Page 30
28
|
GOLF
ROZHOVOR | Filip Ráža
na hřiště, bez jediné cvičné rány. Za-
čal jsem dvěma bogey na prvních čty-
řech jamkách, takže s parem jsem byl
moc spokojený. Ale je pravda, že to není
dobrý pocit vlétnout na hřiště bez jediné
rány či bez jediného patu.
Když jsme se potkali na golfu před
lety, byl jste spíš vysoký štíhlý gol-
fi sta. Při posledním setkání ale byla
na první pohled patrná změna ve
smyslu, že jste dnes mnohem víc
„osvalený“. Je to výsledek tréninku
za oceánem?
Ne, to ne. Na cvičení jsem se vrhnul
o dost dřív. Vlastně jsem začal cvičit už
někdy ve 12 letech. Přítel mé sestry mě
vzal poprvé do fi tka a mně se to zalí-
bilo. Ani jsem to nebral jako součást pří-
pravy na golf. Prostě mě to bavilo. Ale
je fakt, že cvičení mi pomohlo i v golfu.
V mnoha směrech.
V čem například? V délce ran,
v prevenci zranění?
Je to úplně všechno dohromady. A je
to důležitá součást golfu. Hřiště se
prodlužují. U nás doma to ještě není
tolik znát, ale tady je to hodně vidět.
Ze zadních odpališť jsou některá hřiště
opravdu hodně dlouhá. Takže délka
ran je potřeba. Samozřejmě se vyrábějí
drajvry, které dál létají. To se, doufám,
zastaví, protože to znevýhodňuje ty,
co chodí do posilovny. Je ale fakt, že
dneska máme k dispozici drajvry, které
odpálí míček i o třicet metrů dál než
před deseti lety. Mně by stačilo, kdyby
je dělali takové, aby tolik nepraskali. Ne-
dávno mi jeden zrovna prasknul a za
minulý rok jsem takhle zlikvidoval sedm
drajvrů. Důležité je posilování i kvůli
zdraví. Sezona je poměrně náročná.
I proto má každý tým tady na školách
i svého kondičního trenéra. Je to potvr-
zení toho, kam se golf posouvá. U nás
na škole máme i pravidelné testování
a bere se to jako součást přípravy.
To vypadá, že byste mohl v pří-
padě nouze zaskočit i v americkém
fotbalu?
Tak to ne, to ani náhodou. (smích) To
bych musel ještě hodně přidat a taky
přibrat. Tak 30 až 40 kilo navíc, abych
si tam mohl jen stoupnout. Jen stoup-
nout! Možná tak na basket, ale na ame-
rický fotbal bych si tam netroufl opravdu
ani stoupnout. Na škole americký fot-
bal přímo nemáme, ale deset minut od
kampusu máme tým amerického fotbalu
v té nejvyšší lize. Dokud to nevidíte na
vlastní oči, nevěříte. Samozřejmě, jde
o to, na jaké pozici hrají. Ještě tak quar-
terbeci vypadají normálně, ale většina
jsou neskutečný postavy. A klobouk dolů
před nimi, že s těmi kily dokážou tak
rychle běhat.
Takže spíš basketbal?
To spíš, ale i tady bych mezi nimi byl jako
drobeček. A to jsem docela vysoký. Jenže
mezi nimi jsem malej.
Jak vypadá takový váš všední uni-
verzitní den?
Jde o to, jakou mám ten den školu. Ně-
kdy začínám fi tkem od 6.30, pak snídaně,
pak dvě hodiny škola, poté většinou,
protože máme hned u kampusu driving
a chipping, hodina a půl tréninku. Potom
následuje třeba hra na osmnáct nebo
jen devět jamek, ale o to víc ještě potom
trénuji. Na šestou je večeře, pak udělám
úkoly. A takhle je to každý den.
A co volný čas a zábava?
V prvním semestru jsem tohle fakt moc
nestíhal. Teprve jsem si zvykal a objevo-
val všechno kolem. A taky jsem si řekl, že
se chci dostat do týmu, abych mohl hrát
všechny turnaje. První semestr byl dost
hektický a volného času jsem moc neměl.
Teď si občas zajdu na školní basket, občas
si sám zaházím na koš a chodím cvičit.
Proč jste si vybral právě
Jacksonville?
Na to, jak pozdě jsem všechno řešil, jsem
měl docela dost možností. Zvažoval jsem
Jižní Karolínu, Louisianu a myslím, že
i Texas, ale rozhodl jsem se pro Floridu.
I kvůli počasí, líbil se mi trenér i pod-
mínky, jaké tady jsou. Třeba driving přímo
v kampusu. Vyjdu a za tři minuty jsem na
drivingu, kde máme „provéčka“. K tomu
dva tréninkové greeny. Šel jsem navíc na
plné stipendium, což konečný výběr zú-
žilo na pět škol. Vybral jsem si tuhle, pro-
tože mají i hezké logo. Jsme Delfíni.
Filip Ráža se svými spoluhráči z univerzity v Jacksonville.