DRIVING | Zamyšlení, reflexe

Co takhle zkusit hru na rány.

to přináší vzhledem k výkonnostnímu růstu golfistů.

Je pro mne velmi překvapivé,

jak málo golfistů si uvědomuje, že herní formát, který

ve velké většině používají,

determinuje jejich herní strategii i techniku. Ne všechny

formáty však ukazují skutečné

schopnosti v reálném světle.

Někomu se možná bude

zdát, že myšlenky T. G. Masaryka nemohou být v golfu

relevantní, já si však stále připomínám jeho názor vyřčený

ve stati Problém malého národa: „Nic, co není pravdivé,

nemůže být velké“.

Z hlediska evolučního je vědecky prokázáno, že člověk

vědomě i podvědomě přizpůsobuje své jednání tomu,

co přináší žádoucí výsledky.

Kombinace HCP 54 s „hráčsky

vlídným“ a neobjektivním formátem stablefordu s vyrovnáním může vytvářet dojem

dobrých bodových výsledků,

i když se dotyčný golfista dopouští prohřešků vůči strategii a managementu hry.

Dlouhodobé používání stablefordu s vyrovnáním nevytváří na hráče silný tlak, aby

přemýšlel o strategii počátečních ran, a rovněž může

vést k nedostatečné motivaci

v rozvoji krátké hry, která

má schopnost zachraňovat

W W W. C A S O P I S G O L F. C Z

brutto pary i ze zdánlivě beznadějných situací.

Příliš dlouhý golfový život

pouze v prostředí stablefordu

s vyrovnáním může vytvořit

falešný dojem golfového zdokonalování, i když se v podstatě jedná o stagnaci.

PROČ HRÁT HRU NA

RÁNY A JAMKOVKU

Není lepší cesty, jak si vyzkoušet „golfový život v pravdě“,

než si občas zahrát hru na

rány bez vyrovnání. Je to golf

v jeho nejbrutálnější podobě.

Jakkoliv může být dlouhodobě tento formát divácky

nudný, když je zcela převládající v nejvyšších profesionálních soutěžích, pro rekreačního golfistu je to prubířský

kámen, který je nutno čas od

času použít.

Jedině ve hře na rány, kde se

neodpouští nic a kde není

snadných východisek, pochopí začínající adept golfu,

jak nesmírně důležité je strategické myšlení a krátká hra.

Tento formát má osobité výchovné prostředky. Je jako

přísný učitel, jehož nenávidíte

během výuky a při práci na

těžkých domácích úkolech,

ale na kterého později vzpomínáte s velkou vděčností.

Díky krutým lekcím ze hry na

rány si adept golfu uvědomí,

že není vhodné na každém

odpališti bezmyšlenkovitě

vytáhnout drajvr. Pochopí,

že strategicky umístěná rána

železem nebo hybridem

vede k bezpečnému bogey

tam, kde by jinak snadno

mohl zahrát „sněhuláka“.

Uvědomí si, že je nutno věnovat dlouhé hodiny tréninku přihrávek a bankršotů.

Zjistí, jak velká mentální

odolnost je zapotřebí, aby

se člověk protrpěl ke slušnému skóre poté, co zkazil

tři úvodní jamky.

Avšak pokud by rekreační

golfisté hráli pouze hru na

rány, mohlo by to paradoxně

v důsledku od jistého stupně

pokročilosti začít také brzdit

rozvoj jejich herních schopností i jejich kreativitu. Neúprosný Damoklův meč sčítání

všech ran vytváří na golfistu

velký psychický tlak a vede

k růstu opatrnosti a ke snaze

vyhnout se chybě za každou

cenu. To v určité míře tlumí

motivaci k posunování hranic

výkonnosti a k riskování. Ale

bez rizika není růstu.

Proto považuji za mimořádně

důležité, aby rekreační golfisté už od chvíle, kdy zvládnou základy herní techniky,

využívali také formát jamkovky. Tak jako hra na rány

dá golfistovi poznat krutou

pravdu o hodnotě každého

úderu, tak jamkovka umí naučit, že odvaha a tvůrčí myšlení mohou být východiskem

ze zdánlivě neřešitelných

situací.

Jamkovka pobízí hráče k posunování možností. Ve chvíli,

kdy vás soupeř soustavně

přehrává v délce drajvu a zápas se zdá ztracený, vymáčknete ze sebe něco, o čem

jste ani neměli ponětí, že ve

vás přebývá. Z psychologického hlediska každé takové

prolomení zdánlivě konečného limitu znamená, že přemýšlivý a pracovitý golfista se

naučí nový limit využívat jako

standard.

Stejně jako hra na rány tak

i jamkovka podporuje motivaci ve zlepšování krátké

hry. V případě jamkovky pak

existuje dodatečná motivace

„zmajstrovat“ rány z nezvyklých situací, které se obvykle

netrénují. Míček mezi kořeny

stromů, míček trochu ponořený do vody v jezírku, míček

na prudkém svahu, míček na

udusané hlíně, rána na green

ze 150 metrů z hlubšího fervejového bankru.

Ve formátu stableford s vyrovnáním si prostě s takhle

„nehratelnou ránou“ neděláte moc starostí a mentálně

to dopředu vzdáte. Když

vás ovšem někdo opakovaně v jamkovce porazí díky

takové „nepravděpodobné

ráně“, je prakticky zaručené,

že se zamyslíte nad tím, jak

se to naučit. A také se to naučíte. Nebo přinejmenším

budete vědět, že se to zahrát dá. Často už tohle povědomí pomáhá k uskutečnění

technicky složitého úderu.

Jamkovku dvojic pak pokládám nejen za výchovný formát, ale rovněž za jeden

z emočních vrcholů, pokud se týká zážitků našeho

sportu.

Takže až zase přinesete

z formátu stableford s vyrovnáním více než 40 bodů

a budete mít tendenci se

dmout pýchou, připomeňte

si slova zakladatele našeho

státu: „Nic, co není pravdivé,

nemůže být velké“.

69