Page 76
74
|
GOLF
DRIVING | Handigolf
„Tak trochu jsme s kamarádem frajeřili
a rozhodli se přeskočit lodě, na kterých
jsme před chvilkou po Lužnici připluli,“
vzpomíná František Hes na okamžik ne-
daleko Tábora, jenž mu totálně změnil
život. „Při odrazu se mi trochu zabořila
noha a já se pak rukama zachytil o po-
slední loď a dopadl do mělčiny. Za krkem
mi křuplo a já okamžitě věděl, že je zle.
Od ramen dolu jsme nic necítil.“
František měl půl roku po svatbě a jeho
žena mu v tu chvíli zachránila život. Jako
zdravotní sestra pracující na traumato-
logii věděla, že hlavu svého muže musí
okamžitě zafi xovat. Dva zlomené krční
obratle totiž způsobily, že krev zalila mí-
chu a štěstím v neštěstí bylo, že se mí-
cha nepřetrhla.
Po převozu do nemocnice v Táboře se
mu ještě přitížilo, po cestě „rozhrkanou“
sanitkou totiž saniťáci při přesunu na
rentgen těžce zraněného pacienta upus-
tili a pochroumali mu pro změnu be-
derní část páteře... Když to manželka
Věra viděla, neváhala a zařídila převoz
na tramatologické oddělení nemocnice
v Českých Budějovicích, kde pracovala.
„Když jsem tam za ní předtím chodil
a viděl pacienty na přístrojích, několikrát
jsem prohodil, že kdyby se něco podob-
ného přihodilo mně, tak ji prosím, aby
mě odpojila,“ vzpomíná František. Teď
tu ležel na obracecím lůžku a všechno
bylo jinak.
KLINICKÁ SMRT VYPADÁ TAK, ŽE
JE ČLOVĚKU DOBŘE
Cestou mezi Táborem a Budějovicemi
zažil František v sanitce pocit, který ni-
kdy nevymaže z paměti: „Viděl jsem se
v tunelu, blížil se ke světlu, cítil jsem
příjemné teplo, bylo mi dobře,“ vzpo-
míná. Teprve po probuzení v nemocnici
si pak uvědomil, že prožil klinickou smrt.
Probuzení bylo kruté. Hýbal prakticky
jenom očima, dýchal pomocí přístroje
a uvědomoval si krutou realitu. „Nějaká
zvláštní síla mi ale nedovolila, abych
myslel na to nejhorší,“ vzpomíná a do-
dává, „začal jsem bojovat.“
Důležitou roli sehrálo, že manželka s ním
trávila všechny večery a jezdili za ním
rodiče, sestra a v neposlední řadě i ta-
tínkův bratr Karel, který byl farářem. Za-
tímco Věra s manželem rehabilitovala,
strýc mu promlouval do duše. A jednou
dokonce řekl: „Měl jsem o tebe trošku
strach, protože se mi zdálo, že by z tebe
mohl bejt moc velkej frajer. Teď mám ale
pocit, že to, co se stalo, bylo možná osu-
dově dobře, sebralo ti to pýchu a namyš-
lenost. Ber to tak, že jsi získal pokoru.“
Rekonvalescence trvala dva roky, z toho
půl roku v budějovické nemocnici.
V třeboňských lázních pak chodil k vyni-
kajícímu terapeutovi panu Makovičkovi.
Tři roky po úrazu (1983) jej známí při
setkání na chodníku dokonce pochvá-
lili, že ho nepoznávají, protože vůbec
nekulhá.
František naskočil do pracovního pro-
cesu, stal se provozním ředitelem lázní
ve Vráži u Písku – a práce ho totálně po-
hltila. Přešel po čase do třeboňského ho-
telu Zlatá hvězda, kde osm let pracoval
jako ředitel. „Do jisté míry to byla také
terapie. Rána ale bývala ukrutná, půl ho-
diny jsem se rozcvičoval, pak už jsem byl
pracovně tak vytížen, že jsem na nic ji-
ného nemyslel.“
František Hes:
Kdyby nebylo golfu, tak už nechodím
Řada handigolfi stů, tedy hráčů s tělesným postižením, vzbuzuje obdiv a úctu. Poté,
co utrpěli úraz nebo se potýkali se zákeřnou či vrozenou nemocí, dokáží díky silné
vůli žít plnohodnotný život. A pomáhá jim k tomu i golf.
Text: Jindřich Štěpánek, foto: Jana Brábníková
Foto: Jana Brábníková
Na evropských turnajích se František Hes umisťoval do desátého místa.