Page 85
WWW.CASOPISGOLF.CZ
83
už jej nikdy neuvidím, co prý jednou do
jejich zdymadla padne, je nenávratně
pryč. Muž byl místní patriot. Cítil jsem
v jeho hlase hrdost těchto obyvatel,
kteří zde po generace bojují s nestálostí
mořského přílivu a odlivu.
Nezbylo než čekat, až bude jiná loď
vracející se z moře vpuštěna do zdy-
madla a než nateče tolik vody, která
ji jako pírko zvedne na úroveň hladiny
v přístavu. Zdálo se mi, že se můj vo-
zík trochu pozastavil a otočil se mým
směrem, a jakoby se posměšně díval, co
budu dělat. Gestikuloval jsem směrem
k němu, přeci jen jsem nechtěl volat
jeho jméno na veřejnosti. Na neživý gol-
fový vozík. Stejně by mě neslyšel přes
ohlušující hřmot uvolněné mořské vody.
Moje gesta si však skupina dětí čeka-
jící na druhé straně mostu vyložila po
svém a začaly z bagu vytahovat moje
golfové hole. Z nedalekého stromu tr-
haly přezrálé plody jakéhosi místního
ovoce a snažily se jej odpálit do moře.
Každá dobrá rána byla odměněna sprš-
kou sladké šťávy a pecka letěla velkým
obloukem na hladinu. Při kontaktu s vo-
dou pak lehce vyprskla a vypustila šedý
obláček dýmu.
Mával jsem na ně, ať toho nechají. Ne-
nechaly. Navíc se k nim přidala jakási
podivná, vyzývavě oblečená žena, která
na mě přes zdymadlo začala dělat
oplzlá gesta. Vytáhla moji hůl z bagu
a začala si s ní lascivně a vulgárně
pohrávat. Naznačovala, že jí
olizuje grip a dráždí ho ru-
kou sevřenou
v pěst. Bylo
to jako
ve špatném filmu. Cítil jsem se
bezmocně.
Konečně se loď v plavební komoře do-
stala na úroveň hladiny v cardiffském
přístavu. Zazněl varovný signál a silnice
se začala se skřípěním vracet do přiro-
zené polohy. V jednom okamžiku mně
rameno padacího mostu zakrylo výhled
na druhou stranu zdymadla, a když se
zorné pole zase otevřelo, skupina dětí
i podivná žena už byly pryč.
Zato byl vidět můj golfový vozík, jak
jede svou cestou dál a dál. Hned jak
most zaklapl, rozběhl jsem se za ním.
Běžel jsem dlouho. Vozík nezpomaloval.
Nedokázal jsem být tak rychlý, abych
se k němu přibližoval. Sotva jsem stačil
udržovat jeho rychlost. Blížili jsme se do
jakéhosi kráteru. Jean-Luc prchal a já mu
byl v patách. Což ovšem není přesný vý-
raz, protože vozík žádné paty nemá.
Najednou se prudce zastavil. Napadlo
mě, že mu došla baterie. Konečně! Také
jsem se zastavil, abych se vydýchal. Byl
jsem v opuštěné krajině, která se mírně
a pozvolna trychtýřovitě svažovala
v kruhových vrstevnicích. Byl to vytě-
žený povrchový důl.
Všiml jsem si ale, že se doprostřed
kruhu sjíždějí další
a další
golfové vozíky a v rozumné vzdálenosti
se samy od sebe zastavují. Náhle se
ozvalo vysoké táhlé troubení, jako když
stará včelí královna svolává své věrné, se
kterými se vyrojí, aby uvolnila úl mladé
matce. Z nebe se začala snášet obrov-
ská kosmická loď. Byla celá bílá s tisíci
dimply na povrchu, které každý golfista
tak dobře zná. Ano, vypadala jako ob-
rovský míček.
V ten okamžik se všechny golfové vo-
zíky rozseté po kráteru náhle rozjely
a byly vtahovány paprskem do útrob
kosmické lodi. Klasická scéna, která je
v každém běžném science fiction filmu.
Někdy v tomto okamžiku také dobíhali
další a další majitelé golfových vozíků,
zastavovali se a nechápavě zírali na
vznášející se obrovský golfový míček.
Celá scéna pak proběhla velice, ale ve-
lice rychle. Naše vozíky byly vtaženy do
kosmické lodi, která se začala vzdalovat
od Země. Ve stejné chvíli se nebe po-
krylo tisícem malých padáčků různých
barev, na kterých byla jména, vzkazy
a nápisy. Byl jsem pyšný, že padák pro
mě padal jako jeden z prvních a bylo na
něm napsáno „Jean-Luc letí domů.“
K Zemi se snášel můj bag s holemi,
všechny byly čisté a vyleštěné a na
slunci se třpytily. Každý
z nás, komu odle-
těl golfový vo-
zík, našel na
tomto místě
svoje vyba-
vení s růz-
nými vzkazy pro
majitele. Skoro s každým jsem
tam tehdy mluvil. Byli jsme z té ztráty
smutní. Každý z nás dal svému vozíku
osobní jméno a ve svém nitru s ním roz-
mlouval a oslovoval ho.
Půjdu si hned zítra koupit nový, ale dám
si veliký pozor, abych mu žádné osobní
jméno nedal. Ptal jsem se pak i jiných
golfistů a ti, kteří se s drobnostmi ne-
trápí a svému vozíku pojmenováním
nevdechli duši, těm se nic podobného
nestalo a vozík jim neuletěl. Vezmu si
z toho ponaučení. Už nikdy nebudu
mluvit s golfovým vozíkem. Buď pozdra-
ven, Jean-Lucu! Šťastný let domů!
Text: Mirakl
DRIVING | Povídka