DRIVING | Fejeton
má asi tolik charismatu jako vánoční
kapr ve vaně. Takže mi bylo v závěru
turnaje, a především během rozstřelu
siláckého Brysona poněkud líto, když
znovu a znovu nepomáhalo to, že
svého soupeře předrajvoval o několik
desítek metrů.
Poté, co Cantlay proměnil další neskutečný a nepravděpodobný pat, dokonce
jsem na kratičký okamžik pocítil, že je
to nespravedlnost vůči jeho soupeři.
Ale pak jsem si vzpomněl na moudrou
knihu „Jonathan Livingston – Racek“ od
amerického spisovatele Richarda Bacha.
Mimo jiné v ní autor píše: „Neexistuje
něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme
naše životy, abychom se učili.“
Je vysoce pravděpodobné, že Bryson
DeChambeau se z hořkého zklamání
z onoho rozstřelu záhy zotaví a bude to
pro něj důležité poučení. A přejme to vítězství Patricku Cantlayovi, i když to není
zrovna typ, který by vyvolával emoce
a přitahoval ke golfu davy fanoušků. Ono
play-off však může být podnětem k analýze s daleko důležitějšími tématy a důsledky. Byl to hmatatelný a dostatečně
rozsáhlý důkaz, že golf není ohrožován
narůstajícími délkami ran a zvyšující se
fyzickou kondicí hráčů. Že není nutno jej
kvůli tomu mrzačit změnami pravidel,
omezováním charakteristik vybavení ani
výstavbou nesmyslně dlouhých hřišť.
GOLF MÁ SAMOSPASNÝ
CHARAKTER OBRANY PROTI
SILOVÉ HŘE
Co svět světem stojí, jsou v něm lidské
typy, které touží stát se bafuňáři a něco
řídit a nejraději ze všeho reformovat,
omezovat a křivit podle svých představ
a chutí. Doporučuji, abyste si přečetli
knihu „Mocenská posedlost“ našeho
předního vědce doktora Františka Koukolíka. Tam jsou tyto sklony, lidstvu inherentně dané, velmi dobře popsány.
Řídící orgány světového golfu, především Americká golfová asociace (USGA),
již nějaký čas spatřují nárůst délek ran
v profesionálním golfu jako skvělou příležitost prosazovat svoji autoritu a omezovat, co se dá. Od vlastností míčků
až po další součásti vybavení. Nedávno
už to dopálilo jednoho z nejslavnějších
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
hráčů současnosti Phila Mickelsona,
který ostře kritizoval záměr USGA omezit povolenou délku šaftů u drajvrů na
46 palců. Současný limit je 48 palců
a Mickelson používá drajvr se šaftem
dlouhým 47,5 palce.
Phil nazval omezující plán USGA „patetickým“ a připomněl, že zkracování šaftů
u drajvrů může vést k trendu ještě agresivnějšího švihu s nežádoucími ortopedickými důsledky pro hráče. Z fyzikálního
hlediska je pravda, že delší šafty jsou
schopny vytvářet delší rány. (Ovšem tuto
výhodu dokáží využít pouze hráči se stabilním švihem.)
„kratšími“ a „delšími“ hráči v golfu.
Podobně jako v bojovém umění judo
(v překladu z japonštiny „jemná cesta“)
silový trend nepřevážil nad sofistikovanou technikou chvatů.
Když jsem začínal v úplném počátku
80. let minulého století hrát golf, zažili
jsme s kamarádem Jiřím poměrně rychlé
zlepšování výsledků a projevila se u nás
hloupá pýcha nezkušených. Cítili jsme
se jako hráči „velkého golfu“ nadřazení
lidem, kteří se hrbili nad dráhami minigolfu a občas jsme si minigolfisty povýšeně dobírali. Jak hloupí jsme byli!
Dnes už díky dlouhé zkušenosti vím,
Ono play-off však může být podnětem k analýze
s daleko důležitějšími tématy a důsledky.
Byl to hmatatelný a dostatečně rozsáhlý důkaz,
že golf není ohrožován narůstajícími délkami ran
a zvyšující se fyzickou kondicí hráčů.
Že není nutno jej kvůli tomu mrzačit změnami
pravidel, omezováním charakteristik vybavení
ani výstavbou nesmyslně dlouhých hřišť.
Další paranoickou reakcí na prodlužující
se délky ran profesionálních golfistů byly
snahy a návrhy prodlužovat hřiště. To
ovšem jde proti možnosti ekonomické
udržitelnosti takových hřišť a pro rekreační hráče takový směr vývoje nepřináší
naprosto nic pozitivního.
Pokud se od nynějška dostanete do
debaty na toto téma, budete mít po
ruce silný argument podepřený videozáznamy, které ještě dlouho budou
přežívat v kyberprostoru a dokumentovat, jak marný byl titánský boj Brysona DeChambeau proti magickému
patru Patricka Cantlayho. Ani na paru 4
o délce 460 metrů není gigantický drajv
k ničemu, když soupeř pak dokáže zahrát do jamky pat přes celý green.
K čemu potom je hráči s dlouhými ranami, že byl třikrát blíže k jamce, když
soupeřův pat dokázal tuto jamku psychologicky „zavřít“?
Krátká hra okolo greenů a patování
na greenech jsou důležitým „ekvalizérem“, faktorem, který je schopen
do značné míry stírat rozdíly mezi
že nejméně polovina golfu je vlastně
minigolf. Utkání mezi všemi více méně
úderově vyspělými jedinci se rozhodují
na jamkovišti. A to je velmi důležitá
a v podstatě rozhodující charakteristika
golfu, jeho samospasný mechanismus.
Tímhle vším vůbec nechci říci, že mě
nebaví dlouhé rány nebo že mám
něco proti „bombérům“. Právě naopak. V rámci mých možností omezených věkem a zdravím stále pracuji na
udržení nebo prodloužení délek všech
golfových úderů. Jsem v tom směru dokonce tak naivní, že trénuji délku ran
na úkor pilování techniky patování. Navzdory datu v občanském průkazu si
totiž pořád ještě dětinsky myslím, že na
zlepšení v patování přijde čas, až budu
starý. Že to je rezerva zlepšení pro skutečné stáří.
Radím vám, abyste nebyli tak naivní
jako já a začali s prací na vylepšení patovacího úderu co nejdříve. Vyplatí se
to. Pokud o tom ještě pochybujete, tak
si otevřete youtube a najděte tam záznam z rozstřelu DeChambeau versus
Cantlay.
81