Page 20
18
|
GOLF
ROZHOVOR | Lukáš Tintěra
víme, ale omezující je spíš aspekt fi-
nanční. A můžete se zeptat Ondry Lie-
sera nebo Filipa Mrůzka. Potvrdí, že tok
financí je omezený natolik, že golf nelze
dělat tak, jak by to správně mělo vypa-
dat. V těch podmínkách, které jsou, to
ale dělají, jak nejlépe můžou. Je docela
absurdní situace, že náš nejlepší hráč,
který startoval na olympijských hrách,
musí někoho trénovat, aby se uživil. Asi
si nikdo nedokáže představit, že by Pe-
tra Kvitová někoho trénovala předtím,
než by odjela na turnaj. V golfu chybí
subjekt, který by zajišťoval finance pro
nejlepší, jako je to v tenisu.
Může v tom něco udělat Česká gol-
fová federace?
Částečně ano, ale řekněme si, že ani te-
nisový svaz není ta hlavní organizace,
která zajišťuje tok peněz pro své nej-
lepší hráče. To zajišťoval jiný subjekt,
za kterým stál pan Černošek. V golfu se
objevil například Prague Golf Team a bylo
vidět, že hráči dělají pokroky. Když se ale
tok peněz zaškrtil, nastal konec.
Zkuste srovnat, jaké jste měl mož-
nosti, když jste s golfem začínal vy,
a jaké jsou možnosti dnes?
To je docela úsměvné. Vyrůstal jsem tím,
že jsem byl hlavně na golfovém hřišti.
Driving jsem pořádně neznal. Jen jsem
chodil dokola golfové hřiště. I to, jak se
vyvíjel můj švih, bylo jiné. Dnes, když se
do pěti let nenaučíte perfektní švih, tak
skoro nemáte šanci se v golfu prosadit.
Pomáhají k tomu moderní prostředky
jako například trackman. My se jen do-
hadovali, kdo dal delší ránu, zatímco
dneska to mají exaktně podložené čísly,
statistikami. To vše urychluje vývoj mí-
lovými kroky. Líbí se mi to a přeju to
současným mladým hráčům. Já si prošel
jiným vývojem, spíš tím klasickým, který
rozvíjel víc kreativitu.
Přesto, nezahlodá občas červíček,
proč to nepřišlo o deset let dřív…
Ale ano. Sám sobě si říkám, že je škoda,
že jsem takové přístroje neměl, že
jsem se mohl dostat dál. Ale na druhou
stranu, není to jen o přístrojích. Je to
také o podmínkách, o tom, jak hrajeme,
o tom, že jsme patovali na pomalejších
greenech. Musíte se ale přizpůsobit, ji-
nak umřete. Tak to je.
Už to tu zaznělo, zahrál jste si na
všech turnajích evropské série
u nás. Co jste prožíval na tom prv-
ním a co na tom zatím posledním?
Ten první, to jsem byl ještě skoro amatér,
to bylo něco, jako když se vám plní sen.
Člověk zažil něco, po čem touží a kde by
jednou chtěl být. Kolem sebe jsme sly-
šeli: ty na to máš. Dodávali nám víru, že
jednoho dne budeme součástí toho ko-
lotoče. Postupem času ale tu naději spíš
ztrácíte. Ten poslední start, to už byla
spíš radost, že jsem pořád ještě součástí
toho kolotoče, že to ještě můžu zažít
a být u toho. A že jsem si to něčím za-
sloužil, když jsem v golfu tak dlouho.
Na jednu stranu splněný sen, ale
nebylo to také docela tvrdé pro-
zření, když se vám ani jednou nepo-
dařilo projít cutem?
To je pravda. Určitě to vystřízlivění bylo.
V prvních letech tu naději pořád živíte
a máte ji, v těch posledních si pak ří-
káte: to není možné, proč to nedokážu?
V prvních letech nebyl ten pohlavek tak
citelný. Naděje pořád je. Poprvé si řek-
nete, že nemám zkušenosti, podruhé, že
mi nesedí hřiště, potřetí dobrá, dneska
foukalo, počtvrté, no, už bych měl něco
dělat a popáté si už řeknete, že to se
mnou asi není tak libový, jak jsem si
myslel. To je realita. Ale zase vás to na-
kopne ještě víc dřít, snažit se být stejný
jako ti jiní hráči.
Dá se s tím dělat ještě něco jiného?
Ptát se. Těch, co to umějí. Myslím, že
mezi samotnými golfi sty není nikdo,
kdo by chtěl něco tajit. Pamatuju si jako
dneska, když jsem se ptal Hansona, jak
se hraje rána kolem greenu z rafu. A on
Poprvé si řeknete, že nemám zkušenosti, podruhé,
že mi nesedí hřiště, potřetí dobrá, dneska foukalo,
počtvrté, no, už bych měl něco dělat a popáté si
už řeknete, že to se mnou asi není tak libový,
jak jsem si myslel.
Posouváme se krůček po krůčku, ale nejde všechno hned, tvrdí Lukáš o Czech PGA.