ROZHOVOR | Jakub Bareš

Aktuálně hrajete a trénujete na Albatrossu. Vypadá to, že tam vzniká

hodně silný golfový tým.

S tím souhlasím. Tvoří se tam velice kvalitní tým. Dlouho se tam nehrály žádné

týmové soutěže, ale to se změnilo. Hrál

jsem za tým mužů v první lize a postoupili jsme do extraligy. Hrají tam bývalí

i současní reprezentanti. Řada kvalitních

hráčů. Michal Pospíšil, ale také Julien Brun

či Haydn Porteous. Máme tam i skvělé

trenérské zázemí.

ale nedaří se mi to bohužel přenést do

hry na rány. Jamkovka je formát, který

mi vyhovuje. Proti konkrétnímu soupeři

hraji radši než proti všem a hřišti. Víc

se dokážu vybičovat, abych neprohrál.

A slabší stránky? Větší konzistence. Třeba

dva týdny je jednou z mých nejlepších

holí drajvr, ale pak si s ním další dva

týdny nevěřím. To samé platí i pro moje

delší železa. Mnohem víc mi sedí krátká

hra, i když i tady se mi někdy stane, že

nevím, co s tím.

Teď to chce navázat v příští sezoně na všechna ta

nízká skóre, a ještě je malinko znásobit, aby se

stala častější, ne tak vzácná. A ještě jednu pozitivní

věc vnímám. Že nejnižší skóre jsem většinou zahrál

ve finálových kolech.

Když mluvíte o trenérském zázemí,

kdo trénuje vás?

Upřímně řečeno, aktivně netrénuji s nikým od okamžiku, kdy jsem se vrátil

z Ameriky. Ale stále spolupracuji s Petrem Němcem. To je člověk, který mě

v golfu posunul nejvíc. I předtím, než

jsem šel do Ameriky, ale i během studia.

Spolupracujeme spolu stále, ale nesetkáváme se přímo. Komunikujeme na dálku

a řešíme co a jak.

Stačí to? Není důležité, aby byl trenér fyzicky přítomný?

To je možná poněkud divná věc. Trochu mě v tom poznamenala i Amerika.

Tam jsme byli zvyklí, že trenér s námi

byl úplně všude. Na tréninku, během

cvičných kol, při turnajích. V Česku si ale

nemohu dovolit zaplatit trenéra, aby se

mnou jel na čtyři dny na turnaj, sledoval mě a opravoval. Takže případné problémy konzultuji s Petrem Němcem, ale

poladím je sám. Mnohem víc mi chybí

spíš caddie. Asi by pro mě byl momentálně důležitější. Příležitostně mi ho

dělá mladší brácha, ale jinak hraju sám.

Už tu zaznělo něco o silných zbraních hráčů na Challenge a European

Tour. Jaké jsou ty vaše a s čím naopak nejste až tak spokojený?

Budu se možná opakovat, mezi své silně

zbraně počítám krátkou hru. A schopnost přepnout do jiného módu při jamkovce. Rád hraju jeden proti jednomu,

24 | GOLF

Například?

Třeba právě na European Tour na Albatrossu. Hřiště je jinak nastavené, rafy jsou

mnohem těžší a na to nejsme zvyklí.

Když hrajeme českou túru nebo Pro Golf

Tour, podmínky jsou jiné, snazší. Od lidí

pak často dostáváme otázky, proč na European Tour v Česku nehrajeme dobře,

když přece Albatross známe a můžeme

tam trénovat. Jenže během těch dvou

týdnů, co se hřiště připravuje, se zcela

změní, je úplně jiné. Tohle je potřeba

změnit, abychom na tak připravených

hřištích hráli častěji, zvykli si na to.

Jak vypadá takový všední den Jakuba Bareše během golfové sezony?

Snažím se vstávat docela brzy, tak kolem sedmé osmé. Mám ale rád pomalejší

rozjezd, se snídaní, s kávou. Pak strávím

nejvíc času na chippingu. Přiznávám, že

mám hodně rád různé chipovací soutěže

s kamarády. Pak přidám i nějaký driving,

bez toho to nejde, ale maximálně tak

„vystřílím“ dva koše za dva žetony. To je

pro mě strop. Vycházím ze svých zkušeností a potvrdili mi to trenér v Americe

i tady reprezentační kouč Staffan Johansson. Radši hraju hřiště než nějaké drily.

Tedy pokud na něčem nepracuji. Většinou strávím tak dvě hodiny na chippingu,

hodinu patování a hodinu driving. Odehraji devět jamek a prokládám to tím, že

si dám oběd, kafe. A také nějaké soutěže.

Třeba o kafe, někdy o peníze, ale taky

o menší fyzické tresty.

O fyzické tresty? Tak to mě zajímá…

Někdy jsou to žabáci, někdy v podřepu

musíte obkroužit green. To dokáže

hodně rozpálit stehenní svaly… (smích).

Ale je fakt, že někteří raději hrají o peníze. To tolik nebolí.

Jakou máte žabákovou bilanci?

Letos jsem dělal žabáky jenom jednou.

Většinou prohrávám, když se hraje o peníze. Fyzické tresty se mi naštěstí vyhýbají. Ale když jsme se bavili a denním

programu, tak také pracuji na kondici,

cvičím, běhám. A také spolupracuji s fyzioterapeutem. Dělám cvičení na záda,

takové to válení po zemi. Možná to vypadá směšně, ale je to důležité. Bohužel

letos narušilo moji sezonu i vykloubené

rameno před Challenge Tour na Kaskádě.

A taky to podle toho dopadlo. První kolo

jsem ještě zvládl za tři pod, ale v tom

druhém už jsem nebyl schopen zahrát

míček, když skončil v rafu. Snažím se

zpestřovat si každý den co nejvíc, protože nemám rád stereotypy, ale v době

turnajů to jde leckdy hodně ztuha. Nejčastěji je to odehrát turnaj, odjet, vyprat,

sbalit, vybalit, do toho uklidit byt, odpočinout si, potrénovat a zase na turnaje. To

je pak těžké něco vymyslet.

Život golfového profesionála

v Česku není evidentně úplně

nejsnazší…

Není to vůbec lehké, ale ani jsem nečekal, že to bude procházka růžovou zahradou. Nejhorší to bylo během nejtěžší

covidové krize. Nejistota panovala kokem

turnajů i sponzorů. Já mám podporu na

Albatrossu, kde mohu zadarmo trénovat.

Od Přerosta a Švorce mám auto na sezonu, což je velká pomoc. A podporuje

mě Bobovka, bobová dráha ve Špindlu

a v Harrachově, kterou má můj kamarád

z golfového klubu Prosečné. Trochu mě

podporuje od začátku i Česká federace,

ale 90 procent nákladů si kryju sám. I to

mě motivuje během sezony, abych byl

schopen poplatit nejen náklady golfové,

ale i životní.

Jak těžké je udržet čistou hlavu pro

golf, když musíte přemýšlet o tom,

jak zajistit peníze na golf?

Těžké to je. Je hrozně obtížné udržet čistou hlavu. Když máte díky sponzorům