Page 31
INSTRUKCE | Kapitoly z psychologie
WWW.CASOPISGOLF.CZ
29
Ale nemějte strach, nebude to nuda. Jen
stručná informace úvodem.
Zakladatelé behaviorální ekonomie v 70.
letech minulého století vyvrátili některá
dogmata klasické ekonomie, mj. teo-
rii očekávaného užitku, která byla tak
symetrická, až se zdála podezřelá ve
vztahu k iracionální lidské povaze. A tak
otcové behaviorální ekonomie „pohřbili“
klasického racionálního „člověka eko-
nomického“ a zaměřili se na myšlení,
jednání a rozhodovací procesy skuteč-
ných lidí.
Tak vznikla například „Prospektová
teorie“, kterou představili Amos Tversky
a Daniel Kahneman poprvé ve společ-
ném článku s názvem „Prospect theory:
An analysis of decisions under risk“, který
vyšel v roce 1979 v prestižním časopise
Econometrica.
Během následných výzkumů se podařilo
odhalit, že lidé nemají symetrický vztah
k možnosti výher a ztrát. Ve skutečnosti
má naprostá většina lidí významně větší
nechuť ke ztrátám než k riskování, což se
odborně nazývá averze vůči ztrátě (Loss
Aversion). Průměrná lidská bytost má do-
konce takovou obavu ze ztrát, která se
dá přibližně vyjádřit koefi cientem 2,0 vůči
ochotě riskovat.
Jak prokázaly nejnovější vědecké práce
z oboru neuropsychologie a neuroekono-
mie, může se obava ze ztráty pohybovat
ve vztahu k naději na výhru u různých
lidských povah v hodnotách od 0,99 až
k 6,75. U věkově starších a ekonomicky
slabých jedinců se dokonce podařilo na-
měřit averzi ke ztrátám až na úrovni koe-
fi c i e n t u 1 0 .
To dává smysl. Když je člověk chudý a od-
kázaný sám na sebe, je rozumné vyhýbat
se rizikům. Přijít o úspory nechce nikdo,
a proto dokážeme pochopit, že průměrný
lidský jedinec dává přednost absenci
ztráty před nadějí na výhru. Jenomže –
proč nás tento efekt tak neblaze ovlivňuje
v golfu, když jsme amatéři a ještě k tomu
rekreanti? Když hrajeme o nic, maximálně
o kafe? Když vlastně nemáme co ztratit?
LIDSKÝ MOZEK FAVORIZUJE
NEGATIVNÍ INFORMACE
Mozek člověka i dalších živých tvorů obsa-
huje mechanismus, jehož úkolem je dávat
prioritu špatným zprávám. Zredukováním
času potřebného k rozeznání predátora
třeba jen o pár setin vteřiny tento mecha-
nismus zvýší šance jedince na přežití a re-
produkci. Tak jsme evolučně přežili a kdesi
v hloubi mozku nám to zůstalo.
Chování lidí v rámci jevu nazvaného
„averze vůči ztrátě“ se významně mění
podle toho, zda jedinec vnímá, že má
reálné možnosti vyhnout se ztrátě. Pokud
ztráta nehrozí, tak se podle věku a po-
vahy člověka pohybuje v mezinárodně
uznané střední hodnotě 2,0 pro většinu
„průměrných jedinců“. Máme-li tedy jis-
totu nebo alespoň rozumnou naději, že
se ztrátě lze vyhnout, máme inherentní
nechuť k riskantním variantám.
Chování člověka se však dramaticky mění
ve chvíli, kdy nabude dojmu, že ztráta je
téměř jistá. Vidina ztráty vede lidi k tomu,
že se pokusí zariskovat s nadějí, že ná-
hodný mechanismus v rámci podstou-
pení rizika vygeneruje variantu se ztrátou
co nejmenší. Sem patří modely nešťast-
ných situací, kdy lidé čelící velmi nepříz-
nivým alternativám přistupují na zoufalé
riskantní hry, přitom akceptují i vysokou
pravděpodobnost, že výměnou za ma-
lou naději na odvrácení ztráty se jejich
situace ještě více zhorší.
Je to případ obětí žraločích půjček, kon-
kurenceschopnost ztrácejících podniků
utrácejících poslední prostředky v mar-
ných pokusech dohnat konkurenci.
Kahne man dokládá, že podstupování rizik
tohoto druhu je obvykle nevratnou ces-
tou ke katastrofě, přijetí jisté ztráty je ale
natolik bolestným zážitkem, že člověk
není schopen učinit racionální rozhodnutí
a ztráty přijmout.
JAK TO FUNGUJE V GOLFU
Tak jako jsme si z praktických důvodů
v úvodu představili „statisticky průměr-
ného člověka“, tak si nyní vytvoříme
„statisticky průměrného rekreačního
golfistu“. Z důvodu rozsahu článku není
možné se zabývat všemi individuálními
rozdíly. Průměrný rekreační golfista
zcela přesně kopíruje chování popsané
behaviorálními ekonomy. Rozdělme jeho
obvyklé chování na dvě rozdílné situace.
Rekreační golfi sta, který například hraje
turnaj ve svém klubu, s vysokou pravdě-
podobností přistoupí k prvnímu odpališti
s jasnou strategií hrát chytře a vyhnout
se rizikům. Jak jsme si vysvětlili výše, je to
jednak člověku většinově vrozeno, jednak
si průměrný golfi sta, který umí číst, doza-
jista vybaví nejméně dvacet článků v gol-
fových médiích vyzývajících ho k „chytré
hře“ bez zbytečných rizik.
Jenomže některá rizika nejsou zbytečná
a přehnaná snaha nic neriskovat často
vede k výběru herních variant a úderů,
které jsou horší, než bývala herní fi lozofi e
Johna Dalyho po několika pivech – neboli
„vem za to a majzni do toho co nejvíc“…
Celý problém vidím v této fázi jakožto ne-
konzistentní defi nici toho, co vlastně je
bezpečná hra a kde začíná příliš vysoké
riziko. My golfoví publicisté neseme určitě
část viny za to, že tato defi nice není do-
statečně jasná.
Jak se k opravdu přesné defi nici správné
míry rizika dopracovat? Především je
nutno pro každého hráče stanovit tuto
hranici individuálně. Podle mého názoru
by měla defi nice kalkulovaného a zdra-
vého rizika zahrnovat:
• věk a pohlaví hráče
• délku herní a turnajové zkušenosti
• kvalitu a odolnost mechaniky švihu
• charakteristiku osobnosti
• znalost přesných délek
• vztah k jednotlivým druhům herních ře-
šení (např. oblibu hraní wedží atd.)
• znalost konkrétního hřiště
• počasí, teplotu a stav povrchu
• formát hry
Uvedený seznam by samozřejmě mohl
být delší, ale k pochopení problému jistě
postačí. Na základě zmíněných faktorů si
golfi sta může vyhodnotit, zda se vyplatí
volit variantu rozumného rizika, nebo zda
je lepší hrát „při zdi“.
Proč hrát opatrnou ránu místo odvážné? Když
zkazím tu opatrnou, bude mne to demoralizovat
podstatně víc!