Page 74
72
|
GOLF
V její rodině mají k výtvarnu, umění a tvo-
ření vůbec blízko. Paulina je sice jediná,
kdo se rozhodl jít touto cestou i profesně,
ale původně to v plánu neměla. Před-
pokládalo se, že z ní bude učitelka, jako
je třeba její sestřenice. Po gymnáziu ale
místo na vysokou školu odešla na střední
sochařsko-kamenickou školu do Hořic, kde
se chtěla připravit na talentové zkoušky
na AVU. A jak sama připouští, pro rodiče
to byl šok.
Co vás tedy přivedlo k potřebě vy-
jadřovat se prostřednictvím umění,
artefaktů?
Myslím, že nebudu daleko od pravdy,
když řeknu, že potřebu tvořit máme
v sobě každý, jen se to liší v intenzitě
a projevu. Mě k tomu vedla a moc mě
podporovala moje maminka, která to
vlastně dělá dodnes. Člověka ovlivňuje
spousta faktorů, rodina, škola, prostředí,
ve kterém vyrůstá. Teď ani sama nevím,
co bylo to zásadní. Pamatuji si, že mě
bavily různé materiály, které jsem našla,
například kyt na okna. Modelování jsem
asi měla už tehdy v sobě…
Dostala jste se na výtvarnou školu
hned napoprvé?
Řekla jsem si, že si dám dva pokusy.
Dostala jsem se hned napoprvé, jsem
asi klikařka. Vtipné bylo to, že jsem se
původně hlásila do ateliéru k profesorovi
Zeithamlovi, k mému štěstí si mě ale na
talentových zkouškách vybral pan profe-
sor Nepraš.
V ateliéru prof. Nepraše studovala
Paulina vlastně až do jeho smrti,
pět let… Poté přešla na interme-
diální ateliér k prof. Knížákovi,
což je popravdě hodně velký roz-
ptyl. Jací asi byli oba pánové jako
pedagogové a vůdci svých roč-
níků? Osobně mám věci Karla Ne-
praše ráda, považuju jeho objekty
za geniální spojení moderního
a klasického vyjádření, jeho kovové
konstrukce jsou pro mě jako umě-
lecké oxymoróny – ultramoderní
a nové materiály, nové tvary a ba-
revnost v kontrastu klasického spo-
dobnění. Na druhou stranu Milan
Knížák ve mně svými díly vyvolává
hodně rozporuplné emoce, blízké
spíš škále negativní, což je také po-
sláním umění, jakákoli emoce je
dobrá, protože v člověku něco roz-
nítí a rozpoutá jeho vlastní mozek,
nicméně výběr mezi díly obou au-
torů je pro mě zcela jednoznačný –
Nepraš 100% ano, Knížák 100% ne.
Proto mě velice zaujalo zjištění, že
Paulina prošla školu právě pod ve-
dením obou tak odlišných výtvar-
níků (soudě dle jejich děl nikoli dle
osobnosti!).
Ano, měla jsem to nesmírné štěstí, že
jsem studovala v sochařském ateliéru
u profesora Karla Nepraše. Byla to krásná
léta, moc ráda na studia vzpomínám a je
mi líto, že tu pan profesor už není. Tak,
jak popisujete jeho práci, takový byl i člo-
věk, uměl si udělat legraci sám ze sebe,
jeho smysl pro humor byl směsí ironie
a hravosti. Současně měl v sobě nesmír-
nou pokoru, uměl nás podpořit v hledání
sebe sama. Ráda v této souvislosti po-
slední dobou cituji, že talent je jako kůň,
záleží na tom, kdo na něm jede. Studo-
vala jsem v pátém ročníku, když v roce
2002 odešel, což bylo strašné, najednou
se mi vytratil smysl, proč na škole zůstá-
vat, byli jsme všichni jako sirotci.
Tehdy jsem dostala nabídku dokončit
studium v intermediálním ateliéru u pro-
fesora Milana Knížáka. Šlo o výbornou
zkušenost, vysokou školu asertivity. Pana
profesora si vážím, je to složitá osobnost
DOMÁCÍ HŘIŠTĚ | Slapy
Práce jako sen...
Drobná, sympatická blondýnka s úsměvem na tváři a štěnětem na vodítku vstupuje
do budovy Pavilonu Slunce na Slapech. Panečku, to je pro mě překvapení, když si
představím, jaké věci vznikají pod jejíma rukama, jací obři z bronzu vychází z její díl-
ny! Žije v hájence na samotě u lesa, kde má i svůj ateliér, psy a koně. Prostě pohodář-
ka. Jsem opravdu ráda, že tato mladá dáma, výtvarnice, sochařka, ale i kurátorka
v jedné osobě bude mít v létě velkou výstavu právě u nás v Galerii sv. Jan na Slapech.
Seznamte se, Paulina Skavova.
Paulina Skavova při práci v ateliéru.