DRIVING | Povídka

už jej nikdy neuvidím, co prý jednou do

jejich zdymadla padne, je nenávratně

pryč. Muž byl místní patriot. Cítil jsem

v jeho hlase hrdost těchto obyvatel,

kteří zde po generace bojují s nestálostí

mořského přílivu a odlivu.

Nezbylo než čekat, až bude jiná loď

vracející se z moře vpuštěna do zdymadla a než nateče tolik vody, která

ji jako pírko zvedne na úroveň hladiny

v přístavu. Zdálo se mi, že se můj vozík trochu pozastavil a otočil se mým

směrem, a jakoby se posměšně díval, co

budu dělat. Gestikuloval jsem směrem

k němu, přeci jen jsem nechtěl volat

jeho jméno na veřejnosti. Na neživý golfový vozík. Stejně by mě neslyšel přes

ohlušující hřmot uvolněné mořské vody.

Moje gesta si však skupina dětí čekající na druhé straně mostu vyložila po

svém a začaly z bagu vytahovat moje

golfové hole. Z nedalekého stromu trhaly přezrálé plody jakéhosi místního

ovoce a snažily se jej odpálit do moře.

Každá dobrá rána byla odměněna sprškou sladké šťávy a pecka letěla velkým

obloukem na hladinu. Při kontaktu s vodou pak lehce vyprskla a vypustila šedý

obláček dýmu.

Mával jsem na ně, ať toho nechají. Nenechaly. Navíc se k nim přidala jakási

podivná, vyzývavě oblečená žena, která

na mě přes zdymadlo začala dělat

oplzlá gesta. Vytáhla moji hůl z bagu

a začala si s ní lascivně a vulgárně

pohrávat. Naznačovala, že jí

olizuje grip a dráždí ho rukou sevřenou

v pěst. Bylo

to jako

ve špatném filmu. Cítil jsem se

bezmocně.

Konečně se loď v plavební komoře dostala na úroveň hladiny v cardiffském

přístavu. Zazněl varovný signál a silnice

se začala se skřípěním vracet do přirozené polohy. V jednom okamžiku mně

rameno padacího mostu zakrylo výhled

na druhou stranu zdymadla, a když se

zorné pole zase otevřelo, skupina dětí

i podivná žena už byly pryč.

Zato byl vidět můj golfový vozík, jak

jede svou cestou dál a dál. Hned jak

most zaklapl, rozběhl jsem se za ním.

Běžel jsem dlouho. Vozík nezpomaloval.

Nedokázal jsem být tak rychlý, abych

se k němu přibližoval. Sotva jsem stačil

udržovat jeho rychlost. Blížili jsme se do

jakéhosi kráteru. Jean-Luc prchal a já mu

byl v patách. Což ovšem není přesný výraz, protože vozík žádné paty nemá.

Najednou se prudce zastavil. Napadlo

mě, že mu došla baterie. Konečně! Také

jsem se zastavil, abych se vydýchal. Byl

jsem v opuštěné krajině, která se mírně

a pozvolna trychtýřovitě svažovala

v kruhových vrstevnicích. Byl to vytěžený povrchový důl.

Všiml jsem si ale, že se doprostřed

kruhu sjíždějí další

a další

golfové vozíky a v rozumné vzdálenosti

se samy od sebe zastavují. Náhle se

ozvalo vysoké táhlé troubení, jako když

stará včelí královna svolává své věrné, se

kterými se vyrojí, aby uvolnila úl mladé

matce. Z nebe se začala snášet obrovská kosmická loď. Byla celá bílá s tisíci

dimply na povrchu, které každý golfista

tak dobře zná. Ano, vypadala jako obrovský míček.

V ten okamžik se všechny golfové vozíky rozseté po kráteru náhle rozjely

a byly vtahovány paprskem do útrob

kosmické lodi. Klasická scéna, která je

v každém běžném science fiction filmu.

Někdy v tomto okamžiku také dobíhali

další a další majitelé golfových vozíků,

zastavovali se a nechápavě zírali na

vznášející se obrovský golfový míček.

Celá scéna pak proběhla velice, ale velice rychle. Naše vozíky byly vtaženy do

kosmické lodi, která se začala vzdalovat

od Země. Ve stejné chvíli se nebe pokrylo tisícem malých padáčků různých

barev, na kterých byla jména, vzkazy

a nápisy. Byl jsem pyšný, že padák pro

mě padal jako jeden z prvních a bylo na

něm napsáno „Jean-Luc letí domů.“

K Zemi se snášel můj bag s holemi,

všechny byly čisté a vyleštěné a na

slunci se třpytily. Každý

z nás, komu odletěl golfový vozík, našel na

tomto místě

svoje vybavení s různými vzkazy pro

majitele. Skoro s každým jsem

tam tehdy mluvil. Byli jsme z té ztráty

smutní. Každý z nás dal svému vozíku

osobní jméno a ve svém nitru s ním rozmlouval a oslovoval ho.

Půjdu si hned zítra koupit nový, ale dám

si veliký pozor, abych mu žádné osobní

jméno nedal. Ptal jsem se pak i jiných

golfistů a ti, kteří se s drobnostmi netrápí a svému vozíku pojmenováním

nevdechli duši, těm se nic podobného

nestalo a vozík jim neuletěl. Vezmu si

z toho ponaučení. Už nikdy nebudu

mluvit s golfovým vozíkem. Buď pozdraven, Jean-Lucu! Šťastný let domů!

Text: Mirakl

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

83