou ti na nic.“

Mně nepřipadlo, že je to zase takové

terno, přijít o golfový vozík a oblíbené

hole, zanechal jsem je jejich úvahám

a rozběhl se za svým náčiním, které

mezitím zmizelo za obzorem.

„Jean-Lucu, kam jedeš?“ volal jsem za

ním a dálkovým ovladačem jsem mířil směrem k prchajícímu vozíku. Byl už

mimo dosah vysílače a nereagoval na

povely. Pak vybalancoval po polní cestě,

srovnal se podle kolejí vyjetých

od traktoru a napojil se na hladkou asfaltovou silnici, která se svažovala dolů

k moři. Cestou po hladkém povrchu

ještě zrychlil a já jsem také začal běžet

rychleji. Blížili jsme se ke zdymadlu s padacím mostem.

Nikdy jsem nic tak obrovského neviděl.

Tisíce a tisíce hektolitrů vody naplňovalo plavební komory mořskou vodou,

která zvedala loď. Vždy, když se nějaká

loď dostala na úroveň hladiny, zazněla

siréna a závora nepropustně uzavřela

průjezd. Silnice se pak celá zvedla. Obrovský kus vozovky se náhle vztyčil s naříkáním namáhaného kovu a řinčením

řetězů. Cesta najednou vedla kolmo

k nebi. Loď vyplula na volné moře.

Nestihl jsem doběhnout. Jean-Luc přejel zlomový bod těsně před zvukovým

signálem a závorou, která uzavřela průchod. Most se zvedl. Nemohl jsem dál.

Viděl jsem svůj vozík s holemi na druhé

straně mostu, jak jede klidnou, stále

stejnou rychlostí dál a dál. Celý udýchaný jsem znovu zvedl dálkový ovladač

a mířil na vozík. Bušilo mi ve spáncích

a nestabilní cesta pod mýma nohama

se houpala. Právě proto mně ovladač

vypadl z ruky a nesmlouvavě se zřítil do

těch tun a tun temně vřící vody. Vedle

stojící muž mi nesrozumitelným chrčivým velšským přízvukem oznámil, že