DRIVING | Povídka
už jej nikdy neuvidím, co prý jednou do
jejich zdymadla padne, je nenávratně
pryč. Muž byl místní patriot. Cítil jsem
v jeho hlase hrdost těchto obyvatel,
kteří zde po generace bojují s nestálostí
mořského přílivu a odlivu.
Nezbylo než čekat, až bude jiná loď
vracející se z moře vpuštěna do zdymadla a než nateče tolik vody, která
ji jako pírko zvedne na úroveň hladiny
v přístavu. Zdálo se mi, že se můj vozík trochu pozastavil a otočil se mým
směrem, a jakoby se posměšně díval, co
budu dělat. Gestikuloval jsem směrem
k němu, přeci jen jsem nechtěl volat
jeho jméno na veřejnosti. Na neživý golfový vozík. Stejně by mě neslyšel přes
ohlušující hřmot uvolněné mořské vody.
Moje gesta si však skupina dětí čekající na druhé straně mostu vyložila po
svém a začaly z bagu vytahovat moje
golfové hole. Z nedalekého stromu trhaly přezrálé plody jakéhosi místního
ovoce a snažily se jej odpálit do moře.
Každá dobrá rána byla odměněna sprškou sladké šťávy a pecka letěla velkým
obloukem na hladinu. Při kontaktu s vodou pak lehce vyprskla a vypustila šedý
obláček dýmu.
Mával jsem na ně, ať toho nechají. Nenechaly. Navíc se k nim přidala jakási
podivná, vyzývavě oblečená žena, která
na mě přes zdymadlo začala dělat
oplzlá gesta. Vytáhla moji hůl z bagu
a začala si s ní lascivně a vulgárně
pohrávat. Naznačovala, že jí
olizuje grip a dráždí ho rukou sevřenou
v pěst. Bylo
to jako
ve špatném filmu. Cítil jsem se
bezmocně.
Konečně se loď v plavební komoře dostala na úroveň hladiny v cardiffském
přístavu. Zazněl varovný signál a silnice
se začala se skřípěním vracet do přirozené polohy. V jednom okamžiku mně
rameno padacího mostu zakrylo výhled
na druhou stranu zdymadla, a když se
zorné pole zase otevřelo, skupina dětí
i podivná žena už byly pryč.
Zato byl vidět můj golfový vozík, jak
jede svou cestou dál a dál. Hned jak
most zaklapl, rozběhl jsem se za ním.
Běžel jsem dlouho. Vozík nezpomaloval.
Nedokázal jsem být tak rychlý, abych
se k němu přibližoval. Sotva jsem stačil
udržovat jeho rychlost. Blížili jsme se do
jakéhosi kráteru. Jean-Luc prchal a já mu
byl v patách. Což ovšem není přesný výraz, protože vozík žádné paty nemá.
Najednou se prudce zastavil. Napadlo
mě, že mu došla baterie. Konečně! Také
jsem se zastavil, abych se vydýchal. Byl
jsem v opuštěné krajině, která se mírně
a pozvolna trychtýřovitě svažovala
v kruhových vrstevnicích. Byl to vytěžený povrchový důl.
Všiml jsem si ale, že se doprostřed
kruhu sjíždějí další
a další
golfové vozíky a v rozumné vzdálenosti
se samy od sebe zastavují. Náhle se
ozvalo vysoké táhlé troubení, jako když
stará včelí královna svolává své věrné, se
kterými se vyrojí, aby uvolnila úl mladé
matce. Z nebe se začala snášet obrovská kosmická loď. Byla celá bílá s tisíci
dimply na povrchu, které každý golfista
tak dobře zná. Ano, vypadala jako obrovský míček.
V ten okamžik se všechny golfové vozíky rozseté po kráteru náhle rozjely
a byly vtahovány paprskem do útrob
kosmické lodi. Klasická scéna, která je
v každém běžném science fiction filmu.
Někdy v tomto okamžiku také dobíhali
další a další majitelé golfových vozíků,
zastavovali se a nechápavě zírali na
vznášející se obrovský golfový míček.
Celá scéna pak proběhla velice, ale velice rychle. Naše vozíky byly vtaženy do
kosmické lodi, která se začala vzdalovat
od Země. Ve stejné chvíli se nebe pokrylo tisícem malých padáčků různých
barev, na kterých byla jména, vzkazy
a nápisy. Byl jsem pyšný, že padák pro
mě padal jako jeden z prvních a bylo na
něm napsáno „Jean-Luc letí domů.“
K Zemi se snášel můj bag s holemi,
všechny byly čisté a vyleštěné a na
slunci se třpytily. Každý
z nás, komu odletěl golfový vozík, našel na
tomto místě
svoje vybavení s různými vzkazy pro
majitele. Skoro s každým jsem
tam tehdy mluvil. Byli jsme z té ztráty
smutní. Každý z nás dal svému vozíku
osobní jméno a ve svém nitru s ním rozmlouval a oslovoval ho.
Půjdu si hned zítra koupit nový, ale dám
si veliký pozor, abych mu žádné osobní
jméno nedal. Ptal jsem se pak i jiných
golfistů a ti, kteří se s drobnostmi netrápí a svému vozíku pojmenováním
nevdechli duši, těm se nic podobného
nestalo a vozík jim neuletěl. Vezmu si
z toho ponaučení. Už nikdy nebudu
mluvit s golfovým vozíkem. Buď pozdraven, Jean-Lucu! Šťastný let domů!
Text: Mirakl
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
83