DRIVING | Handigolf
František Hes:
Kdyby nebylo golfu, tak už nechodím
Řada handigolfistů, tedy hráčů s tělesným postižením, vzbuzuje obdiv a úctu. Poté,
co utrpěli úraz nebo se potýkali se zákeřnou či vrozenou nemocí, dokáží díky silné
vůli žít plnohodnotný život. A pomáhá jim k tomu i golf.
Foto: Jana Brábníková
Text: Jindřich Štěpánek, foto: Jana Brábníková
Na evropských turnajích se František Hes umisťoval do desátého místa.
„Tak trochu jsme s kamarádem frajeřili
a rozhodli se přeskočit lodě, na kterých
jsme před chvilkou po Lužnici připluli,“
vzpomíná František Hes na okamžik nedaleko Tábora, jenž mu totálně změnil
život. „Při odrazu se mi trochu zabořila
noha a já se pak rukama zachytil o poslední loď a dopadl do mělčiny. Za krkem
mi křuplo a já okamžitě věděl, že je zle.
Od ramen dolu jsme nic necítil.“
František měl půl roku po svatbě a jeho
žena mu v tu chvíli zachránila život. Jako
zdravotní sestra pracující na traumatologii věděla, že hlavu svého muže musí
okamžitě zafixovat. Dva zlomené krční
obratle totiž způsobily, že krev zalila míchu a štěstím v neštěstí bylo, že se mícha nepřetrhla.
Po převozu do nemocnice v Táboře se
mu ještě přitížilo, po cestě „rozhrkanou“
74 | GOLF
sanitkou totiž saniťáci při přesunu na
rentgen těžce zraněného pacienta upustili a pochroumali mu pro změnu bederní část páteře... Když to manželka
Věra viděla, neváhala a zařídila převoz
na tramatologické oddělení nemocnice
v Českých Budějovicích, kde pracovala.
„Když jsem tam za ní předtím chodil
a viděl pacienty na přístrojích, několikrát
jsem prohodil, že kdyby se něco podobného přihodilo mně, tak ji prosím, aby
mě odpojila,“ vzpomíná František. Teď
tu ležel na obracecím lůžku a všechno
bylo jinak.
KLINICKÁ SMRT VYPADÁ TAK, ŽE
JE ČLOVĚKU DOBŘE
Cestou mezi Táborem a Budějovicemi
zažil František v sanitce pocit, který nikdy nevymaže z paměti: „Viděl jsem se
v tunelu, blížil se ke světlu, cítil jsem
příjemné teplo, bylo mi dobře,“ vzpomíná. Teprve po probuzení v nemocnici
si pak uvědomil, že prožil klinickou smrt.
Probuzení bylo kruté. Hýbal prakticky
jenom očima, dýchal pomocí přístroje
a uvědomoval si krutou realitu. „Nějaká
zvláštní síla mi ale nedovolila, abych
myslel na to nejhorší,“ vzpomíná a dodává, „začal jsem bojovat.“
Důležitou roli sehrálo, že manželka s ním
trávila všechny večery a jezdili za ním
rodiče, sestra a v neposlední řadě i tatínkův bratr Karel, který byl farářem. Zatímco Věra s manželem rehabilitovala,
strýc mu promlouval do duše. A jednou
dokonce řekl: „Měl jsem o tebe trošku
strach, protože se mi zdálo, že by z tebe
mohl bejt moc velkej frajer. Teď mám ale
pocit, že to, co se stalo, bylo možná osudově dobře, sebralo ti to pýchu a namyšlenost. Ber to tak, že jsi získal pokoru.“
Rekonvalescence trvala dva roky, z toho
půl roku v budějovické nemocnici.
V třeboňských lázních pak chodil k vynikajícímu terapeutovi panu Makovičkovi.
Tři roky po úrazu (1983) jej známí při
setkání na chodníku dokonce pochválili, že ho nepoznávají, protože vůbec
nekulhá.
František naskočil do pracovního procesu, stal se provozním ředitelem lázní
ve Vráži u Písku – a práce ho totálně pohltila. Přešel po čase do třeboňského hotelu Zlatá hvězda, kde osm let pracoval
jako ředitel. „Do jisté míry to byla také
terapie. Rána ale bývala ukrutná, půl hodiny jsem se rozcvičoval, pak už jsem byl
pracovně tak vytížen, že jsem na nic jiného nemyslel.“