Caddie analyzuje denně se měnící pozice jamek, zná hřiště lépe než sám
pojištění ani důchodové zabezpečení. Na
své nasazení čekají v separátních prostorách, hlavní dveře kluboven jim zůstávají
uzavřené. A i když na každém turnaji
nosí jeho reklamu, sami nesmějí na sobě
žádnou vlastní reklamu mít.
Prestiž profesionálních kedíků jako povolání trvale stoupá, už to není jako kdysi
v Augustě či jinde (no, vlastně to zase
„le Cadet“, hoch, znamenal pomocnou sílu v mnoha
odvětvích. Skotové si slůvko přisvojili a z pomocníků,
většinou mladíků, kteří nosili hole šlechticům a vůbec
prvním hráčům, se stali caddyové.
hráč (nebo by to tak aspoň mělo být), je
navigátor, někdy i ochránce klidu hráče
před příliš dotěrnými fanoušky. V optimálním případě, říká se, vylepší dobrý
kedík skóre hráče asi o půldruhé rány
na kolo, což je skoro rozdíl třídy. Za to
dostává pevnou odměnu cca tisíc dolarů za turnajový týden, z výher mezi
5 a 10 %. Pevná část mzdy stačí plus
mínus na cestu, hotel a jídlo, o tom,
zda zbohatne či nikoliv, rozhodují
výkony hráče.
Málokdy je v této práci něco podloženo
písemnou smlouvou (vyjma Woodse
a pár dalších). „Je to trochu bizarní, ale
„úvazek“ caddieho je založen na důvěře
a je uzavírán potřesením ruky. Žádné papíry. Nicméně funguje to dobře. Jakkoli
to vypadá staromódně, je to ta nejlepší
cesta,“ tvrdí Colin Byrne, muž s pětadvacetiletou dráhou caddieho na Tour.
Kedíci přirozeně nebydlí ve stejných hotelech jako hráči, obvykle ani necestují
společně, i když to hráči často na sociálních sítích vykreslují jinak. Jsou sami sobě
cestovními agenty. Ale přesto všechno
to ti nejlepší mohou dotáhnout dost daleko. V nejlepších Tigerových letech se
jeho caddie Steve Williams vyšvihl na
pozici nejlépe vydělávajícího Australana
v oblasti sportu.
Caddie obětuje svému průměrně placenému, ale zajímavému životu na Tour
spoustu věcí. Asi nejvíc trpí rodina: týdny
doma může lehce spočítat na prstech,
na to, aby ho rodina doprovázela na cestách, chybí většinou peníze. Kedíci bydlívají v laciných hotelech, nemají zdravotní
není tak dávno), kde hráč byl bílý a nosič
holí musel být černý. S tím také přibývá
zájemců, běžně se o nošení holí těm nejlepším ucházejí i hráči z nižších profitúr.
KEDÍCI VE SVĚTĚ
Jak je to jinde, kde ještě kedíci fungují
pro běžné hráče? V Anglii, jak už jste se
dozvěděli v úvodu článku, jsou hřiště,
kde je pomoc kedíka běžná, skoro nezbytná. Není vyžadována, ale patří
k věci. Příklad za všechny – irské hřiště
Old Head, jehož jamky zaplnily fantastickou výspu pevniny, nevelký poloostrov
na vysokém útesu.
Na hřiště nesmějí buginy, fouká tam,
caddie nejen nosí hole, ale i radí, kterým směrem hrát, aby se míček ve větru dostal tam, kam patří. Někdy jsou to
se to zatočí a kam mířit… Zvlášť kdo je
z turnajů zvyklý, že se to nesmí, trpí. Navíc flight na čtyřech buginách – to si ani
nepopovídáte, setkáváte se jen na odpalištích a na greenech. Zase je to jiný golf.
Kedíka si lze najmout i na floridských
hřištích. Aby se jím mohl člověk stát,
musí splňovat zajímavá, i když pochopitelná, přesně v přijímací smlouvě vypsaná kritéria. Například musí být schopen zvednout a přemístit objekty do
25 kg, musí být schopen stát, sedět nebo
jít po většinu nebo celou pracovní dobu,
dosáhnout rukama nad hlavu a pod kolena a spoustu dalšího. Někde je role
caddieho brána jako průvodce po areálu
resortu, včetně obsluhy hosta při občerstvení – pak musí mít dostatečný věk,
aby směl podávat alkohol…
V jihoafrickém Fancourtu doporučují (téměř nařizují) nejméně jednoho caddieho
na flight. V pravidlech je, že vám ukáže
cestu hřištěm, bude sledovat vaše míčky,
držet vlajku, hrabat bankry a opravovat
divoty i pitchmarky. O nošení holí tam
zmínka není… pravděpodobně to ale
má rovněž v popisu práce. Ceny variují
od 100 do 250 randů, což je dost málo,
rand nejsou ani dvě koruny. Možná v tom
ty hole opravdu nejsou…
To na Novém Zélandu, na proslulých drahých hřištích Cape Kidnappers a Kauri
Cliffs, tvoří ceny kedíka součást oficiálního ceníku, hned po green fee.
Caddie pro jednoho stojí 60 dolarů
Prestiž profesionálních kedíků jako povolání trvale
stoupá, už to není jako kdysi v Augustě či jinde, kde
hráč byl bílý a nosič holí musel být černý.
nervy, když vám radí hrát směrem šikmo
na moře, nevěříte mu, hrajete ránu
jen s největším sebezapřením, ale má
pravdu. Tam mají v sezoně 160 kedíků.
A podobně je to na dalších linksech.
(novozélandských), pro dva (ano, často
tam caddie nosí dva bagy, jeden na každém rameni) 115. K tomu si můžete pronajmout forecaddieho, který je levný, vyjde jen na 30 dolarů.
Na druhém konci světa, třeba v Thajsku,
je to zase úplně jinak. Jste čtyři, tak vám
přidělí čtyři buginy, na každé sedí jeden caddie – žena, nenechá vás řídit…
Když máte štěstí, umí anglicky. Ty lepší
se vám ovšem vměšují do hry: někdy je
to dobré, když říkají metry nebo směr,
ale když vám začnou radit na greenu, jak
Kedíci tedy ještě zdaleka nevymřeli, jak
bychom si ve střední Evropě mohli myslet. My totiž používáme buginy, avšak
caddie má své výhody: poradí, najde,
uhrabe, podá hůl… Zkuste někdy požádat kamaráda či kamarádku o takovou
službu, třeba recipročně. Zažijete zcela
jinou hru…
W W W. C A S O P I S G O L F. C Z
ROZHOVOR – TERRY MUNDY | CADDIE | TOUR | ŽENY
11
11
Foto: Globe Media/Reuters
a zasahuje, ještě než si hráč uvědomí,
že se s ním něco děje. Caddie jej podporuje, ale zároveň brzdí, kdykoliv je
to třeba. Pokaždé to bohužel nevyjde.
Stane se, že se hráč s kedíkem pohádá
i během hry, v krajním případě ho emotivně s okamžitou platností vyhodí…