DRIVING | Handigolf

František Hes:

Kdyby nebylo golfu, tak už nechodím

Řada handigolfistů, tedy hráčů s tělesným postižením, vzbuzuje obdiv a úctu. Poté,

co utrpěli úraz nebo se potýkali se zákeřnou či vrozenou nemocí, dokáží díky silné

vůli žít plnohodnotný život. A pomáhá jim k tomu i golf.

Foto: Jana Brábníková

Text: Jindřich Štěpánek, foto: Jana Brábníková

Na evropských turnajích se František Hes umisťoval do desátého místa.

„Tak trochu jsme s kamarádem frajeřili

a rozhodli se přeskočit lodě, na kterých

jsme před chvilkou po Lužnici připluli,“

vzpomíná František Hes na okamžik nedaleko Tábora, jenž mu totálně změnil

život. „Při odrazu se mi trochu zabořila

noha a já se pak rukama zachytil o poslední loď a dopadl do mělčiny. Za krkem

mi křuplo a já okamžitě věděl, že je zle.

Od ramen dolu jsme nic necítil.“

František měl půl roku po svatbě a jeho

žena mu v tu chvíli zachránila život. Jako

zdravotní sestra pracující na traumatologii věděla, že hlavu svého muže musí

okamžitě zafixovat. Dva zlomené krční

obratle totiž způsobily, že krev zalila míchu a štěstím v neštěstí bylo, že se mícha nepřetrhla.

Po převozu do nemocnice v Táboře se

mu ještě přitížilo, po cestě „rozhrkanou“

74 | GOLF

sanitkou totiž saniťáci při přesunu na

rentgen těžce zraněného pacienta upustili a pochroumali mu pro změnu bederní část páteře... Když to manželka

Věra viděla, neváhala a zařídila převoz

na tramatologické oddělení nemocnice

v Českých Budějovicích, kde pracovala.

„Když jsem tam za ní předtím chodil

a viděl pacienty na přístrojích, několikrát

jsem prohodil, že kdyby se něco podobného přihodilo mně, tak ji prosím, aby

mě odpojila,“ vzpomíná František. Teď

tu ležel na obracecím lůžku a všechno

bylo jinak.

KLINICKÁ SMRT VYPADÁ TAK, ŽE

JE ČLOVĚKU DOBŘE

Cestou mezi Táborem a Budějovicemi

zažil František v sanitce pocit, který nikdy nevymaže z paměti: „Viděl jsem se

v tunelu, blížil se ke světlu, cítil jsem

příjemné teplo, bylo mi dobře,“ vzpomíná. Teprve po probuzení v nemocnici

si pak uvědomil, že prožil klinickou smrt.

Probuzení bylo kruté. Hýbal prakticky

jenom očima, dýchal pomocí přístroje

a uvědomoval si krutou realitu. „Nějaká

zvláštní síla mi ale nedovolila, abych

myslel na to nejhorší,“ vzpomíná a dodává, „začal jsem bojovat.“

Důležitou roli sehrálo, že manželka s ním

trávila všechny večery a jezdili za ním

rodiče, sestra a v neposlední řadě i tatínkův bratr Karel, který byl farářem. Zatímco Věra s manželem rehabilitovala,

strýc mu promlouval do duše. A jednou

dokonce řekl: „Měl jsem o tebe trošku

strach, protože se mi zdálo, že by z tebe

mohl bejt moc velkej frajer. Teď mám ale

pocit, že to, co se stalo, bylo možná osudově dobře, sebralo ti to pýchu a namyšlenost. Ber to tak, že jsi získal pokoru.“

Rekonvalescence trvala dva roky, z toho

půl roku v budějovické nemocnici.

V třeboňských lázních pak chodil k vynikajícímu terapeutovi panu Makovičkovi.

Tři roky po úrazu (1983) jej známí při

setkání na chodníku dokonce pochválili, že ho nepoznávají, protože vůbec

nekulhá.

František naskočil do pracovního procesu, stal se provozním ředitelem lázní

ve Vráži u Písku – a práce ho totálně pohltila. Přešel po čase do třeboňského hotelu Zlatá hvězda, kde osm let pracoval

jako ředitel. „Do jisté míry to byla také

terapie. Rána ale bývala ukrutná, půl hodiny jsem se rozcvičoval, pak už jsem byl

pracovně tak vytížen, že jsem na nic jiného nemyslel.“