GOLF

Rabyňská hora, Tři kříže, Sv. Jan, na první dobrou by si nezasvěcení mohli myslet,

že řeč je snad o nějakých poutních místech. Zasvěcení ale vědí. Dobře vědí, a to už

přes deset let. Řeč je samozřejmě o golfovém resortu Golf Park Slapy Sv. Jan a jeho

dvou devítkách, Rabyňská hora a Tři kříže. Jaký byl na hřišti nad údolím Vltavy

předchozí rok a co se chystá na ten letošní, o tom jsme si povídali s manažerkou

resortu Andreou Šálovou.

Když se řekne Slapy, nejspíš se každému vybaví voda, přehrada, letní

radovánky. Co golf?

Myslím, že především lidé, kteří hledají aktivní odpočinek a kteří na Slapy jezdí, tak

už v tom seznamu mají i golf.

Loni jste slavili deset let existence

hřiště. Kam se za tu dobu posunulo?

Pevně doufám, že směrem k lidem. Přesně

o to se totiž snažíme. Ať už je to v komunikaci, dostupnosti hřiště či výši členských poplatků. Zpočátku bylo například členství nastavené na hodně vysoké částky, ale časem

se ukázalo, že to není ta správná cesta.

Proto jsme členství proměnili na klasické

roční a jeho výše se pohybuje plus minus na

stejné úrovni jako u hřišť v okolí. V posledních letech vycházíme stále víc vstříc našim

členům, ale posouváme se k lidem obecně.

Co to znamená?

Chceme i těm, kteří ho nehrají, golf přiblížit. Hodně sázíme na místní, a ještě víc na

děti. Chceme jim ukázat golf. Zrovna tak

se snažíme posunovat kvalitu hřiště. Některé věci nezměníme, jako třeba rozmístění jamek, zvlášť pověstnou osmnáctku.

(smích) Řekla bych, že posunujeme hřiště

směrem, který si doba žádá.

Pravda ale také je, že doba je poněkud zvláštní. Poslední dva roky

ve znamení covidu. Jaký pro vás byl

loňský rok 2021?

V porovnání s rokem 2020 byl slabší, co

se týče jednotlivých hráčů, ale silnější, co

se týče ﬁrem. Celkově bych řekla, že ve

druhé polovině sezony se vše, právě díky

zájmu ﬁrem, vracelo do normálu.

Pro řadu hřišť ale paradoxně doba

„covidového temna“ znamenala

větší zájem o golf. Platilo to i u vás?

Ano, platilo. Výrazně se zvýšil počet

odehraných jednotlivých kol. Máme

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

spočítáno, že se hrálo zhruba o jednu pětinu víc než ve standardních letech. Ale

to se týkalo individuální hry. Naproti tomu

ubyly ﬁrmy.

Přinesla vám covidová doba nějakou

zkušenost, poučení? Když se objevil,

následoval nejdřív strach, pak si vše

trochu sedlo, a nakonec covid golfu

paradoxně trochu pomohl…

protože většina hráčů, kteří u nás hrají,

pochází z Prahy.

Pojďme k hřišti… Slapy nabízejí dvě

devítky, obě poměrně odlišné. Jak

se s tím, co vám daly, obrazně řečeno, sudičky do vínku, žije?

Nebyly to ani tak sudičky, jako spíš místní

krajina, co dovolila skála, a pan architekt

Velden. Vím, na co narážíte. Na osmnác-

Hodně sázíme na místní, a ještě víc na děti.

Chceme jim ukázat golf. Zrovna tak se snažíme

posunovat kvalitu hřiště. Některé věci nezměníme,

jako třeba rozmístění jamek, zvlášť pověstnou

osmnáctku. Řekla bych, že posunujeme hřiště

směrem, který si doba žádá.

Dalo by se to tak říct. A poučení? To, že

všechno jde, když se chce. Také jsme si

nejdřív mysleli, že prodávat fee z okénka

naší recepce bude problém, ale stačilo

pár metrů kabelu a šikovnosti našich

členů, kteří nám pomohli, a najednou

to šlo. Další poučení, které jsme si vzali,

je to, že je vždycky důležité si vše, co

chceme dělat, dobře rozmyslet. Zpočátku jsme se řídili vším, co vláda vydala.

Hned a okamžitě, aby vše sedělo. Jenže

za chvíli bylo všechno jinak. A tak jsme

radši nechali věci chvíli uležet, neuspěchat. A vlastně ještě jednu věc to přineslo. Myslím, že jsme dnes ﬂexibilnější

a pružnější, dokážeme lépe reagovat na

danou situaci.

Hodně se mluvilo i o tom, že pro někoho to může být boj o holé přežití.

Byl to i váš případ?

Ne, ne, tak daleko to nedošlo. Boj o přežití to nebyl. Zpočátku jsme měli velké

obavy, když se všechno komplet zavřelo a lidi nemohli cestovat. Zavřely se

okresy. To bylo nejhorší, ale to nejen pro

nás. I když pro nás možná o trochu víc,

tou jamku, která je opravdu hodně speciﬁcká. Má hodně přezdívek. Sjezdovka,

Veldenova pomsta… Obdivuji každého,

kdo tady osmnáct jamek dohraje, vyběhne ten závěrečný kopec, a ještě dojde do klubovny na pivo. Žijeme s tím tak,

že když má některý hráč s osmnáctkou

zásadní problém, zahraje si jen první devítku. A klidně dvakrát. Ale myslím si, že

si lidé už na osmnáctou jamku po těch

letech zvykli. I proto, že jsme ji postupně

zjemnili a zpříjemnili.

Zeptám se jak?

Především zkrátili ve spolupráci s greenkeeperem Vojtěchem Fuchsem, který

byl už u zrodu hřiště a je takovou jeho

hlavou. Zkrátili jsme odpal nejen na osmnáctce, ale i na desítce. Na osmnáctce až

o třicet metrů. Takže i biozona mezi odpalištěm a fervejí je menší, daleko méně

se hledají míčky a jamka je zkrátka přívětivější. Pravda ale je, že na osmnáctce

je třeba si dát pozor na navrtání, jakmile

je pin pozice na hraně. To je pak hodně

těžká jamka. Ale snažíme se tohle hraniční

navrtání hlídat a používat ho jen zřídka.