Jakožto zodpovědný publicista jsem se snažil nabídnout čtenářům přesný počet
bankrů hřiště Whistling Straits v americkém státě Wisconsin. Zjistil jsem, že o totéž
se snažili mí kolegové z USA, avšak správa hřiště jim sdělila, že počet bankrů je tak
velký, že není známo přesné číslo. Jistým faktem je pouze skutečnost, že je jich více
než 1 000. V tom démonické designu, který vytvořil architekt Pete Dye, skončily naděje Evropy na prodloužení rydercupové dominance.
Text: Ondřej Kašina, foto: Globe Media/Reuters
Není to klišé, když řeknu, že letošní Ryder Cup, který nesl číslovku 2020 a byl
zpožděný kvůli pandemii covid-19, byl výjimečný. Vynucená přestávka a tragédie
spojené s pandemií měly totiž v oblasti
golfu zajímavý kolaterální efekt. Po letech
odlivu zájmu a ubývání hráčů a hráček
nastala v mnoha zemích světa nečekaná
golfová renesance. Projevuje se mimo jiné
například tím, že hlavní výrobci vybavení
nestačí nyní dodávat zboží do obchodů.
A rovněž zájem o letošní Ryder Cup byl
velký. Napětí mělo své důvody. Tým
USA prohrál 9 z posledních 12 utkání
a předešlý duel v Paříži připomínal vraždění neviňátek, když Evropa rozdrtila
USA v poměru 17,5 k 10,5. Americký
tisk již měsíce před letošním střetnutím
osciloval mezi vyvoláváním vlasteneckých nadějí a sebemrskačským upozorňování na údajně nevýrazný styl a osobnost kapitána Strickera i nedostatečnou
soudržnost týmu USA.
hledal vhodné motto pro tento článek,
zadal jsem do vyhledávače klíčová slova
„Evropa“ a „citáty“. V češtině a v angličtině. Překvapilo mě, že výsledky se týkaly
téměř výhradně Evropské unie a událostí
kolem ní. Jak je to možné? Přece Evropa
je mnohem více, nekonečně více nežli nálady a direktivy Evropské komise!
Sledování této týmové soutěže mě během
tří dnů vedlo k úvaze, že v letošním Ryder
Cupu nesoupeřily pouze týmy. Do hry zasahoval odněkud shůry třetí hráč, architekt
Pete Dye, autor hřiště ve Whistling Straits.
Postavil spolu se svojí manželkou Alice více
než 100 hřišť v USA a v dalších místech
světa. Jejich styl designu je vysoce polarizující. Neznám nikoho, kdo by se o něm
vyjádřil neutrálně. Více méně se názory
na jejich hřiště dělí na tábor golfistů, kteří
je považují za výtvor sadistů a mučicí nástroje. A druhá skupina v nich vidí vrcholnou výzvu a svéráznou estetiku.
Do hry zasahoval odněkud shůry třetí hráč,
architekt Pete Dye, autor hřiště ve Whistling
Straits. Postavil spolu se svojí manželkou Alice více
než 100 hřišť v USA a v dalších místech světa.
Jejich styl designu je vysoce polarizující. Neznám
nikoho, kdo by se o něm vyjádřil neutrálně.
Pro mě byl letošní Ryder Cup rovněž výjimečný. Poprvé jsem cíleně a od začátku
fandil týmu Evropy. Všechna ta léta předtím jsem tuto týmovou soutěž sledoval
spíše jako golfový svátek a fandil jsem tu
jedné, tu druhé straně. Podle toho, kde
hrál můj oblíbený golfista. Letos poprvé
jsem sledoval fascinující drama zvané Ryder Cup jakožto fandící Evropan.
Co se stalo? Dosud nevím. Vysvětlení asi
není jednoduché. Možná v tom nejsem
sám. Někteří z nás se nyní cítí více Evropany navzdory některým úchylkám Evropské unie. Mimochodem, když jsem
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
I ti, kdo se nezajímají o design golfových
hřišť, asi znají jednu jamku z dílny Peta
a Alice. Je to emblematická ostrovní sedmnáctka, jež je součástí hřiště TPC Sawgras v Ponte Vedra na Floridě. Nezvyklý
design těchto architektů některé golfisty
odrazuje, ale z odborného hlediska považuji za vhodné zdůraznit, že prvky, které
vnesli do stavby hřišť, předběhly dobu
a nyní jsou nadějí pro budoucnost.
Pete Dye a jeho manželka zpočátku stavěli
vcelku konvenční hřiště podobná těm, jimiž se proslavil Robert Trent Jones. Ale po
dlouhé návštěvě Skotska v roce 1963
změnili styl a začali zařazovat do designu
krátké, avšak zrádné třípary a využívali
střídání delších čtyřparů s nezvykle krátkými, tedy jamky, kde se dá útočit přímo
na green. Ovšem s velkým rizikem.
Tyto designové charakteristiky dělají hru
zajímavější a v nynější době, kdy vládnou
obavy, jak se bránit proti narůstajícím délkám ran, je tato cesta designu reálnou
nadějí, jak mohou vypadat těžká technická hřiště, aniž by bylo zapotřebí je
stále prodlužovat, zabírat větší množství
půdy a zvyšovat náklady na údržbu.
Letošní Ryder Cup už je v análech. Objeví
se desítky analýz, proč a jak tentokrát USA
přehrály Evropu o rekordních 10 bodů.
Někdo vám nabídne verzi, podle které
se konečně v týmu USA podařilo překonat rozpory a naladit svornou atmosféru.
Další teorie určitě zmíní, že evropský kapitán Harrington využil jen tři divoké karty,
a ještě nevybral nejlépe, protože jejich
výsledek byl v součtu 2 výhry a 8 proher.
Zatímco americký kapitán Stricker použil
šest divokých karet s výsledkem 10-7-3.
Někdo určitě zmíní „tabulkovou“ převahu
USA, ale ta tu byla i v letech, kdy Evropa
vyprášila Americe kožich. Také jsem například již viděl úvahu, že USA vyhrály,
protože vsadily na dynamické mládí, zatímco „Evropa se spokojila s přebýváním
ve slavné minulosti“. A když se zeptáte
statistika, tam vám určitě odpoví, že se
prostě projevil model návratu ke střední
hodnotě (regression toward the mean),
který po letech nadvlády Evropy korigoval
vývoj směrem k průměru.
Možná na každé z těch teorií je zrnko
pravdy. Ale když se zamýšlím nad tím,
co bylo v letošním klání nejdůležitější
pro golf a v širším kontextu vztahů mezi
lidmi a národy, tak mi z toho vychází, že
to bylo krásné divadlo. Ukázka toho, jak
11