DRIVING | Fejeton

má asi tolik charismatu jako vánoční

kapr ve vaně. Takže mi bylo v závěru

turnaje, a především během rozstřelu

siláckého Brysona poněkud líto, když

znovu a znovu nepomáhalo to, že

svého soupeře předrajvoval o několik

desítek metrů.

Poté, co Cantlay proměnil další neskutečný a nepravděpodobný pat, dokonce

jsem na kratičký okamžik pocítil, že je

to nespravedlnost vůči jeho soupeři.

Ale pak jsem si vzpomněl na moudrou

knihu „Jonathan Livingston – Racek“ od

amerického spisovatele Richarda Bacha.

Mimo jiné v ní autor píše: „Neexistuje

něco jako nespravedlnost; vím, že žijeme

naše životy, abychom se učili.“

Je vysoce pravděpodobné, že Bryson

DeChambeau se z hořkého zklamání

z onoho rozstřelu záhy zotaví a bude to

pro něj důležité poučení. A přejme to vítězství Patricku Cantlayovi, i když to není

zrovna typ, který by vyvolával emoce

a přitahoval ke golfu davy fanoušků. Ono

play-off však může být podnětem k analýze s daleko důležitějšími tématy a důsledky. Byl to hmatatelný a dostatečně

rozsáhlý důkaz, že golf není ohrožován

narůstajícími délkami ran a zvyšující se

fyzickou kondicí hráčů. Že není nutno jej

kvůli tomu mrzačit změnami pravidel,

omezováním charakteristik vybavení ani

výstavbou nesmyslně dlouhých hřišť.

GOLF MÁ SAMOSPASNÝ

CHARAKTER OBRANY PROTI

SILOVÉ HŘE

Co svět světem stojí, jsou v něm lidské

typy, které touží stát se bafuňáři a něco

řídit a nejraději ze všeho reformovat,

omezovat a křivit podle svých představ

a chutí. Doporučuji, abyste si přečetli

knihu „Mocenská posedlost“ našeho

předního vědce doktora Františka Koukolíka. Tam jsou tyto sklony, lidstvu inherentně dané, velmi dobře popsány.

Řídící orgány světového golfu, především Americká golfová asociace (USGA),

již nějaký čas spatřují nárůst délek ran

v profesionálním golfu jako skvělou příležitost prosazovat svoji autoritu a omezovat, co se dá. Od vlastností míčků

až po další součásti vybavení. Nedávno

už to dopálilo jednoho z nejslavnějších

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

hráčů současnosti Phila Mickelsona,

který ostře kritizoval záměr USGA omezit povolenou délku šaftů u drajvrů na

46 palců. Současný limit je 48 palců

a Mickelson používá drajvr se šaftem

dlouhým 47,5 palce.

Phil nazval omezující plán USGA „patetickým“ a připomněl, že zkracování šaftů

u drajvrů může vést k trendu ještě agresivnějšího švihu s nežádoucími ortopedickými důsledky pro hráče. Z fyzikálního

hlediska je pravda, že delší šafty jsou

schopny vytvářet delší rány. (Ovšem tuto

výhodu dokáží využít pouze hráči se stabilním švihem.)

„kratšími“ a „delšími“ hráči v golfu.

Podobně jako v bojovém umění judo

(v překladu z japonštiny „jemná cesta“)

silový trend nepřevážil nad sofistikovanou technikou chvatů.

Když jsem začínal v úplném počátku

80. let minulého století hrát golf, zažili

jsme s kamarádem Jiřím poměrně rychlé

zlepšování výsledků a projevila se u nás

hloupá pýcha nezkušených. Cítili jsme

se jako hráči „velkého golfu“ nadřazení

lidem, kteří se hrbili nad dráhami minigolfu a občas jsme si minigolfisty povýšeně dobírali. Jak hloupí jsme byli!

Dnes už díky dlouhé zkušenosti vím,

Ono play-off však může být podnětem k analýze

s daleko důležitějšími tématy a důsledky.

Byl to hmatatelný a dostatečně rozsáhlý důkaz,

že golf není ohrožován narůstajícími délkami ran

a zvyšující se fyzickou kondicí hráčů.

Že není nutno jej kvůli tomu mrzačit změnami

pravidel, omezováním charakteristik vybavení

ani výstavbou nesmyslně dlouhých hřišť.

Další paranoickou reakcí na prodlužující

se délky ran profesionálních golfistů byly

snahy a návrhy prodlužovat hřiště. To

ovšem jde proti možnosti ekonomické

udržitelnosti takových hřišť a pro rekreační hráče takový směr vývoje nepřináší

naprosto nic pozitivního.

Pokud se od nynějška dostanete do

debaty na toto téma, budete mít po

ruce silný argument podepřený videozáznamy, které ještě dlouho budou

přežívat v kyberprostoru a dokumentovat, jak marný byl titánský boj Brysona DeChambeau proti magickému

patru Patricka Cantlayho. Ani na paru 4

o délce 460 metrů není gigantický drajv

k ničemu, když soupeř pak dokáže zahrát do jamky pat přes celý green.

K čemu potom je hráči s dlouhými ranami, že byl třikrát blíže k jamce, když

soupeřův pat dokázal tuto jamku psychologicky „zavřít“?

Krátká hra okolo greenů a patování

na greenech jsou důležitým „ekvalizérem“, faktorem, který je schopen

do značné míry stírat rozdíly mezi

že nejméně polovina golfu je vlastně

minigolf. Utkání mezi všemi více méně

úderově vyspělými jedinci se rozhodují

na jamkovišti. A to je velmi důležitá

a v podstatě rozhodující charakteristika

golfu, jeho samospasný mechanismus.

Tímhle vším vůbec nechci říci, že mě

nebaví dlouhé rány nebo že mám

něco proti „bombérům“. Právě naopak. V rámci mých možností omezených věkem a zdravím stále pracuji na

udržení nebo prodloužení délek všech

golfových úderů. Jsem v tom směru dokonce tak naivní, že trénuji délku ran

na úkor pilování techniky patování. Navzdory datu v občanském průkazu si

totiž pořád ještě dětinsky myslím, že na

zlepšení v patování přijde čas, až budu

starý. Že to je rezerva zlepšení pro skutečné stáří.

Radím vám, abyste nebyli tak naivní

jako já a začali s prací na vylepšení patovacího úderu co nejdříve. Vyplatí se

to. Pokud o tom ještě pochybujete, tak

si otevřete youtube a najděte tam záznam z rozstřelu DeChambeau versus

Cantlay.

81