ROZHOVOR | Lukáš Tintěra

jiným vývojem, spíš tím klasickým, který

rozvíjel víc kreativitu.

Přesto, nezahlodá občas červíček,

proč to nepřišlo o deset let dřív…

Ale ano. Sám sobě si říkám, že je škoda,

že jsem takové přístroje neměl, že

jsem se mohl dostat dál. Ale na druhou

stranu, není to jen o přístrojích. Je to

také o podmínkách, o tom, jak hrajeme,

o tom, že jsme patovali na pomalejších

greenech. Musíte se ale přizpůsobit, jinak umřete. Tak to je.

Posouváme se krůček po krůčku, ale nejde všechno hned, tvrdí Lukáš o Czech PGA.

víme, ale omezující je spíš aspekt finanční. A můžete se zeptat Ondry Liesera nebo Filipa Mrůzka. Potvrdí, že tok

financí je omezený natolik, že golf nelze

dělat tak, jak by to správně mělo vypadat. V těch podmínkách, které jsou, to

ale dělají, jak nejlépe můžou. Je docela

absurdní situace, že náš nejlepší hráč,

který startoval na olympijských hrách,

musí někoho trénovat, aby se uživil. Asi

si nikdo nedokáže představit, že by Petra Kvitová někoho trénovala předtím,

za kterým stál pan Černošek. V golfu se

objevil například Prague Golf Team a bylo

vidět, že hráči dělají pokroky. Když se ale

tok peněz zaškrtil, nastal konec.

Zkuste srovnat, jaké jste měl možnosti, když jste s golfem začínal vy,

a jaké jsou možnosti dnes?

To je docela úsměvné. Vyrůstal jsem tím,

že jsem byl hlavně na golfovém hřišti.

Driving jsem pořádně neznal. Jen jsem

chodil dokola golfové hřiště. I to, jak se

Poprvé si řeknete, že nemám zkušenosti, podruhé,

že mi nesedí hřiště, potřetí dobrá, dneska foukalo,

počtvrté, no, už bych měl něco dělat a popáté si

už řeknete, že to se mnou asi není tak libový,

jak jsem si myslel.

než by odjela na turnaj. V golfu chybí

subjekt, který by zajišťoval finance pro

nejlepší, jako je to v tenisu.

Může v tom něco udělat Česká golfová federace?

Částečně ano, ale řekněme si, že ani tenisový svaz není ta hlavní organizace,

která zajišťuje tok peněz pro své nejlepší hráče. To zajišťoval jiný subjekt,

18 | GOLF

vyvíjel můj švih, bylo jiné. Dnes, když se

do pěti let nenaučíte perfektní švih, tak

skoro nemáte šanci se v golfu prosadit.

Pomáhají k tomu moderní prostředky

jako například trackman. My se jen dohadovali, kdo dal delší ránu, zatímco

dneska to mají exaktně podložené čísly,

statistikami. To vše urychluje vývoj mílovými kroky. Líbí se mi to a přeju to

současným mladým hráčům. Já si prošel

Už to tu zaznělo, zahrál jste si na

všech turnajích evropské série

u nás. Co jste prožíval na tom prvním a co na tom zatím posledním?

Ten první, to jsem byl ještě skoro amatér,

to bylo něco, jako když se vám plní sen.

Člověk zažil něco, po čem touží a kde by

jednou chtěl být. Kolem sebe jsme slyšeli: ty na to máš. Dodávali nám víru, že

jednoho dne budeme součástí toho kolotoče. Postupem času ale tu naději spíš

ztrácíte. Ten poslední start, to už byla

spíš radost, že jsem pořád ještě součástí

toho kolotoče, že to ještě můžu zažít

a být u toho. A že jsem si to něčím zasloužil, když jsem v golfu tak dlouho.

Na jednu stranu splněný sen, ale

nebylo to také docela tvrdé prozření, když se vám ani jednou nepodařilo projít cutem?

To je pravda. Určitě to vystřízlivění bylo.

V prvních letech tu naději pořád živíte

a máte ji, v těch posledních si pak říkáte: to není možné, proč to nedokážu?

V prvních letech nebyl ten pohlavek tak

citelný. Naděje pořád je. Poprvé si řeknete, že nemám zkušenosti, podruhé, že

mi nesedí hřiště, potřetí dobrá, dneska

foukalo, počtvrté, no, už bych měl něco

dělat a popáté si už řeknete, že to se

mnou asi není tak libový, jak jsem si

myslel. To je realita. Ale zase vás to nakopne ještě víc dřít, snažit se být stejný

jako ti jiní hráči.

Dá se s tím dělat ještě něco jiného?

Ptát se. Těch, co to umějí. Myslím, že

mezi samotnými golfisty není nikdo,

kdo by chtěl něco tajit. Pamatuju si jako

dneska, když jsem se ptal Hansona, jak

se hraje rána kolem greenu z rafu. A on