INSTRUKCE | Výživa

Hlad z blahobytu

Větší či menší hlad zažil jistě každý z nás a můžeme si považovat, že hladomor je v našich

končinách vymýcen. V tomhle článku se však podíváme na hlad spíše z pohledu současné všudypřítomné přesycenosti, i když to může znít jakkoli paradoxně.

Text: Magda Jochmanová

tento typ diet nefunguje, navíc zapříčiní

známý jo-jo efekt. Nehledě na to, že se

zbytečně trápí a stresuje. Ve hře, krom

obvyklého jídelníčku současnosti, kde

převládají rafinované sacharidy (sladké

nápoje, smažené potraviny, sladké cereálie, bílé pečivo, sladkosti, atd.), mají na

ukládání kalorií v tukových buňkách vliv

také genetika a životní styl. Zde musím

podotknout, pakliže zmiňuji bezhlavé hladovění, že nemá nic společného se sofistikovaným ozdravným půstem. To je však

jiná kapitola.

„Cukr zabíjí víc lidí než terorismus a dopravní nehody dohromady.“ Guido Girardi, Chile.

Wikipedie uvádí, že hlad je nepodmíněná

fyzická reakce organismu vyvolaná nedostatkem potravy, kdežto chuť k jídlu

je pouze psychický stav. V současnosti

máme dostatek potravy, ale v módě je

štíhlost a některé trendy nám dokonce

vnucují být jako kostřička.

V minulosti tomu bylo naopak. Být růžolícím cvalíkem značilo dobré bydlo.

Není však pochyb, že se aktuální trend

jeví jako variace na nesmyslný „krysí závod“. Dnešní člověk sice může mít plnou

ledničku, ale když chce vypadat k světu,

tak se musí častokrát v jídle omezovat.

Je nutné kvůli štíhlé postavě hladovět?

V čem je zakopaný pes?

V minulém století se zpopularizovaly kalorie, diety a všechny další „vymoženosti“

blahobytu. Dodnes se na stav tělesné

schránky pohlíží empiricky, tj. že příjem

mínus výdej kalorií rovná se množství uložených kalorií. Avšak takhle striktně to ne

vždy funguje. Potraviny mají svůj glykemický index, každý člověk má jiné trávení,

a co je nejpodstatnější, dvě různé potraviny (např. jedna zdravá, přírodní, druhá

32 | GOLF

v podobě umělého polotovaru) se stejným počtem kalorií působí v těle jinak.

Ten pes je totiž zakopaný v nedostatku.

Ne nějakých potravin na zaplácnutí, ale

hodnotných potravin. Tělo ke svému provozu potřebuje kvalitní přísun surovin,

aby mělo z čeho čerpat. Laicky řečeno,

čím více sníme potravin, jejichž kalorie

se ukládají převážně v tucích, tak někde

jinde musí zákonitě chybět, tudíž mozek

začne vysílat signály, že je nutné zvýšit příjem kalorií a zároveň jako opatření

zpomalí metabolismus, aby se energií šetřilo. Samotných kalorií tedy může být dostatek, ale na nesprávném místě.

Často pak nastane zdánlivě nelogická situace, že je obézní člověk podvyživený.

Pokud navíc v takovém stavu nastolíme

dietu, dosáhneme jen ještě většího hladu

a zpomalí se náš metabolismus. Naopak

konzumování dostatečného množství

kvalitního jídla metabolismus rozpohybuje

a nedojde k podvýživě.

Bezhlavé hladovění běžný jedinec dlouhodobě dobrovolně nevydrží (pokud

zrovna není ambiciózní modelka), proto

Dnes už není tajemství, že nekvalitní stravování a životní styl mohou způsobit nejen hlad v kombinaci s nechtěnými špíčky,

ale i vážná onemocnění. V duchu uplynulých olympijských her mě napadá, že

se pak produkty některých sponzorů ve

spojitosti se sportovci jeví opravdu velmi

bizarně. Stačí se jen zamyslet a nenechat

se ovlivňovat všudypřítomnou a vlezlou

reklamou, třeba na osvěžující nápoj,

který po vypití přihraje rodinnou pohodu

a spoustu smějících se přátel.

Skvělým průkopníkem za zdraví obyvatel je například Chile, kde se během dětských pořadů nesmí vysílat reklamy na

nezdravé jídlo a cílit tak na děti, na obalech sladkostí nesmějí být vykresleny lákavé obrázky. Na nezdravých potravinách

pak musí být varovné upozornění, že nabízený produkt obsahuje příliš cukru, soli

nebo kalorií. Byl to nelehký boj s lobby

potravinářských firem. V Chile tato „partyzánská válka“ začala před více než 10

lety, než se osvětové zákony vůbec prosadily. Jelikož je v Chile stupeň obezity alarmující, přišel tento zákon takříkajíc za pět

minut dvanáct. V této souvislosti se musím ptát, jak je to u nás; potřebujeme zákony, nebo si vystačíme s naším selským

rozumem?